Alastair Crooke / 22. června 2026
Trumpova dohoda s Íránem ničí čtyřicetiletý sen Izraele o změně režimu.
Rámcová dohoda o deeskalaci mezi Íránem a USA byla podepsána. Jako vždy je jedna věc dohodnout se na rámcové dohodě, ale zcela jiná věc je ochránit ji před rušivými činiteli nebo zlovolným zkreslením textu. Kdo ví, jak dlouho vydrží v neporušeném stavu? Memorandum o porozumění nicméně představuje důležitou fázi – byť jen jeden krok – na dlouhé cestě, která Írán čeká. Dohoda však může také vyvolat širší geoekonomické „posuny“.
Íránu se podařilo přimět neochotného Trumpa překročit Rubikon. Danny Citrinowicz, bývalý vysoký izraelský analytik vojenské rozvědky specializující se na Írán, říká, že pro Trumpa „dosažení dohody s Íránem a ukončení současného cyklu eskalace není pouhou možností, ale jasným strategickým cílem … Nyní má širší vizi vztahů mezi USA a Íránem“.
Nesporné dogma se rozpadlo:
„V některých kruzích v Jeruzalémě a Washingtonu dlouho panovalo očekávání, že trvalý tlak by mohl vést ke změně režimu v Teheránu … [Avšak] oznámená dohoda naznačuje [novou] zásadní realitu: Kampaň, od níž si mnozí slibovali oslabení či dokonce destabilizaci Islámské republiky, naopak skončí tím, že režim zůstane nedotčený, posílený a formálně zapojený do spolupráce s USA … [To] znamená zhroucení širšího strategického předpokladu: že koordinovaný tlak USA a Izraele by mohl vytvořit podmínky vedoucí k zásadní politické změně uvnitř Íránu. Místo toho je pravděpodobný výsledek opačný … [je to] výsledek, který spíše posílí důvěru mezi [íránskou] vládnoucí elitou, než aby ji oslabil …“.
Tento okamžik představuje pro Írán významný strategický úspěch: po celém světě se šíří hrdinský obraz – zatímco izolace Izraele v otázce Íránu, a to i mezi jeho spojenci v Perském zálivu, prudce vzrostla. Na osobní úrovni se Netanjahuova popularita v Izraeli katastrofálně propadla.
Samozřejmě se může stát, že se tato „dohoda“ rychle rozpadne – Trump má sklon k náhlým změnám názoru a proti němu se rozpoutává plná síla americké sionistické třídy miliardářů, která ho nutí změnit kurz (možná tím, že se snaží mobilizovat opozici v Kongresu a Senátu).
Obojí je možné, ale skutečnost, že Trump skutečně dosáhl dohody – byť prozatímní – s Íránem, podtrhuje rostoucí rozpor mezi Trumpem a Izraelem. A Netanjahuův pokus přerušit vazbu mezi memorandem o porozumění a jakýmkoli příměřím v Libanonu (prostřednictvím nedělního útoku v bejrútské čtvrti Dahhiya) paradoxně vedl k opačnému výsledku – Trump okamžitě vylepšil podmínky memoranda o porozumění ve prospěch Íránu.
A pokud by se dohoda skutečně rozpadla, Írán má možnost jednoduše uzavřít Hormuzský průliv – a potenciálně i průliv Bab el-Mandeb. A co může Trump dělat? Čím více se USA přibližují k „ekonomické propasti“ a k volbám do Kongresu, tím méně bude pro něj lákavé znovu rozpoutat válku. V každém případě Írán plně očekává obnovení vojenských úderů a připravuje se na ně.
Kromě lokálních dopadů toho, že Trump upřednostňuje dohodu s Íránem před zájmem Izraele udržet válku v Libanonu v plném proudu, může tato dohoda předznamenávat širší geopolitické důsledky –
Írán je již čtyři desetiletí obklopen stále se utahujícími smyčkami sankcí, energetického uškrcení a vyloučení z dolaru, což odráží neustálé úsilí židovsko-izraelských supremacistů v Izraeli a Americe o udržení dominance USA na Blízkém východě.
USA již čtyřicet let vyvíjejí maximální tlak s cílem zlomit Írán, avšak paradoxně svou nepřátelskou politikou právě tohoto protivníka (Írán) posílily, takže nyní využívá svůj vliv k tomu, aby se postupně vymanil z obepínajících smyček hada a mohl začít volněji dýchat.
Íránský odpor zaujal představivost velké části světa – právě proto, že je vnímán jako morální boj za znovuprosazení íránské vize vlastní budoucnosti.
Ve skutečnosti však příklad Íránu spíše otevřel oči celému světu ohledně amerického projektu, jehož cílem je násilím donutit státy, aby se podřídily požadavkům USA a připojily se k prosazování sionistické hegemonie na Blízkém východě.
