Prof. Kamil Akserchanov 21. 10. 2026
„Jako prezident Spojených států pozorně sleduji situaci v oblasti datových center a dospěl jsem k velmi jasnému závěru.
Nová velká, a v některých případech dokonce gigantická datová centra musí podle mého nařízení sama vyrábět elektřinu, kterou potřebují, a její přebytky bezplatně předávat nebo prodávat místním komunitám či do veřejné rozvodné sítě. Ceny elektřiny by tak neměly stoupat. Ba co víc, mohou se výrazně snížit. Totéž platí i pro další aspekty!
Pokud společnosti chtějí, aby místní obyvatelstvo podporovalo výstavbu datových center, ať vyplácejí místním komunitám a/nebo jednotlivým obyvatelům jakési „dividendy“.
Tento proces jsem pozorně sledoval a viděl jsem, jak se datová centra, která zpočátku vyvolávala v určitých oblastech velmi negativní reakce, stala po uzavření příslušných finančních dohod mimořádně populární.
UZAVÍREJTE DOHODY A STAVĚJTE JE!!! JE TO SKVĚLÉ PRO USA!
Prezident Donald J. Trump.“
***
Při čtení této zprávy jsem si vzpomněl na necelý měsíc starý článek profesora Askerchanova pod shora uvedeným názvem – nyní se hodí! (překl.)
(V kontextu dnešního prohlášení Trumpa o vlastní výrobě elektřiny pro datová centra je tento text obzvláště aktuální:
-zabývá se právě tou závislostí digitální ekonomiky na energetice, na kterou nyní upírá pozornost Washington.)
*
Zpráva JPMorgan o pořizovací ceně bitcoinu na úrovni přibližně 85 000 dolarů se na první pohled jeví jako poměrně úzce zaměřená zpráva z oblasti kryptoměn.
Podle údajů serveru The Block, který se odvolává na analytiky banky, se BTC pohyboval přibližně 280 dní pod průměrnými těžebními náklady vypočítanými JPMorgan, a trvalý návrat ceny nad tuto úroveň by mohl snížit tlak na nucené prodeje ze strany těžařů. Zároveň se samotní těžaři stále častěji potýkají s konkurentem, který ještě před několika lety téměř neexistoval: majitelé energetické infrastruktury a datových center mohou přesměrovat své kapacity z těžby bitcoinu na provoz umělé inteligence, kde je výnos na megawatt v řadě případů atraktivnější a předvídatelnější.
A právě tento poslední bod je podle mého názoru mnohem důležitější než samotný bitcoin.
Zvykli jsme si hovořit o digitalizaci, jako by šlo o proces postupného přesunu ekonomiky z fyzického světa někam do virtuálního prostoru.
Peníze se stávají elektronickými, aktiva se tokenizují, obchod se přesouvá na platformy, umělá inteligence nahrazuje část lidské práce, informace se ukládají v cloudu. Vzniká dojem, že materiální základ ekonomiky ztrácí na významu.
Ve skutečnosti se děje téměř opak.
Čím digitálnější se ekonomika stává, tím více závisí na zcela fyzických věcech.
- Na elektrárnách.
- Na plynu a uranu.
- Na mědi a hliníku.
- Na transformátorech.
- Na vysokonapěťových vedeních.
- Na chladicích systémech.
- Na vodě.
- Na továrnách na polovodiče.
- Na datových centrech.
- Na optických kabelech na dně oceánu.
- Na satelitech.
- Na přístavech, přes které se dodává vybavení.
- A konečně na lidech a institucích, které jsou schopny to vše postavit, udržovat a chránit.
Bitcoin se prostě ukázal jako jedno z prvních aktiv, u nichž nelze tuto souvislost skrýt za hezkou finanční fasádou. Jeho těžba přímo vyžaduje zařízení a elektrickou energii, a proto se zvýšení energetických nákladů v ekonomice těžby projeví poměrně rychle. To neznamená, že 85 tisíc dolarů představuje nějakou univerzální „skutečnou hodnotu“ BTC – výpočet závisí na modelu, účinnosti zařízení, složitosti sítě, ceně elektřiny a dalších parametrech. Jako indikátor aktuálního vývoje je však toto číslo mimořádně zajímavé.
Protože přesně stejný proces nyní probíhá v celé digitální ekonomice.
