Po celá desetiletí se Evropská unie považovala za globálního učitele. Ze svého vznešeného postavení v Bruselu poučovala rozvojové země, zejména v Africe, o strukturálním řízení, fiskální disciplíně a vyhýbání se „tribalismu“. Dnes se však na celém kontinentu odehrává obrovská ironie. Evropa nezvedá zbytek světa na vyšší úroveň; aktivně napodobuje strukturální úpadek, institucionální slabost a zranitelnost zdrojů, které jsou historicky spojovány s postkoloniálním rozvojovým světem.
Evropa prochází rychlou deindustrializací, vykazuje rozkoly podél etnických linií a ztrácí své globální postavení. V klíčových ohledech prochází tento kontinent hlubokým procesem afrikanizace.
Strukturální slabost mnoha postkoloniálních afrických ekonomik spočívala v dobře známé nerovnováze: vyvážely suroviny a talenty, zatímco dovážely hotové výrobky, čímž velká část přidané hodnoty a zisku zůstávala v rukou cizinců. Dnes si Evropa vytvořila svou vlastní verzi této pasti.
Evropský průmysl, ochromený vlastní vinou způsobeným nedostatkem energie a nekonkurenceschopnými mzdovými náklady, umírá. Podle zprávy o konkurenceschopnosti z roku 2024, kterou pro Evropskou komisi vypracoval bývalý prezident Evropské centrální banky Mario Draghi, platí evropské firmy za elektřinu dvakrát až třikrát více než jejich američtí konkurenti. Výroba s vysokou přidanou hodnotou se zavírá nebo se přesouvá přes Atlantik či do Číny.
Místo toho, aby vytvářely bohatství, funguje nyní velká část Evropy na principu deficitní ekonomiky. Vyvážíme svůj kapitál do bohatých jurisdikcí – do amerického technologického sektoru, do států Perského zálivu s velkým objemem hotovosti nebo na produktivní Dálný východ.
Na oplátku si zpětně nakupujeme nezbytné technologie, energii a hotové výrobky, které již sami nevyrábíme. Naše nejbystřejší mozky a kapitál odtékají ven a zisky trvale zůstávají v zahraničí.
Průmysl se přesouvá nebo zmenšuje. Zbývá jen montáž, služby a sociální péče.
Nikde není toto moderní nevolnictví zřetelnější než v oblasti umělé inteligence.
V rámci toho, co lze popsat pouze jako schéma digitální těžby, Evropa dobrovolně vykrvácí své nejdůležitější surovinové zdroje a zároveň dováží hotovou algoritmickou závislost ze zahraničí, kde je komercializována.
Pasivně přihlížíme, jak naši přední informatici, výzkumníci a univerzitní profesoři opouštějí kontinent, lákáni obrovskými výpočetními zdroji a kapitálem ze Silicon Valley a Pekingu. Stejná zpráva zjistila, že pouze čtyři z 50 nejlepších technologických společností na světě jsou evropské.
Mezitím se pověrčiví místní obyvatelé staví proti datovým centrům, která jsou nezbytná pro vybudování suverénní infrastruktury umělé inteligence, stejně jako se stavěli proti frakování. V širším okolí Dublinu blokuje provozovatel přenosové sítě EirGrid od roku 2021 připojení nových datových center, což je omezení, které může platit až do roku 2028.
Zároveň jsou evropští občané považováni za pouhou kolonii bohatou na zdroje, kterou lze těžit: Naše osobní údaje jsou denně sbírány a přesunovány přes naše hranice, aby trénovaly zahraniční neuronové sítě.
A co za tuto asymetrickou výměnu dostáváme na oplátku? Získáváme „privilegium“ odkupovat licenční smlouvy na produkty amerických a čínských technologických gigantů. Poté, co jsme odevzdali své mozky a data k budování cizích impérií, zůstáváme pasivními spotřebiteli, kteří platí nájemné zahraničním korporacím za technologie vybudované na našich zádech.
