Útok v Krakově ukázal, jak rychle může honba médií za senzací, zveřejňování neověřených zpráv a nadměrný zájem o pachatele proměnit tragédii v informační krizi. Onet, Wirtualna Polska, TVN, Telewizja Republika či Kanał Zero porušily řadu zásad, které by měly platit při informování o krizové situaci. Američané přitom již před 27 lety vyvodili poučení z podobných tragédií.
Tragédie, která se odehrála v sobotu 7. listopadu na krakovském Hlavním náměstí, měla i svůj druhý rozměr. Prvním rozměrem je samozřejmě kruté ztráty života šesti obětí, trauma svědků útoku a policejní zásah, který vyústil v hrdinskou oběť.
Druhým rozměrem je rozsah informačního chaosu. Stačilo pár minut a na sociálních sítích se začaly šířit falešná videa, zmanipulované fotografie (včetně těch vytvořených pomocí umělé inteligence) a politické konspirační teorie (včetně těch, které šířili samotní politici).
Média a krakovská tragédie
Ministerstvo pro digitalizaci informovalo o mimořádném monitorování dezinformací ze strany ministerstva a NASK. (Vědecká a akademická počítačová síť, obdoba českého NÚKIB), pozn.red.) K moderování bylo nahlášeno přes 2 tisíce účtů šířících falešné informace. Jak vyplývá z tiskové zprávy ministerstva: průběžně probíhá spolupráce s protiteroristickým centrem Agentury pro vnitřní bezpečnost v režimu „War Room“.
Bohužel mnoho z těchto falešných informací nevznikalo na sociálních sítích, ale v redakcích známých polských médií. Problém se neomezil na jednu stanici, portál či stránku, kde se odehrává každodenní politický spor. Většina největších redakcí v Polsku selhala ve snaze rozumně informovat o této tragédii.
Není to ostatně první takový případ, na což upozornil již fact-checkingový portál Demagog. Série útoků nožem v polských školách odhalila stejný mediální problém – média častěji atmosféru rozpalují, než ji zklidňují. Častěji volí senzační detaily a spekulace o motivech pachatelů, které hraničí s konspiračními teoriemi, než opatrnost a zodpovědnost při předávání informací.
Americká lekce z Columbine
20. dubna 1999 otřásla Spojenými státy tragédie. Na Columbine High School ve státě Colorado spáchali dva studenti masový útok, při kterém zahynulo 12 studentů a jeden učitel a 23 osob bylo zraněno. Pachatelé spáchali sebevraždu.
Drama v Columbine se stalo celonárodním fenoménem a jedním z nejdůležitějších bodů v pozdější diskusi o odpovědnosti médií při informování o aktech masového násilí.
Postupem času začaly vznikat konkrétní iniciativy a doporučení, jako například „No Notoriety“ (hnutí založené v roce 2012 rodiči Alexe Tevese, který zahynul při střelbě v kině v městečku Aurora v Coloradu) či „Don’t Name Them“.
Jak americké, tak mezinárodní organizace, sdružení a časopisy již zveřejnily pokyny a zásady, jimiž by se média měla řídit v době násilných činů.
Nejspolehlivějšími zdroji postupů, s nimiž by se měl seznámit každý novinář, zůstávají směrnice Asociace rozhlasových, televizních a digitálních novinářů (RTDNA) a recenzovaný vědecký časopis „Journal of Mass Violence Research“ (JMVR), které se zabývá masovým násilím a terorismem. Ve svých publikacích odkazuje také na stávající iniciativy a společenské kampaně, které zvyšují povědomí o tomto typu událostí.
Současné standardy pro zpravodajství o masovém násilí lze shrnout do šesti hlavních zásad. Není třeba zdůrazňovat, že se nejedná o pokus o cenzuru médií ani o omezení jejich svobody při informování o aktuálním dění. Jde však o výzvu k posouzení užitečnosti a důsledků zveřejňování konkrétních informací.
(1) Novináři by měli uvádět pouze podstatné skutečnosti, jednoznačně přiřazené k důvěryhodným zdrojům
Doporučuje se vyhýbat se fámám, spekulacím, šíření a zveřejňování nepotvrzených skutečností, stejně jako odvolávání se na zdroje z druhé ruky, které nebyly náležitě a pečlivě ověřeny.
Jedním z nejvýraznějších příkladů porušení tohoto pravidla byla reportáž Tomáše Sakiewicze z místa atentátu, vysílaná na kanálu Telewizja Republika. Šéfredaktor stanice tvrdil, že na krakovském náměstí nejsou žádní policisté, čímž naznačoval, že značná většina krakovských policistů byla přesunuta do Varšavy k Ústavnímu soudu.
Následně byl ve vysílání přehrán hlas osoby, která tvrdila, že útočník má tmavou pleť, což vedlo k závěru, že pachatelem útoku může být cizinec. Žádná z těchto informací nebyla v té době potvrzena.
Televize Republika se v současné době chlubí tím, že díky svému předsedovi byla první na místě události. Právě tato prvenství a neověřené informace vysílané v přímém přenosu mohly přispět k šíření dezinformací, vyvolání paniky a nasměrování negativních emocí veřejnosti na konkrétní skupiny.
