Dejme tomu, že navýšení výdajů NATO na obranu na 5% HDP je hlavně Trumpovou zásluhou (ačkoliv třeba Polsko a Estonsko i bez něj investuje do obrany již nyní kolem 5%)[1], neodpustím si však, abych mírně jedovatou poznámkou nezchladil Donaldovu ješitnost.
Těmito náklady totiž Evropané v jistém smyslu platí dluhy za Ameriku. Tím má na mysli fakt, že pokud to vezmeme z gruntu, pak potřeba navyšovat např. obranné výdaje v r. 2025 je pouze zoufalou snahou popasovat se s problémy, které jmenovitě americké vlády způsobily za posledních 100 let svým mylným, krátkozrakým, resp. oportunistickým přístupem k Rusku, když tento nereformovatelný státní útvar opakovaně zachraňovaly před zkázou a dokonce pomáhaly i budovat – v letech 1921-23, 1941-47 a následně v 90. letech… namísto, aby pomohly jeho bolševický, sovětský a poté postsovětský režim potopit anebo aspoň ponechali východní Mordor jeho osudu (ekonomickému zhroucení, hladomorům a německé a japonské agresi).
Za fatální chyby americké politiky vůči Rusku, odkud se rudý mor rozšířil do ¼ světa, takže Američani následně krváceli v boji proti komunismu a ruským proxy-armádám po celém světě od Vietnamu, Kambodže, Laosu a Koreje po Afghánistán, Irák a Grenadu, zaplatily ostatně svými životy i desetitisíce amerických vojáků.[2]
Nutno ovšem zmínit, že Amerika selhala již v zárodečné fázi ruské hrozby, tj. v době, kdy se v Rusku dral k moci rudý moloch, který následně málem vykroutil krk celé západní civilizaci.
Spojené státy americké se totiž podílely na zahraniční intervenci během ruské občanské války (1918-1922), kterou spustil bolševický převrat v listopadu 1917, víceméně symbolicky (a to jak v poměru k silám ostatních aktérů, tak k početnímu nasazení v jiných amerických intervencích). I když prezident Wilson zpočátku váhal s přímou účastí, v létě 1918 bylo schváleno vyslání amerických vojenských sil do Ruska s podmínkou jejich užití pouze k ochraně skladů s vojenským materiálem apod. Po podpisu separátního míru v Brest-Litevsku a zahájení série německých ofenzív na západní frontě se totiž americký prezident znovu ocitl pod silným tlakem ze strany britské a francouzské vlády na změnu svého postoje, jelikož evropské armády byly značně vyčerpané 4 lety války.
Tyto americké síly byly rozděleny do dvou hlavních expedičních sborů:
- Sibiřský expediční sbor pod vedením generála Wiliama S. Gravese se vylodil ve Vladivostoku a čítal asi 9 000 vojáků. Jejich primárním úkolem byla ochrana Transsibiřské magistrály a podpora československých legií (když Američané odmítli poskytovat vojenskou podporu admirálovi Kolčakovi). Zůstal v Rusku do dubna 1920.
- Expediční sbor „Polární medvěd“ a vedený plukovníkem Georgem E. Stewartem působil na severu evropského Ruska: Skládal se ze 6 000 vojáků, kteří působili v oblasti Archangelsku a Murmansku. Jednalo se ovšem vesměs o nováčky s nedostatečným vojenským výcvikem naprosto nepřipravených na podmínky, ve kterých se ocitli. Ti se z Ruska stáhli v červnu 1919.[3]
Celkově se tedy do intervence zapojilo přibližně 15 000 amerických vojáků, což v poměru ke 200 milionové populaci Ruska anebo třeba 50 tisícovému sboru malého Československa byl doslova kabaretní útvar, který neměl šanci nějak vojenskou ani politickou situaci v obrovské zemi ovlivnit. (Asi jako kdyby dorazila do dnešního Česka dělat pořádek 800 členná jednotka.) Není tudíž divu, že nakonec zvítězily v Rusku komunistické hordy, když antibolševické síly se věnovaly hlavně drancování a vnitřním šarvátkám, Japonci i Američané jen přihlíželi a téměř veškerá tíha bojů ležela na malé československé armádě.
Však nikoho, kdo četl některé mé články určitě nenapadne obvinit mě, že jsem antiamerikanistický sluníčkář.