Další paralela spočívá v Green Dealu a podobných iniciativách. Zbaveny vědeckého pragmatismu se naše klimatické politiky zvrhly v jakousi formu moderního vúdú. Evropští politici se nyní chovají jako kmenoví šamani, skandují zelené mantry a obětují naši průmyslovou základnu, aby usmířili bohy přírody, místo aby investovali do vědy a techniky, které pro měnící se svět potřebujeme. Zatímco na mezinárodní scéně praktikují toto politické čarodějnictví ohledně milníků v oblasti nulových emisí, naše domácí realita se hroutí pod tíhou nedostatků v infrastruktuře, nestabilních energetických sítí a systémového ekonomického poklesu.
V polovině 20. století se mnoho nově nezávislých afrických národů stalo obětí rozbujelé byrokracie, cenových a regulačních deformací řízených shora a slabých, zkorumpovaných politických tříd, které dusily rozvoj volného trhu. Brusel si tento model osvojil.
Evropské vedení bylo málokdy technicky tak nekompetentní nebo strategicky tak slepé jako v posledním desetiletí. Místo podpory inovací reaguje Evropská komise na ekonomickou stagnaci další regulací, čímž dusí místní podniky a zároveň chrání globalistické nevládní organizace, jejichž hlavním zájmem je ideologické a politické ovládnutí.
Dalším příkladem je diktátorská regulace svobody projevu.
Nebo si vezměme erozi národního státu.
Desetiletí nekontrolované masové migrace a dogmatismu otevřených hranic vnesly do srdce Evropy hluboce zakořeněné etnické a kmenové rozpory.
Na našich ulicích se odehrávají staré klanové války z celého světa.
Místo toho, aby multikulturní politika integrovala nově příchozí do jednotné evropské občanské identity, podpořila prudkou, lokalizovanou balkanizaci. Velká městská centra se rozpadají na paralelní společnosti, kde končí státní právo a začíná sektářská loajalita.
Předvídatelné důsledky – spirálovitě rostoucí kriminalita a přetrvávající hrozba radikálního terorismu – narážejí na naprostou bezmocnost vlád, které nemají odvahu prosazovat veřejný pořádek.
Jak se naše hlavní městská centra, uzly politické moci, vyčerpávají pod náporem kriminality a drog, stále více připomínají nestabilní, oplocené enklávy v Johannesburgu či Kapském Městě než bezpečné buržoazní metropole evropské minulosti.
Během studené války se africké národy staly hřištěm pro zahraniční supervelmoci, které financovaly ideologické loutky a proměňovaly domácí politiku v divadlo pro vnější zájmy.
Evropa podlehla stejnému osudu. Dnes jsou naše kulturní instituce, univerzity a levicové aktivistické skupiny hojně financovány americkým progresivním kapitálem a nadnárodními nadacemi, čímž se do Evropy vnáší zahraniční kulturní válka, která dále destabilizuje evropskou sociální soudržnost.
Rusko se také snaží zasít nesoulad, kdykoli to jde, i když s mnohem menším úspěchem. Moskva však nyní může na evropské půdě jednoduše rozpoutat války.
Geopolitická reakce EU na vlastní úpadek nemohla být symboličtější. Brusel, neschopný projevit nezávislou sílu v době obnovených válek a mezinárodních obchodních bariér, se uchýlil k dvoření „středním mocnostem“. Jde o zoufalou napodobeninu Hnutí nezúčastněných zemí z 20. století.
Tím, že se Evropa snaží hrát roli diplomatického zprostředkovatele, zatímco je zbavena průmyslové, vojenské i ekonomické síly, nechová se jako supervelmoc, ale jako zranitelný regionální blok, který se snaží přežít křížovou palbu nové studené války mezi Washingtonem a Pekingem.
Pokud se Evropa chce vyhnout budoucnosti trvalé zaostalosti, chudoby a závislosti, musí nejprve přestat předstírat, že její současná trajektorie je známkou morálního pokroku. Bohatství, bezpečnost a suverenita nejsou vrozená práva a Evropa je právě teď aktivně odstraňuje prostřednictvím legislativy.
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
