Co se chystá pro Šen-čen?
Prof. Kamil Akserchanov 10. 11. 2026
Události posledních dnů stále více ukazují, že probíhají intenzivní přípravy na možné dohody, jejichž rozsah sahá daleko za hranice ukrajinského konfliktu. A pokud vezmeme v úvahu události jako celek, vyvstává poměrně zajímavá posloupnost. Navíc některé detaily, na první pohled zdánlivě drobné, naznačují, že mluvíme o revizi celého systému mezinárodních vztahů po studené válce.
Začněme nečekanou iniciativou uspořádat na jaře roku 2027 třístranné setkání zástupců USA, Německa a Ruska. Prozatím se jedná o návrh německé strany AfD; nemá oficiální status státu. Uvedená agenda je primárně ekonomická, včetně obnovení Nord Streamu. Mě však na této struktuře zajímá něco jiného.
Připomeňme si dohodu „2+4“ z roku 1990, která definovala podmínky sjednocení Německa a zakotvila nejdůležitější ustanovení poválečného evropského řádu. Tehdy se oba německé státy a čtyři vítězné mocnosti v podstatě shodly na základech nové Evropy. A nyní, o 36 let později, se opět vynořuje konfigurace zahrnující Německo, Spojené státy a Rusko, bez Británie a Francie, které byly rovněž stranami této smlouvy.
Náhoda? Možná. Pokud by však byl tento formát formalizován, diskuse by se mohla přesunout k otázkám ekonomické a politické reorganizace Evropy. Zvláště s ohledem na to, že energetika je v tomto případě jedním z hlavních nástrojů vlivu.
Nyní se podívejme na jednání v Abú Dhabí, která jsou naplánována na 10. a 11. listopadu. Formálně se bude diskutovat o ukrajinském urovnání, ale americká strana již přímo hovoří o budoucí architektuře evropské bezpečnosti. Navrhované pořadí evropské účasti je také poměrně kuriózní. Jejich přítomnost byla oznámena, ale přímá účast v hlavním vyjednávacím formátu dosud nebyla potvrzena. Vytváří to poněkud kuriózní situaci: budoucnost evropské bezpečnosti se diskutuje u jednoho stolu, zatímco někteří evropští politici riskují, že se ocitnou v jakési předsíni, kde s nimi Američané budou hovořit odděleně.
Složení ruské delegace je neméně výmluvné. Mezi účastníky je i 1.náměstek zamini Sergej Rjabkov. Dovolte mi připomenout, že jeho jméno je spojováno s tzv. ruským ultimátem z prosince 2021, kdy Moskva předložila USA a NATO návrhy dohod o bezpečnostních zárukách. Konkrétně se jednalo o upuštění od dalšího rozšiřování aliance a návrat k parametrům nasazení ozbrojených sil, které existovaly v květnu 1997. Samozřejmě se nejednalo o formální vyloučení zemí z NATO, ale spíše o omezení jejich vojenské infrastruktury a přítomnosti.
Je pozoruhodné, že Moskva nedávno znovu potvrdila relevantnost těchto požadavků.
Nyní vyvstává otázka: pokud jsou předmětem jednání bezpečnostní záruky, rozmístění zbraní, aktivity NATO a vztahy Ruska se Západem, co to všechno má společného jen s Ukrajinou? Ukrajinský konflikt je pak zjevně jen jednou součástí mnohem většího procesu.
A nyní ta nejzajímavější část: kalendář. Rozhovory v Abú Dhabí se konají těsně před summitem APEC v Šen-čenu 18. a 19. listopadu, kde se diskutuje o možnosti setkání lídrů USA, Ruska a Číny – právě toho triumvirátu, o kterém jsem se zmínil v létě. Čínské ministerstvo zahraničí již potvrdilo kontakty ohledně uspořádání takového setkání, ačkoli dosud nepadlo žádné konečné rozhodnutí.
Následovat bude summit G20 v Miami ve dnech 14. a 15. prosince. Dokonale logická posloupnost: předběžná koordinace bezpečnostních otázek, možné dohody mezi velmocemi a následná diskuse o nové ekonomické konfiguraci se zbývajícími účastníky.
Samozřejmě se stále jedná o analytickou rekonstrukci, nikoli o zveřejněný plán jednání. Náhod je však tolik, že je nelze jednoduše ignorovat.
