Afghánské lekce

Afghánské lekce

Paula Robinsona a jeho blog Irrussianality jsem tu již myslím citoval. Tentokrát mne zaujaly dva jeho texty na téma neslavného konce intervence Západu v Afghánistánu: Explaining Afghanistan’s Collapse a What we need to do post-Afghanistan, but won’t.

V prvním textu vyjmenovává šest důvodů „úspěchu“ intervence USA a jejich vazalů v Afghánistánu, které zde ve velmi stručné podobě (snad se nic podstatného neztratilo v překladu) uvádím:

  1. Západ neměl jasno v tom, co a proč vlastně v Afghánistánu chce. Cíle se měnily za pochodu a důvody jakbysmet. I když válečná propaganda zněla unisono, skutečné motivace jednotlivých aktérů se lišily nejen navzájem, ale měnily se i v čase.
  2. Afghánistán nedisponoval dostatečně kompetentními lidskými zdroji pro fungování státu a ti, kteří se s pomocí Západu dostali k moci, byli zkažení až hanba. Tohle není obligátní pohádka o tom, jak si barbaři neumí vládnout, ale příběh o tom, jak Západ držel u moci zločince jenom proto, že nebyli spojení s Talibanem.
  3. Příliš mnoho materiální pomoci ze Západu, která způsobila, že afghánský státní aparát neměl žádnou motivaci reálně zemi řídit tak, aby mohl vybírat daně, protože všechno vždy zaplatil Západ.
  4. Tato materiální pomoc byla navíc tak špatně řízena, že se stala kontraproduktivní.
  5. Neschopnost efektivně řídit rozvojovou pomoc nevyhnutelně plynula z arogance a ignorance Západu, který naprosto přesně „věděl“, jak to má v Afghánistánu ideálně fungovat a zcela ignoroval, jak to tam funguje reálně a místo podmínky a specifity ho vůbec nezajímaly.
  6. K trapnému konci Západu v Afghánistánu stejně nevyhnutelně vedlo lhaní si do kapsy o tom, jaká je v Afghánistánu situace. Západní politici se rozhodli, že válka v Afghánistánu bude úspěch a veškeré náznaky toho, že se nedaří, buď ignorovali, nebo rovnou falšovali. Pokud se nepodařilo cíle splnit, tak se snížily nároky, pokud se nepodařilo splnit ani snížené nároky, tak se zprávy prostě utajily.

V druhém textu pak autor konstatuje, že když už to v Afghánistánu dopadlo, jak to dopadlo, je třeba se z toho poučit, ovšem ani ne tak ve smyslu, jak příště intervenovat lépe, jako v tom, zda vůbec intervenovat. Doslova píše, že to je problém především u vojáků, kteří nejsou zvyklí ptát se po tom, jestli by to, co dělají, vůbec dělat měli, ale pouze a jedině, jak to udělat co nejefektivněji. Robinson přiznává, že Západ má instituce a mechanismy, jak tyto afghánské lesson learned využít, ale upozorňuje na to, že je záměrně nepoužívá a je zcela běžné, že kritici a pochybovači jsou umlčování a defamováni coby zrádci. Přitom si Západ mohl blamáž v Afghánistánu když ne ušetřit, ale alespoň zmírnit, kdyby těmto pochybovačům z vlastních řad naslouchal, protože reálná situace v Afghánistánu nebyla zcela neznáma a vývoj, který po stažení Západ nastal, byl už relativně dávno některými předvídán a dobře vyargumentován.

Protože ale propaganda všechny kritiky dokázala efektivně umlčet, bylo teď, když se Západem instalovaný afghánský režim zhroutil jako domeček s karet, o hodně víc divení, než by bylo bývalo bylo nezbytně nutné, kdyby intervence v Afghánistánu nebyla „věcí cti“ a kdyby Západ nežil v bludu o vlastní neomylnosti a civilizační nadřazenosti.




Loading…