Na závěr ještě doplním, že výše uvedený elaborát by neměl vyznít ve smyslu, že za všechno mohou Američané, zatímco my, Evropané, jsme z obliga …
Dnes je již všeobecně známým faktem, že tzv. VŘSR, tj. bolševická revoluce v listopadu 1917 nebyla revolucí ani velkou, ani socialistickou, ale prachobyčejným spiknutím party profesionálních revolucionářů, pučem v režii německého generálního štábu, financovaným vládou vilémovského Německa a německými bankami. Stejně jako je obecně známo, že oficiální představitelé Německého císařství, se souhlasem císaře Viléma, zorganizovali v r. 1917 přepravu Lenina a jeho revolučního štábu v zapečetěném železničním vagonu ze Švýcarska přes Německo a Skandinávii do Ruska. Podrobnosti o financování podvratné činnosti bolševiků v Rusku jednoznačně potvrdily dokumenty, které emeritní profesor Oxfordské univerzity Zbyněk Zeman začátkem 50. let objevil v archivu německého ministerstva zahraničí z let 1871-1945 (převezeném v r. 1948 Spojenci z Berlína do Londýna). Další potvrzení poskytly pak po pádu komunistického režimu moskevské archivy počátkem 90. let.[4]
Každopádně, Spojené státy jako supervelmoc se o vykrmování ruského Molocha zasloužili nejvíce, resp. stejnou měrou, jakou převyšovaly mocensky a ekonomicky své evropské spojence.
Bohužel, nedávné a aktuální kroky americké vlády evokují nešťastná rozhodnutí americké administrativy v letech 1918-1920, 1921-1923, 1941-1947 a 1990-1992, která vedla ke globální geopolitické krizi, které čelíme dnes.
Tím mám na mysli, že Spojené státy americké, konkrétně administrativa prezidenta Donalda Trumpa, de facto pozastavily vojenskou pomoc Ukrajině. A to včetně poskytování zpravodajských informací. Toto rozhodnutí bylo oficiálně potvrzeno Bílým domem 4. března 2025.
Dopady na Ukrajinu a Evropu: USA byly největším vojenským podporovatelem Ukrajiny od začátku plnohodnotné invaze Ruska. Pozastavení pomoci proto představuje značnou ránu pro ukrajinské obranné schopnosti, ale i důvěryhodnost USA, potažmo celého NATO.
A navazuje na celý řetěz předchozích nešťastných kroků americké vlády.
Již na konci roku 2023 a na začátku roku 2024 došlo k faktickému (a fatálnímu) pozastaveníamerické vojenské pomoci Ukrajině, a to z důvodu, že Kongres USA (tj. Trumpovi spolustraníci a stoupenci) neschválil nové finanční prostředky.
Koordinátor Rady národní bezpečnosti USA John Kirby v lednu 2024 potvrdil, že pomoc, kterou USA poskytovaly, se zastavila, dokud Kongres neschválí nové financování. To znamenalo, že i když neexistovalo přímé nařízení o pozastavení, dodávky se zastavily kvůli nedostatku schválených prostředků. Dne 12. března 2024 oznámily USA sice první balíček vojenské pomoci pro Ukrajinu v roce 2024 ve výši 300 milionů dolarů, který však pokrýval jen nejnaléhavější potřeby a byl považován za nedostatečný. Situace se vyřešila až 23. dubna 2024, kdy Kongres nakonec schválil nový balíček pomoci ve výši 61 miliard dolarů.
Vojenská pomoc schválená Kongresem USA v dubnu 2024 začala fyzicky přicházet na Ukrajinu až po podpisu zákona prezidentem Bidenem 24. dubna 2024.
Součástí zřejmého „protiukrajinského komplotu“ bylo údajně cílené „vypnutí Starlinku“ v okamžiku ukrajinského útoku na ruskou Černomořskou flotilu na podzim 2023, které je dodnes obestřeno určitými kontroverzemi a nejasnostmi.
Okolnosti údajného vypnutí/omezení Starlinku a jeho dopadu na fungování ukrajinské armády: Údajně cílené vypnutí Starlinku donutilo ukrajinské síly spoléhat se na zranitelnější rádiové a mobilní komunikační sítě, které dokáže Rusko rušit nebo odposlouchávat. To opakovaně zpomalilo v kritickém momentě příjem a přenos dat z bojiště, což omezilo koordinaci a přesnost ukrajinských úderů.
Nejvíce medializovaným případem je tvrzení, že Elon Musk (SpaceX), zamezil v září 2023 ukrajinskému dronovému útoku na ruskou Černomořskou flotilu u pobřeží Krymu. Podle biografie Waltera Isaacsona o Muskovi, když se tehdy ukrajinské podmořské drony napěchované výbušninami se blížily k ruským lodím, následně „ztratily spojení a byly neškodně vyplaveny na pobřeží“. Isaacson uvádí, že Musk nařídil vypnout Starlink v dané oblasti, protože se obával „mini-Pearl Harboru“ a možné eskalace konfliktu.
Že nešlo v souvislosti s aférou Starlink o nedorozumění či mystifikaci, napovídají mnohá související fakta.
Spojené státy americké sice Ukrajině od počátku pomáhaly, ale zároveň uvalily a poté jenom postupně uvolňovaly řadu restrikcí na používání vojenské pomoci dodávané Ukrajině. Tyto restrikce se týkaly jak systémů protivzdušné obrany Patriot, tak raket delšího dosahu.
