Alastair Crooke – 30. srpna 2024
„Úspěšné zmaření nedělního útoku Hizballáhu symbolizovalo zpravodajskou a operační převahu Izraele“: Podle mluvčího IDF byl útok Hizballáhu z větší části zmařen – díky 100 izraelským letadlům, která nepřetržitě prováděla preventivní údery, jež zničily „tisíce raketových odpalovacích zařízení“.
„Skupině [Hizballáhu] se sice podařilo vypálit stovky raket na severní Izrael, ale škody, které způsobily, byly poměrně omezené,“ naznačil pohrdavě izraelský mluvčí (za úplného výpadku zveřejňování, za plné cenzury, v Izraeli jakýchkoli zpráv o škodách způsobených na strategické izraelské infrastruktuře nebo vojenských objektech).
V podstatě se jednalo o „divadlo“, které sehrály obě strany: Omezením dvacetiminutového úderu na vzdálenost do 5 km od hranice – a tím, že Hizballáh zůstal v rámci „válečné rovnice“ – si obě strany daly jasně najevo, že nechtějí vést totální válku.
V dnešní válečné atmosféře se dal očekávat „vítězný narativ“ ze strany Izraele. Má to však svou cenu: Amos Harel v deníku Haaretz naznačuje, že „v Izraeli [v důsledku toho] existuje tendence považovat úspěch při zmaření nedělního útoku za nový důkaz upevnění regionálního odstrašování a [západní] strategické převahy. Takové hodnocení“, připouští, ‚se však nezdá být zdaleka přesné‘.
Skutečně je (zdaleka ne přesné). Nedělní divadlo skončilo bez jakékoli změny strategické situace na severu Izraele: Každodenní úbytek pokračuje od hranice s Libanonem až k nové 40kilometrové hranici, která vymezuje rozsah izraelské ztráty území ve prospěch bezzásahové zóny Hizballáhu.
Strategická pointa nespočívá v tom, že toto vyprávění o úspěšném zmaření schopností Hizballáhu je velmi zavádějící. Spíše vytváří očekávání dostupného vojenského úspěchu, z něhož budou vyvozeny nesprávné závěry. Tady už jsme jednou byli. Nedopadlo to dobře …
Seymour Hersh, nestor americké investigativní žurnalistiky, tento týden znovu zveřejnil článek, který napsal v srpnu 2006 o americkém uvažování v souvislosti s izraelskou válkou proti Hizballáhu – a o jeho zamýšlené roli jako průkopnického projektu pro následný americký úder na Írán.
To, co Hersh tehdy napsal, představuje nápadné déjà vu dnešní situace. Zůstává to aktuální, protože myšlení amerických neoconů se zřídkakdy vyvíjí, ale zůstává konstantní.
„Velkou otázkou pro naše [americké] letectvo“, poznamenal Hersh v roce 2006, ‚bylo, jak úspěšně zasáhnout řadu tvrdých cílů v Íránu‘, řekl bývalý vysoký zpravodajský úředník. „Kdo je nejbližším spojencem amerického letectva při jeho plánování? Není to Kongo – je to Izrael“. Úředník pokračoval:
„Všichni vědí, že íránští inženýři radí Hizballáhu s tunely a podzemními raketovými stanovišti. A tak USAF přišlo za Izraelci s nějakou novou taktikou a řeklo jim: „Soustřeďme se na bombardování a podělme se o to, co máme na Írán – a co máte vy na Libanon.“.
„Izraelci nám řekli [že Hesballáh] bude levná válka s mnoha výhodami,“ řekl americký vládní konzultant s úzkými vazbami na Izrael: „Proč se tomu bránit? Budeme moci pronásledovat a bombardovat rakety, tunely a bunkry ze vzduchu. Pro Írán by to byla ukázka“.
„Konzultant mi řekl, že Izraelci opakovaně poukazovali na válku v Kosovu jako na příklad toho, čeho se Izrael pokusí dosáhnout. „Síly NATO … metodicky bombardovaly a ostřelovaly nejen vojenské cíle, ale i tunely, mosty a silnice, v Kosovu i jinde v Srbsku, po dobu sedmdesáti osmi dnů …“ Izrael studoval válku v Kosovu jako svůj vzor … Izraelci to řekli Condi Riceové: „Vy jste to zvládli asi za sedmdesát dní, ale my potřebujeme polovinu z toho – pětatřicet dní„ [na vyřízení Hizballáhu]“.
