ENERGIE, PENÍZE, BEZPEČNOST
Prof. Kamil Akserchanov 21. 10. 2026
A čím více funkcí lidstvo přesouvá do digitálního prostředí, tím větší strategický význam nabývá ochrana tohoto prostředí.
Kyberbezpečnost se stává prodloužením energetické a finanční bezpečnosti. Agentura ENISA ve své zprávě Threat Landscape 2026 poznamenává, že rozšiřování digitálních závislostí zvětšuje plochu pro útoky; 73 % organizací napadených v rámci studie patřilo podle klasifikace NIS2 do kategorií „essential“ a „important entities“. Mezi cíle patří veřejný sektor, doprava, výroba a banky.
Vzniká tak zajímavá struktura.
Energie zajišťuje výpočetní výkon. Výpočetní výkon zajišťuje digitální ekonomiku. Digitální ekonomika slouží penězům a řízení. A bezpečnost musí zajišťovat nepřetržitost celého tohoto řetězce.
Navíc tato souvislost funguje i opačným směrem.
Čím méně je systém bezpečný, tím vyšší jsou náklady na pojištění, cena úvěru a kapitálu, tím více je zapotřebí rezerv, tím dražší je logistika a tím vyšší jsou konečné výrobní náklady.
Bezpečnost se proto stává nejen politickým pojmem. Začíná mít svůj vlastní směnný kurz.
Dvě země mohou mít stejnou vstupní cenu plynu a stejné náklady na pracovní sílu, ale pokud v jedné z nich jsou stabilní elektrické sítě, chráněná komunikace, existují záložní trasy a srozumitelný právní systém, zatímco v druhé každá dodávka představuje dodatečné riziko, bude reálná cena výroby zcela odlišná.
Totéž se bude dít již nejen mezi státy, ale i mezi celými makrozónami.
A zde se vracíme k tématu regionalizace světa.
Globalizace předpokládala existenci jednotného obrovského trhu, v jehož rámci se energie, suroviny, kapitál a zboží mohly mezi regiony pohybovat dostatečně volně. Geoekonomická fragmentace tento model mění. Studie MMF ukazují, že rozdělení komoditních trhů může vést nejen ke změně průměrné cenové úrovně, ale také ke vzniku značných cenových rozdílů mezi bloky a ke zvýšené volatilitě, zejména na trzích s kritickými minerály a potravinami.
A to znamená, že postupně mizí samotný pojem univerzální světové výrobní ceny.
• Barel ropy může mít fyzicky zcela odlišnou hodnotu pro různé odběratele v závislosti na trase, sankčním režimu,
nákladech na přepravu, pojištění, kvalitě suroviny a schopnosti ji zpracovat.
• Totéž platí pro plyn.
• Totéž se bude dít s kovy.
• S potravinami.
• U elektřiny je to ještě zřetelnější, protože ji nelze ve významném měřítku přepravovat mezi kontinenty bez odpovídající infrastruktury.
A tento proces se pak nevyhnutelně dotkne i digitální ekonomiky.
Jedna hypotetická výpočetní hodina umělé inteligence v regionu s levným plynem, jadernou výrobou, kvalitními sítěmi a zabezpečenou infrastrukturou má objektivně jiné výrobní náklady než stejná výpočetní hodina v energetické soustavě s chronickým nedostatkem výkonu a drahou elektřinou.
To znamená, že energie se postupně stává jedním z nejdůležitějších faktorů konkurenceschopnosti digitálních makrozón.
Právě proto jsem použil termín „energetický standard 21. století“.
Není třeba jej chápat doslovně. Nikdo zítra nestanoví kurz dolaru nebo jüanu vůči kilowatthodině.
Jde o něco jiného.
V 19. století omezovalo zlato rozšiřování měnového systému fyzickým množstvím kovu.
V 21. století se takovým omezujícím faktorem stává schopnost ekonomiky vyprodukovat potřebné množství levné, spolehlivé a zabezpečené energie a následně ji přeměnit na výrobu, výpočetní výkon, logistiku a vojenskou sílu.
V tomto smyslu se energie stává univerzálním zdrojem.
• Z elektřiny lze získat výpočetní výkon.
• Z výpočetního výkonu – umělou inteligenci (AI).
• Z elektřiny a surovin – kov.
• Z kovu a energie – průmyslové výrobky.
• Z energie a výpočetního výkonu – hypotetický bitcoin.
• Z energie, průmyslu a technologií – obranný potenciál.
A právě schopnost chránit území a infrastrukturu umožňuje systému pokračovat ve výrobě energie.
Vzniká tak uzavřený okruh:
energie → výroba a výpočetní výkon → peníze a technologie → bezpečnost → zachování infrastruktury → opět energie.
A právě zde se objevuje možná hlavní rozdíl budoucích měnových zón oproti dřívějšímu globálnímu měnovému systému.
Skutečným zajištěním měny se nestává žádné samostatné aktivum.
• Není to zlato.
• Není to ropa.
• Není to hypotetický bitcoin.
• Nejsou to státní dluhopisy samy o sobě.
Zajištěním se stává schopnost celého systému nepřetržitě fungovat.
Právě proto musí makrozóna budoucnosti disponovat současně dostatečnou energetickou základnou, produkcí potravin, přístupem ke surovinám a kovům, výpočetním výkonem, zabezpečenou finanční infrastrukturou, dopravními koridory a schopností zajistit bezpečnost těchto koridorů.
• Nestačí mít ropu, pokud ji nelze vyvézt.
• Nestačí mít zlato, pokud nefunguje bankovní systém.
• Nestačí mít datové centrum, pokud není zajištěna stabilní výroba energie.