Státy, které již vidí rozsah škrcení uvaleného na Írán, hledají způsoby, jak se ochránit před podobným zneužitím zahraničního obchodu s potravinami, ropou, hnojivy – a prakticky se vším, u čeho mohou USA vytvořit restrikce – k použití proti nim.
Bude tedy podpis memoranda o porozumění skutečně jakousi zlomovou událostí? Je ještě příliš brzy na to, aby se to dalo říci, ale první otázka, kterou si musíme položit, zní: Znamenal Trumpův obrat nezvratný úder pro Izrael?
Lazar Berman, vojenský korespondent deníku Times of Israel, poznamenává, že „úplné vítězství“ a iluze s ním spojené jsou pryč –
„Války po 7. říjnu, které s sebou přinesly očekávání a sliby ‚úplného vítězství‘, skončily – stejně jako iluze s nimi spojené. Palestinci z Gazy neodejdou. Hamás se neodzbrojí, stejně jako Hizballáh. Trump se nevrátí k válce v Íránu, který nyní může pohrozit odstoupením od dohody, aby donutil Trumpa zastavit jakoukoli větší izraelskou operaci proti Hamásu nebo Hizballáhu … Blízký východ se bezpochyby změnil.“
Trumpovým cílem, jak se nyní zdá, je dosáhnout dohody s Íránem – zřejmě také věří, že tento krok bude sloužit i zájmům Izraele. To může, ale nemusí být realistické. Jak totiž píše Aluf Benn v deníku Haaretz, „myšlenka, že Izrael a Írán jsou schopny usmíření po desetiletích nepřátelství, které loni vyvrcholilo bombovými útoky a raketovými údery, se v Izraeli nikdy ani neprojednávala“.
Právě tato mezera vedla k aroganci a přáním v izraelském establishmentu.
Jak zdůrazňuje přední izraelský komentátor Nahum Barnea, Izrael ani na okamžik nepomyslel na to, že by Írán mohl přežít útok vedený USA –
„Pravděpodobně nikdo z vojenské rozvědky, Rady národní bezpečnosti ani Mossadu na schůzkách nevznesl možnost, že by íránský režim mohl přežít a vyjít z toho silnější. I kdyby v místnosti bylo pár skeptiků, mlčeli.“
V Izraeli je pocit porážky hmatatelný.
Trump se nyní pravděpodobně snaží získat větší manévrovací prostor pro svou vizi míru na Blízkém východě. Jeho sondování ohledně přistoupení Íránu k Abrahamovým dohodám, jeho přání jednat s Hizballáhem a jeho (ještě absurdnější) komentáře v tom smyslu, že Džaulání a Sýrie by se měli „postarat“ o Hizballáh v Libanonu, však podporují Citrinowiczovo tvrzení, že Trump prozatím zvažuje nějakou (možná nepravděpodobnou) širší vizi toho, kam by mohly směřovat vztahy mezi USA a Íránem.
V této přetvořené izraelské strategické situaci by snad i zbabělí Evropané mohli zahájit nápravná opatření tím, že budou trvat na návratu k tradičnímu chápání války – v němž údery zaměřené na likvidaci vedení a kampaně s hromadnými vraždami žen a dětí leží mimo veškeré civilizované normy války, natož pak lidské morálky. Íránští vyjednavači při jednáních trvali na tom, že jakékoli atentáty či vraždy by vztahy s USA definitivně pohřbily.
Další klíčovou otázkou, která z těchto událostí vyplývá, je: jaký bude dopad podpisu memoranda o porozumění na charakter americké politické scény? Ukáže se to jako samostatný a strategický bod zlomu? Začne se Amerika jako celek od Izraele odklánět?
V americkém elektorátu existuje jasné rozdělení. Demografická skupina lidí starších 55 let je vůči Izraeli obecně nakloněna; u mladých lidí však došlo k radikálnímu posunu. Dokonce i mezi americkými Židy 61 % dospělo k závěru, že Izrael se v Gaze dopustil válečných zločinů, a 39 % považuje chování Izraele v Gaze za genocidu.
Samozřejmě, zastánci „Izrael na prvním místě“ svůj postoj nezmění a budou trvat na tom, aby Kongres postupoval podle jejich pokynů.
Nedávný komentář v deníku WSJ – „Netanjahu ztratil střední Ameriku“ – však dochází k tomuto závěru:
„Vzhledem k tomu, že se Izrael blíží k podzimním volbám, jsem přesvědčen, že pokud se jeho voliči rozhodnou pokračovat ve stávající vládě navzdory smrtelným chybám, které tato vláda udělala, mnoho Američanů dojde k závěru, že Izrael, který po desetiletí podporovali, již neexistuje.“
Překlad Deepl