Mezinárodní energetická agentura (IEA) očekává, že celosvětová spotřeba elektřiny datovými centry se do roku 2030 více než zdvojnásobí a přiblíží se k 945 TWh – to je více než současná roční spotřeba elektřiny v Japonsku. Jako hlavní faktor tohoto nárůstu uvádí IEA umělou inteligenci (AI). A to jen v USA budou podle prognózy agentury datová centra do konce tohoto desetiletí představovat téměř polovinu nárůstu poptávky po elektřině.
To znamená, že začíná poměrně zajímavý souboj o stejný zdroj.
O každý megawatt začínají současně soupeřit metalurgie, chemický průmysl, doprava, domácnosti, elektromobily, bitcoin, cloudová infrastruktura, umělá inteligence a státní systémy. A zatímco dříve mohla být digitální ekonomika vnímána téměř jako nadstavba energetického systému, nyní se stává jedním z největších nových spotřebitelů energie.
Navíc problém již nespočívá pouze v množství vyrobených kilowatthodin. Nestačí jen postavit elektrárnu. Elektřinu je nutné dopravit tam, kde je potřeba.
Mezinárodní energetická agentura (IEA) ve své zprávě „Electricity 2026“ přímo označuje elektrické sítě za jedno z hlavních vznikajících omezení světové energetiky. V současné době čeká na připojení více než 2 500 GW nových zařízení pro výrobu a skladování energie a velkých spotřebitelů. Roční celosvětové investice do sítí činí přibližně 400 miliard dolarů, avšak podle odhadů agentury bude nutné je do roku 2030 zvýšit přibližně o 50 %, aby bylo možné uspokojit očekávanou poptávku. Stavba datového centra přitom může trvat jeden až tři roky, zatímco rozšíření rozsáhlé síťové infrastruktury často vyžaduje pět až patnáct let.
A právě zde se dostáváme k prvnímu zásadnímu problému.
Digitální svět je schopen růst podstatně rychleji než fyzická infrastruktura, na níž existuje.
Program lze škálovat během několika měsíců. Novou službu umělé inteligence – někdy během několika týdnů. Finanční token vzniká prakticky okamžitě. Turbínu, jaderný reaktor, elektrárnu, elektrické vedení, transformátor nebo podmořský kabel však nelze vytvořit stisknutím klávesy.
Právě proto se energetika postupně stává přirozeným omezujícím faktorem digitální expanze.
Již jsme diskutovali o historické analogii se „znehodnocením mince“. Zde bych upřesnil: – samozřejmě nejde o doslovné opakování antického či středověkého mechanismu. Římský císař mohl snížit obsah stříbra v denáru. Současná centrální banka vytváří peníze zcela odlišným způsobem. Stablecoin, bankovní vklad a tokenizovaná obligace jsou obecně zcela odlišné finanční konstrukce.
Základní otázka však zůstává stejná.
Jaký objem finančních nároků může existovat ve vztahu k fyzické základně ekonomiky, která je schopna tyto nároky pokrýt?
Lze zvýšit množství peněz. Lze vydat více dluhových závazků. Lze tyto závazky tokenizovat a zajistit, aby se s nimi obchodovalo nepřetržitě. Lze převést vypořádání na blockchain. Lze rozdělit aktivum na milion digitálních částí.
- Nelze však tokenizovat chybějící megawatt.
- Není možné nahradit chybějící transformátor programovým kódem.
- A není možné vytisknout přenosovou kapacitu elektrické sítě.
Proto současná digitalizace světového finančního systému vůbec neosvobozuje peníze od hmotného světa. Naopak – činí finanční svět ještě více závislým na schopnosti hmotné ekonomiky fungovat bez přerušení.
Z tohoto pohledu je zajímavý i současný prudký růst stablecoinů. Podle údajů BIS je přibližně 98 % hodnoty stablecoinů denominováno v dolarech, a proto široké rozšíření této technologie zatím spíše posiluje stávající měnovou hierarchii, než aby ji narušovalo. MMF samostatně poukázal na to, že růst dolarových stablecoinů může zvyšovat poptávku po amerických státních dluhopisech, protože právě Treasuries se používají jako kolaterál u největších emitentů. Současně jak BIS, tak MMF varují před riziky takové konstrukce pro měnovou suverenitu jiných států, bankovní systém a finanční stabilitu.
To znamená, že starý dluhový systém může klidně získat nový digitální obal.
Treasuries zůstávají Treasuries. Dolar zůstává dolarem. Nad nimi se však objevuje programovatelná vrstva, která se dokáže přes novou infrastrukturu pohybovat prakticky okamžitě a nepřetržitě.
Právě zde však vzniká paradox: čím snazší je přesun peněz, tím důležitější se stává fyzická infrastruktura, která zajišťuje samotnou existenci těchto peněz.
