V dalším díle naší oblíbené minisérie o americké občanské válce se zaměříme na osudy černošských vojáků, a to jak v armádě Konfederace, tak v armádě Unie.
Černoši v armádě Konfederace
Teprve ke konci občanské války (březen 1865) začali politici Konfederace uvažovat o mobilizaci černošského obyvatelstva. Vojáků byl zoufalý nedostatek a počet vhodných černochů pro službu v armádě šel do stovek tisíců, některé zdroje uvádějí až 300 000. Se skřípěním zubů to kongres Konfederace schválil a černochům byla po válce slíbena svoboda a 100 dolarů. Ovšem jen málo otrokářů dalo souhlas k odvodu svých otroků, takže schválený zákon nepřinesl prakticky žádný výsledek. Než byl Jih poražen, podařilo se naverbovat pouze několik málo stovek černochů, z nichž pouze několika z nich se podařilo sloužit jako polní sanitáři a několik jich dokonce dokončilo vojenský výcvik, ovšem nebyli nikdy nasazeni do bojů.
Přesto se černoši v armádě Konfederace objevovali od samotného počátku. Ale pouze v čistě nebojových jednotkách v týlu jako pomocná práce na těžkou, nebo nepopulární práci, jako třeba kopání zákopů, či přípravné práce v kuchyni. V bojových jednotkách se objevovali pouze jako sluhové bohatých Jižanů – důstojníků. Takový osobní otrok pomáhal svému pánovi ulehčovat v útrapách války. Nosil náklad, pral prádlo, umýval nádobí, čistil zbraně či mu stříhal vousy a vlasy. Jednalo se ovšem o ojedinělé případy, ten, kdo si chtěl do armády přinést osobního otroka, musel být velice bohatý a mít značný vliv.
Foto: Seržant A. M. Chandler se svým osobním otrokem Silasem Chandlerem ze stavu 44th Mississippi Infantry Regiment. Svého osobního otroka si mohli vzít na vojnu jen velice bohatí a vlivní Jižané. | Wikimedia Commons / Public domain
Černoši v armádě Unie
Opačná situace panovala na Severu. Zakládání černých dobrovolnických jednotek začalo ještě předtím, než Lincoln podepsal Proklamaci emancipace z roku 1862. Na podzim téhož roku se jejich roty začaly rozrůstat v pluky. Tak například vznikl 1. Pluk barevných dobrovolníků z Jižní Karolíny (1st South Carolina Volunteer Infantry Regiment (colored) vedený plukovníkem Thomasem Higginsonem. Higginson si zapsal: „Samotný pohled na ně ve zbrani, se zdá jako výčitka národu, který je neuznává, jako lidi.“ V roce 1865 již tvořili černoši 10% armády Unie, tedy zhruba 150 000 vojáků.
Foto: Rota E 4. Černošského pěšího praporu ve Fort Lincoln v roce 1864 | Wikimedia Commons / Public domain
Z počátku byli černoši určeni jen na pomocné práce, protože generálové nevěřili v jejich bojeschopnost. Postupem času ovšem barevní vojáci prokázali své právo bojovat za svobodu. Černoši věděli, že si svůj osud musí vybojovat, a tak bojovali mnohokrát zuřivěji než bílí vojáci, kvůli tomu utrpěli v průměru o 35 % větší ztráty než bělošské pluky. Postupem času počet černochů v armádě Unie narostl až na 210 000 vojáků. Kromě nich zde sloužilo i 6 000 Mexičanů, či 4 000 Indů.
K první bitvě zahrnující černochy došlo 27. května 1863 v bitvě u Port Hudson v Louisianě, kde si černošští vojáci vydobyli skvělou pověst, kdy si vysloužili i slova uznáni generála Nathaniela Bankse, který o nich řekl: „Ačkoliv jsme o nich doposud měli pochyby, dnešek dokazuje jejich bojovnost.“ Další slavný příklad odvahy prokázali černoši z 54. massachusettského pěšího pluku ve druhé bitvě u Fort Wagner v červenci 1863 – o této bitvě a pluku byl natočen v roce 1989 oscarový film Sláva, kde si zahrál Matthew Broderick, Denzel Washington či Morgan Freeman.
Foto: Černošští vojáci u bývalé farmy nedaleko Dutch Gap ve Virginii, 1864 | Wikimedia Commons / Public domain
Navzdory stejné, a mnohdy i větší odvaze se s černošskými vojáky zacházelo vždy hůře. Zatímco bělošský voják si vydělal 15 dolarů měsíčně, černošský pouze 7 dolarů. Častěji byli nasazováni na těžké ženijní práce, jako bylo budování opevnění, či kopání zákopů, jen velice zřídka se jim dostalo povýšení. Po vyhrané občanské válce dostali černoši jen část slíbených svobod. A pro plné uznání museli bojovat dalších zhruba 100 let.