• Nestačí mít elektrárnu, pokud nejsou transformátory a rozvodné sítě.
• Nestačí mít digitální měnu, pokud neexistují zabezpečené komunikační kanály.
• A nestačí mít vše výše uvedené, pokud stát není schopen to ochránit.
Proto boj o Hormuz, Bab el-Mandeb, Suez, Panamský průplav, Malacký průliv, ropovody, elektrické kabely, železniční koridory a podmořskou telekomunikační infrastrukturu nabývá zcela jiného významu.
Už to není jen boj o obchodní cesty.
Je to boj o kontinuitu makrozóny.
A zde se objevuje ještě jeden zásadní moment: bezpečnost se sama o sobě stává inflačním faktorem.
Globální systém posledních desetiletí snižoval ceny díky maximálnímu rozdělení práce a minimálním rezervám. Vznikající regionální systém je nucen platit za „nadbytečnost“.
• Dvě továrny místo jedné.
• Dvě trasy místo jedné.
• Zásoby místo systému „just-in-time“.
• Ochrana komunikačních kanálů.
• Vojenské výdaje.
• Kyberbezpečnost.
• Strategické rezervy.
• Záložní výroba energie.
• Vlastní technologie místo levnějšího dovozu.
To vše zvyšuje odolnost, ale zároveň zvyšuje výrobní náklady.
Inflace v příštím období proto může mít hlubší příčiny než obvyklá nadměrná peněžní nabídka.
Můžeme čelit „bezpečnostní inflaci“ – trvalému navýšení ceny prakticky jakéhokoli strategického zboží za právo získat jej včas a s jistotou.
A v takovém světě se mění samotná definice bohatství.
Dříve se za bohatou mohla považovat ekonomika, která byla schopna nakoupit potřebný zdroj na světovém trhu.
Nyní nabývá na významu jiná otázka:
Bude schopna tento zdroj získat v okamžiku krize?
Jde o zásadně odlišné věci.
Peníze dávají právo vznést nárok.
Ale pouze fungující fyzický systém je schopen tento nárok splnit.
A právě zde nás digitalizace nečekaně vrací k velmi staré pravdě.
Peníze jsou především slibem, že v budoucnu získáme něco reálného.
Čím více peněz se mění na digitální záznamy a tokeny, tím důležitější se stává otázka, co přesně stojí na druhé straně tohoto záznamu.
• Energie?
• Potraviny?
• Kov?
• Průmyslová výroba?
• Výpočetní výkon?
• Vojenská ochrana?
• Možnost bezpečně doručit zboží přes půl světa?
Pokud odpověď neexistuje, digitalizace pouze urychluje oběh závazků, ale nezvyšuje množství fyzického bohatství.
Proto je zde bitcoin zajímavý právě jako včasný indikátor.
Jeho výrobní cena nutí trh vidět to, co tradiční finanční systém dokáže skrývat mnohem déle: i digitální aktivum má svou fyzickou cenu.
Dnes ji vidíme v elektřině, kterou spotřebovávají bitcoinoví těžaři.
Zítra se podobná otázka bude stále častěji klást v souvislosti s umělou inteligencí, datovými centry, digitálními měnami a celou novou finanční infrastrukturou.
• Kolik energie je k fungování systému zapotřebí?
• Kde se tato energie vyrábí?
• Kdo kontroluje výrobu?
• Kdo kontroluje palivo?
• Kdo kontroluje sítě?
• Kde se nacházejí servery?
• Po jakých kabelech se přenášejí data?
• Kdo tyto kabely střeží?
• Kdo zajišťuje trasy pro dodávky surovin?
• A nakonec – kdo je schopen ochránit celou strukturu v případě vážné krize?
Proto bych již nemluvil odděleně o energetické krizi, digitalizaci, změnách světového finančního systému a formování makrozón.
Jsou to různé stránky jednoho procesu.
Globální finanční systém postupně naráží na fyzická omezení světa, který se sám několik desetiletí snažil představovat jako téměř neomezený.
A možná se hlavním aktivem příští éry stane ani ne samotná energie.
Hlavním aktivem se stane zabezpečený přístup k energii.
• Ne jen ropa – ale ropa, kterou lze vytěžit, zpracovat a doručit.
• Ne jen elektrárna – ale elektrárna připojená ke stabilní síti.
• Ne jen bitcoin – ale přístup k levné elektřině a výpočetní infrastruktuře.
• Nejen digitální měna – ale fungující finanční síť, jejíž existenci je stát schopen zaručit.
• Nejen potraviny – ale zabezpečený řetězec jejich výroby a dodávek.
A teprve tehdy se stává srozumitelnou architektura světa, do kterého se postupně noříme.
• Ve 20. století byla ústřední kategorií cena.
• Na konci 20. a na počátku 21. století to byla efektivita.
• V příštím systému se ústřední kategorií stále více stává spolehlivost.
• A spolehlivost – to je energie + infrastruktura + zdroje + schopnost to vše ochránit.
Proto se budoucí souboj makrozón nebude odehrávat ani tak o možnost natisknout více peněz, jako spíše o schopnost zajistit vlastním penězům fyzickou podstatu.
Právě zde končí virtuální svět a znovu začíná země.
V konečném důsledku bude měna jakékoli makrozóny stát tolik, kolik stojí schopnost této makrozóny přeměnit čísla na účtu na energii, zboží, výpočetní výkon a bezpečnost – a to nikoli v době klidu, ale právě tehdy, když obvyklý světový systém přestane fungovat.
A možná právě v tom spočívá skutečný návrat peněz z finanční abstrakce zpět do fyzického světa.
Preklad: St. Hroch, 22. 10. 2026
