Po pádu Asadova režimu dne 8. prosince 2024 zasáhl Sýrii dramatický posun, který zanechal mnoho bojechtivých, frustrovaných a neklidných džihádistů. Nedávná zpráva z časopisu The Economist vrhá nové světlo na tamní politické, bezpečnostní a náboženské rozpory utvářející „Novou Sýrii“.
Foto: Po pádu Asadova režimu dne 8. prosince 2024 zasáhl Sýrii dramatický posun, který zanechal mnoho bojechtivých, frustrovaných a neklidných džihádistů. | Wikimedia Commons / Public domain
Nový vůdce Ahmad Šara (dříve známý jako Abú Muhammad al-Džawlání) se snaží prosadit tolerantnější přístup: Zvrátil rozhodnutí zmocnit se starého osmanského paláce do Silvestra, přestože místní džihádistický velitel označil aktivity místních umělkyň za „hříšné“. Též povolil vánoční ozdoby, kostelní kříže a taneční bary (pro muže a ženy) kde se dělají pohyby, které pobuřují radikální Saláfisty. The Economist zdůrazňuje ostrý kontrast mezi předchozími přísnými pravidly v Idlíbu a „Novou Sýrií“ v Damašku: Oslava Vánoc, rozsvěcení svátečních světel a smíšené tance jsou nyní povoleny. Přitom v Idlíbu mohly takové činy vést k popravě nebo vyhoštění. Tento náhlý výkyv zmátl džihádisty zvyklé na tvrdé „morální kodexy“.
Z hlediska bezpečnosti Ahmad Šara odmítl obnovení aktivit Asadovy policie a místo toho se rozhodla spoléhat na různé povstalecké skupiny, včetně: 13 000–35 000 bojovníků z Hajját Tahrír al-Šám (HTS), až 50 000 sunnitských milicionářů napojených na Turecko a 400–2 500 zahraničních bojovníků ze severu. Udržet mezi nimi jednotu je ale nemalý problém, jelikož mnozí z nich dávají přednost lukrativním příjmům z pašování před nejistým platem od vlády. Dalším faktorem jsou jižní sunnitské frakce (čítající 15 000 ozbrojenců) vedené Ahmadem al-Awdehem, které 8. prosince obsadily Damašek. The Economist říká, že Spojené arabské emiráty jej částečně financují s cílem omezit vliv tureckých džihádistů. Právě soupeření o území a financování vytváří napětí mezi blokem al-Šary a těmito milicemi, z nichž každá soupeří o vliv.
Menšinové komunity, zejména Alavité, nyní čelí znepokojivé situaci: V minulosti podporovali Asadův režim a nyní vidí vracející se sunnitské rodiny, jak násilně získávají své domovy v Homsu. Ozbrojení kazatelé se potulují po okolních vesnicích a požadují, aby se tito „kacíři“ obrátili. V okolí alavitských čtvrtí tak propuká napětí, které je pozůstatkem starého režimu.
Pokud jde o práva žen, časopis poukazuje na otřesnou kombinaci přísnosti a symbolické otevřenosti: Vyhlášky trvají na tom, že ženy nosí závoje a některé kanceláře zavádějí oddělené vchody pro muže a ženy. Mezitím al-Šara jmenovala ženu do čela centrální banky – zdá se, že tím projektuje moderní styl vládnutí. Otázkou však je, zda toto vyvažování dokáže přežít tlak zastánců tvrdé linie.
Na diplomatické frontě al-Šara usiluje o mezinárodní uznání, aby zajistil finanční prostředky a zmírnil sankce. Mezi milicemi podporovanými Tureckem (především SNA) a skupinami financovanými ze Spojených arabských emirátů však stále roste napětí – oba vidí strategickou výhodu v „Nové Sýrii“.
Al-Šara tedy žongluje s konkurenčními sponzory a snaží se omezit své vlastní džihádistické spojence, kteří chtějí nekompromisní vládu šaría. Navzdory zmatkům a chaosu Damašek stále lpí na zdání otevřenosti: Bary zůstávají v provozu, i když kasina byla napadána. V Národním muzeu se plánuje znovuotevření umělecké výstavy – včetně nahých těl. The Economist citoval Marwana Tayyara, uměleckého ředitele, který vzpomíná na mongolského dobyvatele Tamerlána ze 14. století, který se nakonec v Damašku uklidnil: „Můžete dobýt Damašek, ale nemůžete porazit jeho ducha.“
Časopis dochází k závěru, že „model Idlíbu“, tedy rigidního salafijského vládnutí jen stěží vyhovuje modernímu státu. Zatímco mnoho konzervativních sunnitů oslavuje konec Asadovy „světské“ vlády, skutečným testem je, zda tolerance vydrží. Budoucnost Sýrie tedy nyní visí na vlásku: zvítězí pragmatický obraz al-Šary, nebo zastánci tvrdé linie zavedou přísnější kontrolu? Výsledek zůstává nejistý – přesto naděje na soužití trvá.
Zdroj: Global Focus, UN News
