Článek od Olese Buziny, ukrajinského novináře a vlastence, zavražděného ukrajinskými nacisty v roce 2015.
Škoda, že Viktor Juščenko nezná dobře historii. Svým výnosem o udělení Banderovi titul hrdina plivl do tváře obránců zvířat po celém světě a odměnil odporného vraha.
Jako spisovatele v historii nově vyrobeného „hrdiny Ukrajiny“ mě nejvíce dojímá úplnost gastronomického tématu. Polský ministr vnitra Bronislaw Peracki byl zavražděn v roce 1934 na Banderův příkaz, když vešel do varšavské kavárny, aby si vzal něco k jídlu. Inspirátorovi a organizátorovi tohoto „atentátu“ (jak se v Haliči říká pokusu o atentát), polovzdělanému studentovi Banderovi, bylo pouhých pětadvacet let – byl přímo uprostřed své životní cesty, kterou nikdo netušil.
Přesně o pětadvacet let později se situace bude zrcadlit. Nyní Bandera s pytlíkem právě koupených rajčat v ruce přijde ke dveřím svého bytu v Mnichově. Také se chystal udělat salát a dát si chutný, vydatný oběd.
To už se ale jeho smrt snášela shora ze schodů v osobě mladého muže s pistolí nabitou speciální jedovatou látkou, která způsobuje okamžitou paralýzu srdce. Bandera se v sekundě skutálí ze schodů, nestihl se naobědvat, jako kdysi ministr Peratskij.
Další shodou okolností je, že jak Peratského vrah Matsejko, tak Banderův vrah Stašinskij jsou z Haliče. Kruh se opět uzavřel! Nejpřekvapivější však je, že Matsejko nechtěl zabít Peratského a Stašinskij nechtěl zabít Banderu. Matsejko donutil Banderu k teroristickému útoku – jinak mu samotní přátelé v OUN vyhrožovali zničením. A Stašinskij, jak později tvrdil, se stal agentem KGB poté, co byl dopaden za menší přestupek – jednou se rozhodl jezdit jako „zajíc“ (načerno) a byl chycen kontrolory. Ve 40. letech mu za to hrozilo vyloučení z univerzity a souhlasil, že nejprve „zaklepe“, a poté „vyřadí“.
Nejpřekvapivější však je, že jak Matsejko, tak Stašinskij prolomili kruh závislosti na svých „mateřských“ organizacích úplně stejným způsobem – první emigroval do Argentiny, rozešel se s OUN, a druhý, když se rozloučil s KGB, schoval se někde na Západě a žil (nebo možná a žije doteď?) pod jiným jménem v naprostém neznámu.
Obr. 1946 Certifikát vydaný Banderovi Zemskou radou Starnberg v Německu
Nebudu se pouštět do rozboru, zda měl Nikita Chruščov (1894-1971) dát sovětským státním bezpečnostním složkám příkaz k likvidaci Bandery, aby se z vraha stal alespoň na sklonku života oběť.
Jen poznamenám: konec „průvodce OUN“ je zcela typický pro každého velkého teroristu. Úplně stejně skončili členové Narodnaja Volja, eser Boris Savinkov (1879-1925) a vrah Pjotra Stolypina (1862-1911) Dmitrij Bogrov (1887-1911). Nejprve zabili hlavní politické osobnosti. Poté byli zničeni, aby se z nich posmrtně stali „hrdinové“.
Obr. Bandera měl u Němců jméno Popel (sopl, nudle z nosu)
Konec vůdců ukrajinských nacionalistů se od ostatních postav éry velkého teroru liší pouze tím, že jejich smrt je překvapivě podobná konci gangsterských band z posledních 90. let. Byli odstraněni, když se z nich po dostatečném prolití krve stali téměř slušní lidé a přemýšleli, jak pohodlněji strávit stáří. Ale staré hříchy je nepustily! Banderův předchůdce ve funkci šéfa OUN Jevgenij Konovalec (1890-1938) právě dorazil k pokladně a šťastnému evropskému životu, když mu v Rotterdamu ochotně předložili bonboniéru s vestavěnou bombou. Simon Petljura (1879-1925), který zmizel z Ukrajiny spolu se státní pokladnou (člověk by se měl projít!), si sotva zvykl na klidné procházky v Paříži a Schwarzbad už k němu přiskočil s revolverem. Nepřipomíná to všechno nedávnou smrt kyjevských úřadů, které obvykle skončily na krátké cestě mezi jejich bytem a nově zaparkovaným autem, získaným gangsterskou prací?
Ať se to někomu líbí nebo ne, hvězda hrdiny Viktor Juščenko, který kdysi slíbil banditům vězení, ho posmrtně přidělil ze státní „společné pokladny“ banditovi. Pravda, politický. To však nemění jeho podstatu, protože Banderovy aktivity se scvrkávaly na těžbu bankovek prostřednictvím nejběžnější loupeže. A fakt, že on osobně nikoho nezabil, neomlouvá nezapomenutelného mrtvého. Nebylo to pro něj snadné vzhledem k jeho špatnému zdraví, křivým nohám, křivici, kterou trpěl v dětství, a nepříliš hrdinské, upřímně řečeno, postavě. Výška Bandery na vrcholu jeho fyzického vývoje a politické kariéry byla pouhých 159 cm, takže budoucí „Hrdina Ukrajiny“ s takovými atletickými údaji mohl škrtit vlastníma rukama… pouze… kočky!