„Bushův Bílý dům“, řekl poradce Pentagonu, ‚už nějakou dobu agituje, aby našel důvod k preventivnímu úderu proti Hizballáhu‘; dodal: “Naším záměrem bylo, aby byl Hizballáh oslaben, a teď to dělá někdo jiný … Podle odborníka na Blízký východ, který zná současné myšlení izraelské i americké vlády: Izrael vypracoval plán útoku na Hizballáh – a podělil se o něj s představiteli Bushovy administrativy – dlouho před únosem 12. července [2006]: Hersh napsal: „Ne že by Izraelci měli připravenou past, do které Hizballáh vlezl,“ řekl, „ale v Bílém domě existoval silný pocit, že dříve nebo později to Izraelci udělají.“
„Bílý dům se více soustředil na odstranění raket Hizballáhu, protože – pokud by měla existovat vojenská varianta proti íránským jaderným zařízením – musel se zbavit zbraní, které by Hizballáh mohl použít při případné odvetě na Izrael. Bush chtěl obojí,“ nechal se slyšet Hersh.“
„Bushova administrativa se úzce podílela na plánování izraelských odvetných útoků. Prezident Bush a viceprezident Dick Cheney byli přesvědčeni … že úspěšná bombardovací kampaň izraelského letectva proti silně opevněným podzemním raketovým a řídicím komplexům Hizballáhu v Libanonu by mohla zmírnit obavy Izraele o bezpečnost a také posloužit jako předehra k případnému americkému preventivnímu útoku s cílem zničit íránská jaderná zařízení – z nichž některá jsou rovněž ukryta hluboko pod zemí.“. (Zdůraznění přidáno.)
Bývalý zpravodajský důstojník řekl: „Řekli jsme Izraeli: ‚Podívejte se, pokud budete muset jít, budeme za vámi stát až do konce‘“.
„Nicméně někteří důstojníci sloužící u sboru náčelníků štábů byli hluboce znepokojeni tím, že administrativa bude leteckou kampaň hodnotit mnohem pozitivněji, než by měla – řekl bývalý vysoký zpravodajský důstojník. „Není možné, aby Rumsfeld a Cheney z toho vyvodili správný závěr,“ řekl. „Až se kouř rozptýlí, řeknou, že to byl úspěch, a načerpají posilu pro svůj plán útoku na Írán.“
(V této situaci se nacházíme dnes: Až se kouř z nedělního „příkladného preventivního útoku v Libanonu“ rozptýlí, Netanjahu ho využije ve spolupráci s Washingtonem k tomu, aby načerpal posilu pro svou snahu zapojit USA do úderu na Írán).
„Strategické bombardování je již devadesát let neúspěšným vojenským konceptem, a přesto ho letectvo po celém světě stále provádí,“ řekl [Hershovi] John Arquilla, obranný analytik z Naval Postgraduate School … Rumsfeld [také sdílel tento odborníkův zjitřený názor]: „Vzdušná síla a použití několika speciálních jednotek fungovalo v Afghánistánu a on [Rumsfeld] se to pokusil zopakovat v Iráku. Byla to stejná myšlenka, ale nefungovala. Myslel si, že Hizballáh je příliš zakopaný – a izraelský plán útoku by nefungoval, a poslední, co chtěl, byla další válka na jeho straně, která by ještě více ohrozila americké síly v Iráku“.
„Izraelský plán z roku 2006 byl podle bývalého vysokého představitele zpravodajských služeb „zrcadlovým obrazem toho, co Spojené státy plánovaly pro Írán““. (Původním návrhům amerického letectva na letecký útok s cílem zničit íránské jaderné kapacity, které zahrnovaly i možnost intenzivního bombardování civilních infrastrukturních cílů uvnitř Íránu) se bránilo nejvyšší vedení armády, námořnictva a námořní pěchoty – podle současných i bývalých představitelů. Tvrdili, že plán letectva nebude fungovat a nevyhnutelně povede, stejně jako v izraelské válce s Hizballáhem, k nasazení pozemních jednotek.
David Siegel, tehdejší izraelský mluvčí, uvedl, že vedení jeho země se počátkem srpna 2006 domnívalo, že letecká válka byla úspěšná a zničila více než sedmdesát procent odpalovacích kapacit Hizballáhu pro rakety středního a dlouhého doletu.
Izrael však v roce 2006 nezničil 70 % raketového inventáře Hizballáhu. Byl oklamán zpravodajskou operací Hizballáhu s návnadou. Izraelci bombardovali prázdná místa.
Dnes slyšíme z úst mluvčího IDF kontradmirála Hagariho stejné jásavé vyprávění – předvádí, jak úspěšné byly nedělní izraelské údery.