Podobný problém se týkal nepravdivé informace Andrzeje Stankiewicze z portálu Onet.pl o údajném vojenském statusu útočníka. Tato informace byla opravena, ačkoli původní titulek zněl: „Nové informace o pachateli střelby v Krakově. Pravděpodobně se jednalo o bývalého vojáka“.
Samotná skutečnost, že muž měl na sobě maskovací oblečení a vlastnil profesionální zbraň, neznamenala, že mu lze přisoudit status bývalého vojáka. Šíření takové informace vyvolává paniku o to více, když se naznačuje, že se jedná o profesionála.
Jak zjistila Rzeczpospolita, tento příběh byl záměrně šířen i na sociálních sítích prostřednictvím účtů spojených s ruskými informačními zdroji, a sdílení této interpretace tedy sloužilo také zájmům sil nepřátelských vůči Polsku.
(2) Média by se měla vyhýbat zobrazování záběrů násilných činů
Média by neměla široké veřejnosti ukazovat drastické scény z místa tragédie. Zatímco materiál dokumentující střelbu, zraněné osoby či okamžik jejich smrti může mít důkazní hodnotu pro policii či státní zastupitelství, jejich veřejné šíření ne vždy přispívá k pochopení událostí.
Naopak v mnoha případech poskytuje divákům další drastické podněty, porušuje důstojnost poškozených a vystavuje jejich blízké riziku, že budou tragédii znovu prožívat.
Zveřejnění záznamů tohoto charakteru se dopustil portál Wirtualna Polska, který ve svém článku s názvem: „Video ze střelby se dostalo na internet. Padla série výstřelů“ zveřejnil záznam z místa činu.
Stojí za to porovnat tuto publikaci s jiným článkem téhož portálu: „Dramatická videa z útoku v Krakově. ‚Kde jsou děti?‘“. Redakce v něm popisovala záběry s panikařícími lidmi a ostřelovaným tramvajovým vozem.
V tomto případě však samotné drastické video zachycující postřelení náhodné osoby nezveřejnila a jasně zdůraznila, že jej nezveřejňuje vzhledem k jeho povaze. To ukazuje, že i v rámci jedné redakce jsou možné různé rozhodnutí ohledně hranice zveřejňování materiálů s násilím.
(3) Média by se měla vyhýbat zveřejňování podobizny pachatele/pachatelů a omezit používání jeho jména
Výše uvedená zásada se týká způsobu identifikace pachatele. Jeho totožnost by neměla být utajována, ale ani by neměla být zbytečně zviditelňována. To se týká jak podobizny, tak jména.
Americká asociace RTDNA rovněž doporučuje omezit použití jména pachatele na jedno v každém příspěvku. Stejně tak se v tomto případě kategoricky doporučuje nepoužívat osobní údaje pachatele v nadpisech či podtitulcích – tedy v částech textu, které vizuálně vynikají.
Jde o to, aby pachateli nebyl přiznán status hvězdy. Je třeba se vyvarovat rizika napodobování. Někteří pachatelé masových útoků považují násilí za způsob, jak získat publicitu. Zapsat se do historie jako pachatel spektakulárního zločinu může být součástí jejich motivace.
Tuto osvědčenou praxi média notoricky porušovala. „Poslední fotku poslala dvě hodiny před útokem. Devět obětí Oksińského“ – takový titulek se objevil na portálu Onet. V obou případech se jméno pachatele stalo viditelným prvkem ještě předtím, než čtenář vstoupil do samotného obsahu článku.
Podobně je třeba v tomto případě posuzovat opakované zveřejňování portrétů útočníka. Pokud již byla jeho totožnost zjištěna a bezpečnostní složky ho nehledají s pomocí veřejnosti, měla by redakce zvážit, zda další fotografie skutečně něco přináší, nebo slouží pouze k vyvolávání emocí.
(4) Média by se měla vyvarovat přílišného soustředění na příběh pachatele a jeho motivy. Větší pozornost je třeba věnovat obětem.
Pachatel masového útoku by se neměl stát hlavním hrdinou mediálního příběhu o tragédii. Vysvětlení toho, kým byl, co je známo o jeho činech a jaké okolnosti vyšetřovatelé prověřují, jsou klíčové informace, které je třeba sdělit.
Klíčovými informacemi však nejsou podrobnosti o jeho dětství, zájmech, rodinných vztazích ani spekulace o motivech, zejména pokud tyto informace nejsou potvrzeny bezpečnostními složkami.
Příkladem byl rozhovor Kanálu Zero s babičkou a strýcem pachatele. Reportérka navštívila 80letou ženu doma a ptala se jí na rodinné vztahy a povahu vnuka. Reportáž byla odvysílána v pořadu „Interwencja Zero“ a následně po vlně kritiky stažena. Krzysztof Stanowski se za zveřejnění omluvil a přiznal, že reportáž byla zbytečná. Podobný rozhovor dříve zveřejnil deník Fakt, který jej rovněž stáhl ze svých kanálů.
