Pokusy zkrotit „nevládky“ a „neziskovky“, přisáté na státní aparát, narážejí jak na obranné mechanismy tohoto mediálně-aktivistického konglomerátu, tak na neschopnost nové vlády řešit situaci promyšleně a koordinovaně.
Velká část organizací běžně označovaných za nevládní jsou fakticky vládami financované, upozorňuje Martin Weiss ve svém článku Jak vyhnat podvodníky z ráje. Nevládní organizace podrývají stát za naše penízena ECHO24.
Tyto organizace pak vystupují na veřejnosti jako nezávislé a jako takové jsou citovány médii, vysvětluje Weiss dále mechanismus, díky němuž jsou „nevládky“ (a jejich aktivisté) tak propleteny se státní správou, že někteří kritikové neváhají hovořit o malém českém deep state.
„Standardní, učebnicové schéma politického zpravodajství má být toto,“ vysvětluje Weiss, „vláda oznámí, že bude prosazovat toto, představitelé opozice k tomu říkají toto, představitelé nevládek daného oboru k tomu říkají toto.“
U nás je však tato praxe posunutá. Názor např. takového Hnutí Duha je citován div ne ke každé zprávě o politice životního prostředí. Místo, aby „nevládka“ byla hlídacím psem a je-li třeba, oponentem, stává se prodlouženou rukou úřednictva – a v mnoha případech, budiž Bohu žalováno, je tomu navíc naopak, státní úředníci se stávají nástroji v rukou aktivistů…
„Hnutí je přitom nepřímo financováno českou, německou a holandskou vládou a Evropskou komisí. Tyto vládní peníze dílem platí lobbing vlád samotných, dílem vytvářejí umělý dojem konsenzu.“
Tento bod je naprosto klíčový, a přitom mainstreamová média mají sklon jej přehlížet, ne-li zamlčovat. Lobbing aktivistů „nevládních“ organizací je v mnoha oblastech financován z veřejných zdrojů, včetně našeho státního rozpočtu!
„Ano, i profláknutými Sorosovými fondy“, vypočítává Weiss, „ale ty se úplně ztrácejí mezi plejádou jiných. Zahraničních – Norskými fondy, Evropskou komisí, jí financovanými domácími i zahraničními organizacemi, ale hlavně nevládních organizací financovaných holandskou a německou vládou. A domácími – ministerstvem školství, ministerstvem kultury, ministerstvem zahraničí, Státním fondem životního prostředí.“
„A rozumí se samo sebou, že tento konsenzus je širokospektrálně levicový.“
Tento velkými médii podporovaný levicový konsenzus také šikovně maskuje fakt, že řada oněch aktivistů, kteří jednou rukou pracujou pro nějakou „nevládku“ a druhou rukou pro stát, se ocitá v masivním konfliktu zájmů.
Dobrým příkladem může být případ úředníka Martina Abela, který byl po sporu s vládním zmocněncem Filipem Turkem propuštěn z ministerstva životního prostředí. Abel je členem spolku Klimatická žaloba, který v roce 2021 podal žalobu na český stát za to, že neplní cíle Pařížské klimatické dohody, kterou loni zastavil Ústavní soud. Je normální a eticky přijatelné, aby úředník ministerstva životního prostředí podával žalobu na státní politiku životního prostředí?
Děsivé je, že takový případ střetu zájmů není vůbec ojedinělý, naopak je „systemický“, jak píše Weiss – a ještě děsivější je, že ve společenském prostoru to vůbec není považováno za problém.
Ovšem pozor, to platí jen tehdy, pokud k tomu dochází na té správné straně. Případ Martina Abela a mnoha dalších je velkoryse přehlížen, „vymlčen“, jak se módně říká, zato šéfporadce ministra Juchelky, mladý právník Jan Gregor je opakovaným námětem sněmovních interpelací opozičních poslanců a ještě vděčnějším terčem nenávistných komentářů levicových médií jen proto, že do konce minulého roku byl činný v Alianci pro rodinu, která se pro pokrokovou levici stala ztělesněním všeho společenského zla.
V čem je Gregorův problém? Struktury spolku prokazatelně opustil a na jeho činnosti se nijak nepodílí. Ano, pravděpodobně si podržel své názory a postoje, které jsou v mnoha ohledech, řekněme, konzervativní. Za tohle má být trestán? Člověk zastávající konzervativní názory nesmí pracovat ve státní správě? Opravdu se k tomuhle naše demokratická opozice hrdě hlásí?
Kdejaký politruk si může svou minulost „odpracovat“ a nesmí mu být připomínána, a člověk, který zastává názory, které jsou v rámci demokratické plurality zcela legitimní, může být veřejně vyháněn z pracovního poměru?
Kde jsou obránci lidských práv, kde bojovníci za transparentní stání správu, kde je Milion chvilek pro demokracii? Jak to, že tento do očí bijící dvojí metr nikomu nevadí?
Trvám na tom, že reforma financování, jeho zprůhlednění a zeštíhlení, nové nastavení hranic mezi „neziskovkami“ a státem, to vše je velmi žádoucí a může navrátit transparentnost a důvěryhodnost celému neziskového sektoru. Některá ministerstva dokonce se již ve shodě s programovým prohlášením vlády pokoušejí ve svých dotačních programech dělat trochu pořádek.
Ovšem zdá se, že toto počínání – stejně jako první pokus se zákonem o zahraničním financování – naráží na velký problém současné vlády, jímž je určitá neprofesionalita, nepromyšlenost a nekoordinovanost jejich postupu. Je evidentní, že Babišovo ANO tuhle otázku v programu nemělo a nepatří to ani k premiérovým prioritám a malé koaliční strany na tenhle augiášův chlév zkrátka samy nestačí…
Ostatně, i Martin Weiss svou „nevládkovou“ úvahu v ECHO24 uzavírá otázkou, co s celým tím balíkem problémů může ten či onen ministr dělat?
„Součástí odpovědi jistě bude, že takový ministr musí být schopen trpělivého a promyšleného hledání, jak tyto systémy ovlivňovat, musí být schopen svou činností demonstrovat vzor chování, jež budí respekt, a musí disponovat patřičným intelektuálním kapitálem. Mluvit o parazitech jako zmocněnec Turek nebo se chlubit jako ministr Klempíř, jak „vyřešil“ Baxu odvoláním ze správní rady, tím se nedosáhne ničeho…“
° ° °
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