Je pravděpodobné, že někteří v Izraeli a USA budou opět hluboce znepokojeni tím, že Bidenův tým může naletět na mnohem pozitivnější hodnocení izraelské letecké kampaně, než by měl.
Stejnou chybu dělá i řada komentátorů na Západě. Jak poznamenal vojenský zpravodaj listu Haaretz v souvislosti s nedělními nálety: „v Izraeli existuje tendence považovat úspěch při zmaření nedělního útoku za nový důkaz upevnění regionálního odstrašení – a strategické převahy“.
Nebo jinak řečeno, Írán byl od provedení svého „závazku“ k odvetě za atentát na Ismaila Haníju v Teheránu odrazen hromaděním palebné síly USA ve vodách Středozemního moře a Perského zálivu a obavami z drtivé palebné síly USA.
Každý, kdo viděl videozáběry íránských automatizovaných a hlubinných „raketových měst“ rozmístěných v hloubi Íránu (a které nechal vystavit momentálnímu pohledu), by měl pochopit, že kobercové bombardování íránských civilních struktur nezabrání íránské schopnosti smrtící odpovědi. Írán by mohl rozpoutat regionální Armagedon, nic menšího.
Takže pro pořádek: Kdo přesně je ten, kdo je odstrašen a ustupuje? Je to Írán nebo Washington?
Přesto: „Pokud je pravda, že izraelské tažení vychází z amerického přístupu v Kosovu, pak se minulo účinkem,“ řekl Hershovi americký velitel generál Wesley Clark. Zabíjení civilistů nebylo cílem: „Podle mých zkušeností musí být letecké kampaně nakonec podpořeny vůlí a schopností dokončit práci na zemi“.
A to – jednoduše řečeno – je pro USA v případě Íránu nemožné.
„Stojíme před dilematem,“ řekl Hershovi v roce 2006 jeden izraelský úředník. V podstatě se musí rozhodnout, zda se rozhodnout pro lokální reakci (která je neúčinná), nebo pro komplexní reakci, která by Hizballáh [a Írán] jednou provždy skutečně porazila.“
Plus ça change: Dilema se možná nezměnilo, ale Izrael se radikálně změnil. Většina obyvatel Izraele dnes mesiášsky podporuje Jabotinského stoupence, aby udělali to, co vždy chtěli a slibovali: Vyhnat Palestince ze Země izraelské.
Mnozí ve Washingtonu chápou, že revizionističtí sionisté (kteří zastupují možná asi 2 miliony Izraelců) mají v úmyslu cynicky vnutit svou vůli „Anglosasům“ tím, že uvrhnou USA do rozsáhlé regionální války, pokud se Bílý dům pokusí podkopat jejich projekt neonakby, tedy násilného vyhnání Palestinců.
Benjamin Netanjahu již jednou Írán vyprovokoval (atentátem na vrcholného generála IRGC na konzulátu v Damašku); podruhé zabitím Haníji v Teheránu; a případný třetí úder by byl, kdyby Izrael provedl takzvaný „preventivní“ úder proti Íránu v domnění, že USA budou v pasti a politicky neschopné zůstat stranou, když Írán provede odvetný úder proti Izraeli.
Pokud by však USA vetovaly úder proti Íránu před americkými volbami (a Írán by do té doby neodplatil smrt Haníji), může být „projekt“ Naqba urychlen prostřednictvím rozšíření stávající vojenské ofenzívy v Gaze na Západní břeh Jordánu nebo prostřednictvím závažné provokace na Haram al-Šaríf/Chrámové hoře (např. požárem mešity al-Aksá).
Revizionističtí sionisté mají v posledních letech jasno v tom, že k plné realizaci jejich projektu neonaqby by bylo zapotřebí nějaké krize nebo válečného zmatku.
Zejména Amerika je v pasti díky své „železné“, bezvýhradné vojenské podpoře Izraele – což Netanjahuovi nabízí široký manévrovací prostor.
Tedy manévrování směrem ke konfliktu, který je pro Netanjahua jediným únikovým východiskem „nahoru“, protože „ zdi vyčerpání“ se blíží k Izraeli. Zdá se, že Írán a Hizballáh se také prozatím rozhodly zachovat si svou eskalační převahu prostřednictvím návratu k vnucenému kalibrovanému opotřebování Izraele.
Spojené státy nebudou schopny udržet tak obrovské rozmístění námořních plavidel v regionu dlouho, ale stejně tak Netanjahu nebude moci dlouho politicky vyčkávat ani doma.
Překlad Deepl