Porušení tohoto pravidla bylo v případě tragických událostí v Krakově poměrně běžné. Mnoho redakcí zveřejňovalo podobné texty. Kromě Kanału Zero a Faktu se vyznamenal také server Wirtualna Polska materiálem „Rodina pachatele útoku v Krakově. Nic nenaznačovalo tragédii“, v němž byly uvedeny podrobné výpovědi babičky a strýce útočníka. Článek mimo jiné popisoval jeho zájem o střelbu a chování muže před útokem.
Naproti tomu nejvýraznějším příkladem, který – stejně jako mnohé z těch, které jsem zmínila – porušuje hned několik těchto zásad najednou, je reportáž pořadu „Uwaga!“ stanice TVN. Jejich reportáž obsahuje kompilaci záznamů svědků – mimořádně drastických záběrů okamžiku zastřelení první z obětí, a také materiálů zachycujících resuscitaci zraněných. Samotný příspěvek byl opatřen senzačním titulkem: „Proč 24letý muž zabíjel? ‚Pořád mluvil o sériových vrazích‘“. Jeho obsah zahrnuje mimo jiné rozhovory s kolegou z práce vraha či se spolužačkou, kteří vyprávějí o minulosti pachatele.
Tento pokus o zlidštění pachatele nebo vlastní shánění informací o jeho motivech může vyvolat nezdravou fascinaci osobou, která by měla být všeobecně odsuzována. Při tvorbě publikací po tragédii je vhodné se zaměřit na uctění památky obětí, vzpomínky jejich rodin, jejich práci, život a aspirace.
(5) Média nesmí šířit nenávistné projevy, podněcování k násilí ani názory, které by k násilí mohly vést.
V krizové situaci, jako byla ta z minulého víkendu, má jazyk médií zvláštní význam. Redakce by měly dbát na to, aby nešířily výroky pachatelů obsahující nenávistné výrazy, výzvy k násilí nebo pohrdavé označení vůči určitým společenským skupinám.
Kromě již zmíněných nepotvrzených zpráv televize Telewizja Republika, které naznačovaly, že pachatelem může být cizinec, došlo k útoku na konkrétní ideologickou skupinu také ze strany vlády – nikoli médií.
Ministr Marcin Kierwiński během tiskové konference při zmínce o pachateli uvedl, že ten se „zajímal o pravicové ideologie“ a jeho názory byly „velmi radikální a ultranacionalistické“. Slova ministra se rychle rozšířila na sociálních sítích a stala se základem pro komentáře, které stigmatizují a přisuzují vinu osobám s pravicovými a konzervativními názory.
(6) Média by se měla zdržet emocionálního jazyka, clickbaitů a honby za senzacemi.
Poslední z klíčových zásad se týká formy sdělení. I pravdivá informace může být podána nezodpovědným způsobem, pokud ji redakce formuluje jazykem hrůzy, dramatickými výrazy a titulky, jejichž hlavním cílem je upoutat pozornost.
Při informování o masovém násilí emocionální jazyk nepomáhá příjemcům události pochopit. Může naopak posilovat strach, paniku a pocit ohrožení.
Wirtualna Polska vedla v titulcích využívajících emocionálně zabarvené fráze: „Dramatické záběry z útoku v Krakově. ‚Kde jsou děti?‘“, „Video ze střelby se dostalo na internet. Padla série výstřelů“ nebo „Tak začal útok v Krakově. Byl postřelen před očima svého kolegy“. Některé z těchto formulací přesně popisují skutečné drama, ale jejich nahromadění – zejména v titulku – vytváří dojem senzační podívané.
Podobného postupu se dopustil i Kanał Zero v nadpisu: „Nevím, co ho to popadlo. Babička útočníka po tragédii v Krakově“. I v tomto případě se titulek v prohlížeči zobrazuje právě takto, teprve po kliknutí na něj se článek změní na ten, který se věnuje otevření Mariácké baziliky pro věřící a návštěvníky.
V tomto pravidle určeném médiím jde o vyváženost a účel. Titulek by měl informovat, a ne slibovat čtenáři další dávku hrůzy. Seriózní žurnalistika nemusí soutěžit s emocemi čtenářů. Měla by jim naopak pomáhat orientovat se ve faktech, která jim v situaci společenské či informační krize mohou přinést klid.
Vážená média: nemusíte vždy všechno publikovat!
Útok v Krakově a série útoků ve školách by měly být pro polské redakce vážným varováním. V obou případech média v honbě za sledovaností prostě selhala.
Absence všeobecně přijímané kultury odpovědného informování o aktech násilí, spolu s nedodržováním zásad mediální etiky, může přispět k informačnímu chaosu s tragickými důsledky, který může být vždy někým zneužit k oslabení polské společnosti.
Nejde o výzvu k cenzuře, ale k dobrovolné redakční zdrženlivosti, vyplývající z uvědomění si důsledků vlastních publikací. Je to také odvolání se na nepsanou novinářskou přísahu, která – podobně jako v případě hrdinných lékařů a policistů z Krakova – nám ukládá sloužit blahu čtenářů a celé občanské společnosti.
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