A nyní je třeba do této struktury přidat faktor, který se obvykle posuzuje samostatně, ačkoli v novém systému se možná stává ústředním.
Tím je bezpečnost.
Mám dojem, že v nejbližších letech budeme muset přehodnotit samotný ekonomický význam tohoto slova.
V éře globalizace byla bezpečnost do značné míry vnímána jako vnější pozadí ekonomiky. Stát zajišťoval obranu, policie – vnitřní pořádek, námořní síly střežily hlavní trasy a podniky optimalizovaly výrobu především na základě výrobních nákladů.
- Hlavním heslem byla efektivita.
- Minimální skladové zásoby.
- Minimální nadbytečné kapacity.
- Nejlevnější energie.
- Nejlevnější výrobce.
- Nejkratší finanční cyklus.
- Jedno velké datové centrum místo pěti malých.
- Jeden dodavatel komponentů místo několika.
- Jeden mezinárodní platební okruh.
- Jeden globální trh.
Vše, co bylo nadbytečné, se považovalo za náklad, za minus.
Takový systém je však mimořádně efektivní pouze do té doby, dokud je prostředí bezpečné.
Jakmile bezpečnost přestane být zaručena, ekonomická logika se změní téměř na opačnou.
- Nyní je zapotřebí druhý dodavatel.
- Druhá trasa.
- Záložní elektrárna.
- Zásoba paliva.
- Další sklad.
- Záložní datové centrum.
- Druhá komunikační linka.
- Vlastní platební systém.
- Vojenská ochrana námořní trasy.
- Kybernetická ochrana energetického zařízení.
- Záložní transformátory.
- Zásoby kritických kovů.
To znamená, že to, co se včera považovalo za ekonomickou neefektivitu, se dnes stává pojistkou pro fungování systému.
A tato pojistka má svou cenu.
Proto bych zde zavedl pojem bezpečnostní prémie.
Jsme zvyklí hovořit o energetických nákladech, dopravních nákladech, nákladech na kapitál a nákladech na pracovní sílu. Ve vznikajícím světovém systému se však bezpečnost postupně stává dalším samostatným výrobním faktorem.
Ne v přeneseném smyslu, ale doslova:
- Pokud tanker potřebuje jinou trasu – to je cena bezpečnosti.
- Pokud loď potřebuje vojenský námořní doprovod – to je cena bezpečnosti.
- Pokud stát musí postavit druhý ropovod místo jednoho – to je cena bezpečnosti.
- Pokud je nutné decentralizovat elektrickou síť, aby jediný úder nebo havárie nezastavily celý systém – to je cena bezpečnosti.
- Pokud finanční infrastruktura vyžaduje záložní datová centra, kybernetickou ochranu a několik komunikačních kanálů – to je cena bezpečnosti.
- Pokud společnost přesouvá výrobu z nejlevnější jurisdikce do dražší, ale politicky stabilní – rozdíl v ceně představuje právě tuto bezpečnostní prémii.
A ta se postupně začíná projevovat prakticky v každém zboží.
Energetická bezpečnost je obzvláště příznačná. IEA již přímo považuje odolnost energetických systémů nejen za otázku poruchovosti, ale také za schopnost odolat fyzickým útokům, kyberútokům, extrémnímu počasí a velkým technologickým poruchám. Agentura zdůrazňuje význam zálohování, decentralizace a schopnosti rychle obnovit systém.
Totéž platí pro informační infrastrukturu.
Více než 99 % mezinárodní výměny dat probíhá přes podmořské telekomunikační kabely. Právě prostřednictvím této fyzické sítě funguje značná část mezinárodních financí, cloudových služeb a digitální ekonomiky. V roce 2026 ITU samostatně označila vysokou fyzickou zranitelnost kabelů, koncentraci jednotlivých tras a závislost některých států na malém počtu linek za systémový problém.
To je velmi důležitý detail. V současné době mnozí nazývají ekonomiku „cloudovou“, ačkoli její data proudí po optických vláknech ležících na dně oceánu.
Peníze se označují za „digitální“, ačkoli k jejich existenci jsou nezbytné elektrárny, servery a kabely.
Aktiva se označují za „virtuální“, ačkoli zničení několika fyzických uzlů může přístup k těmto aktivům výrazně zkomplikovat.
A čím více funkcí lidstvo přesouvá do digitálního prostředí, tím větší strategický význam nabývá ochrana tohoto prostředí.
Pokračování zítra …
Preklad: St. Hroch, 22. 10. 2026