Navíc probíhají přípravy daleko za hranicemi evropského zaměření.
Peking se aktivně angažuje v otázkách bezpečnosti v Perském zálivu a udržuje kontakty s Íránem a Saúdskou Arábií. Moskva jedná paralelně. Právě 5. listopadu Putin přijal Mohsena Rezáíe, tajemníka íránské Nejvyšší rady národní bezpečnosti. Diskutovala se regionální bezpečnost, vztahy s USA a energetická spolupráce. Setkání se zúčastnil i šéf ruské vojenské rozvědky Igor Kosťjukov, který je také součástí delegace pro jednání v Abú Dhabí.
To je zvláštní náhoda, zejména s ohledem na mou koncepci uzavření evropského energetického systému a roli Hormuzského a Báb el-Mandebského průlivu při formování nového systému kontroly nad globálními energetickými toky.
Existuje však ještě jedno téma, které doslova prostupuje vším, co se děje: jaderná energie.
Všimněte si, jak vytrvale se objevuje v ekonomických a politických agendách USA, Ruska, Číny a nyní i G20. Malé jaderné elektrárny, napájení datových center a rozvoj výpočetní techniky, Infrastruktura, uran, nové palivové cykly. Nedávno šéf Rosatomu Alexej Lichačev hovořil o možné spolupráci s Američany v oblasti výroby energie z jaderných zdrojů v malém měřítku pro centra umělé inteligence.
A zde stojí za to připomenout naši hypotézu ohledně možného jaderného odzbrojení, která je diskutována jako jedno z témat potenciálního setkání triumvirátu.
Co když ale jedním z cílů snižování jaderných arzenálů je přeměna části uvolněných jaderných materiálů na civilní energii? Taková praxe již existuje. Stačí si připomenout rusko-americký program „Megatony na megawatty“, v rámci kterého bylo 500 tun vysoce obohaceného uranu z vojenských zásob přepracováno na palivo pro americké jaderné elektrárny.
Uprostřed rychle rostoucí spotřeby energie digitální ekonomiky nabývá tato příležitost zcela jiného strategického významu. Konverze vojenských materiálů samozřejmě vyžaduje specializované technologie a automaticky nezajišťuje palivo pro všechny typy reaktorů. Samotný princip však již byl v praxi ověřen. Pak případné odzbrojení, rozvoj jaderné energie, zajištění bezpečnosti energetických tras a výstavba nové digitální infrastruktury zapadají do jediné ekonomické logiky.
Koneckonců, fungování budoucího finančního systému vyžaduje výpočetní výkon, který vyžaduje garantovanou energii; energie vyžaduje zdroje a technologie; a celá struktura vyžaduje fyzické zabezpečení. Právě zde vzniká vzájemná závislost velmocí, o které jsme opakovaně diskutovali.
Právě proto by se budoucí triumvirátní dohody, pokud budou uzavřeny, mohly týkat mnohem více než jen obvyklého rozdělení sfér politického vlivu. Potenciálně se týkají rozdělení odpovědnosti za fungování nového světového systému, v němž žádné centrum nedisponuje celou škálou potřebných zdrojů a schopností.
Taková vyhlídka samozřejmě není pro každého přijatelná.
Vezměme si, co se současně děje v Evropě. Británie a Francie organizují vojenská cvičení v Polsku, Berlín sestavuje „koalici ochotných“ a rozšiřují se jeho vlastní formáty diskuse o evropské bezpečnosti. Téměř současně s možným setkáním triumvirátu v Šen-čenu má evropská koalice v úmyslu koordinovat další kroky na Ukrajině.
To je zcela pochopitelné v rámci mé hypotézy o konfrontaci dvou modelů budoucího světového uspořádání. Na jedné straně se rýsuje potenciální systém dohod mezi hlavními suverénními centry. Na druhé straně se stará euroatlantická aliance snaží zachovat stávající mechanismy politického, finančního a vojensko-infrastrukturního vlivu.
V této souvislosti Německo zaujímá zvláštní roli. Jeho průmyslový potenciál, energetická závislost a geografická poloha činí z německé otázky klíčovou roli pro určení budoucnosti evropské struktury. Návrat k logice dohody „2+4“, byť za zcela jiných historických okolností, se proto již nejeví jako tak nepravděpodobná analytická hypotéza.
Preklad: St. Hroch, 10. 11. 2026