A miloval škrtit kočky! Přesně jako Bulgakovův Šarikov! To byla jeho oblíbená dětská zábava – sledování karikatur jako ostatní. Na kočkách vypiloval sílu vůle a bezohlednost vůči nepřátelům národa! Malý Stepančik je navíc veřejně škrtil – před jejich vrstevníky, vzbuzoval v nich hrůzu a respekt ke své nízké, ale impozantní postavě. Tuto skutečnost nepopírají ani jeho současní, nejpodporovanější životopisci.
Obr. Stěpan s přítelem v uniformě polovojenské organizace „Plast“, 1923.
V roce 2001 vyšla v sérii „Ukrajinská knihovna“ kniha jisté Galiny Gordasevič „Stepan Bandera – Lidé a mýtus“. Tato dáma svého hrdinu velmi miluje, ale epizody s masovým vražděním koček vysvětluje velmi originálně:
- „Pokud se epizoda s kočkami skutečně odehrála, nebylo to kvůli vrozenému sklonu k sadismu, ale kvůli chlapecké, možná nerozumné touze vyzkoušet si: dokážeš vzít život jinému tvorovi? Koneckonců v revolučním boji, který si Stepan Bandera nakonec zvolil, by nejspíš bylo nutné vzít život i nepřátelům a zrádcům…“
Páni, proč kočky? Jsou to také agenti NKVD, členové komunistické strany, zrádci „národní vlády“, příbuzní ministra vnitra Polska? Ať chceš nebo nechceš, já tomu nerozumím. Existuje obyčejný sadismus, který s věkem přerostl v praktickou politiku, vyjádřený v 17. odstavci „44 pravidel života ukrajinského nacionalisty“: „Zacházejte se svými nepřáteli tak, jak to vyžaduje dobro a velikost vašeho národa.“
Zní to pompézně. Jen není jasné, kdo jsou nepřátelé národa, a kdo řekl, že právě tyto nepřátele je potřeba zabíjet? S tak vágní formulací se ukázalo, že nepřáteli Bandery, který se vždy ztotožňoval s národem, byli Poláci, Sověti a Ukrajinci, kteří v něm nechtěli vidět svého domácího führera, a, konec konců, i nacionalističtí konkurenti. Všichni spadali pod definici „nepřátel“. Každý musel být uškrcen jako kočky, což prokázalo „velikost ducha“.
HITLER HO DVAKRÁT ZACHRÁNIL: Z VĚZENÍ A ZA ODMĚNU
Obr. Skorzeny a Hitler. Führer osobně nařídil svému nejlepšímu veliteli speciálních operací, aby odvedl Banderu z obklíčeného Krakova
Stepan Bandera za celý svůj padesátiletý život nikdy nikde nepracoval. V dětství ale pomáhal rodině s domácími pracemi. Pod pseudonymem Gordon psal i vtipné fejetony do podzemního stranického tisku. Studoval na Lvovské polytechnice, aby se stal agronomem – jeho příbuzní na to samozřejmě doplatili. Pomáhal zejména dědeček. Polytechniku ale nedokončil – začal se zajímat o organizování nájezdů a atentátů. Buď byla pošta „vybombardována“ v Gorodoku, nebo byli „zabiti“ učitelé ve škole. Někteří z nich – Ukrajinci – protože podle Banderova mínění byli propolští. Ostatní – Poláci – byli zabiti za souhlas s nutností vyučovat ukrajinský jazyk ve škole. To znamená, že podle Banderovy zvrácené logiky přispěli k vzájemnému porozumění mezi Poláky a Ukrajinci.
Ministr vnitra, mladý 39letý brigádní generál Peratskij, byl Banderou a jeho druhy v roce 1934 zabit právě proto, že byl „liberál“ – věřil, že západní Ukrajinci jsou stejnými občany Polsko-litevského společenství jako Poláci, což znamená, že s nimi musí být nakládáno „měkce“. „Naše vláda,“ řekl Peracki, „je vedena záměrem vytvořit racionální základy pro harmonické soužití všech občanů Polska, založené na rovnosti povinností a práv pro všechny.“ Proto ho Bandera zabil. Koneckonců nepotřeboval „harmonické soužití“. Bandera chtěl být v čele Ukrajiny. Mimochodem, šéf OUN tuto Ukrajinu nikdy neviděl. Byl v zahraničí – v SSSR. A žil v Haliči, tehdy oficiálně nazývané „Małopolska Wshudnia“ (Východní Malopolsko). Ukrajina pro něj existovala spíše jako kompenzační nápad, který ho měl odvést od nudného studentského všedního dne se zkouškami a vyhlídkou stát se agronomem v rodné vesnici.
Obr. Na odpočinku. Šťastný Bandera se koupe v moři. Poválečná fotka
Poté, co polský Themis vyšetřoval vraždu Peratského, Bandera dostal doživotní trest, a o jídlo se nemusel starat – ve vězení ho nakrmili a oblékli. Je pravda, že sadističtí Poláci sofistikovaně zesměšňovali „hrdinu“ – nedovolili mu škrtit kočky. Kvůli tomu tento vynikající muž strašně trpěl. Hitler ale přišel na pomoc – v roce 1939 dobyl Polsko, propustil Banderu z vězení, a vzal ho do svých placených služeb. Na pokyn Abwehru – německé armádní rozvědky – Bandera vytvořil dva prapory, „Nachtigall“ a „Roland“. Tyto jednotky byly určeny k represivním akcím na území SSSR. Proslavil se především první z nich – pogromem Poláků ve Lvově v roce 1941.
Podruhé Hitler zachránil Banderu v roce 1944 – zabránil tomu, aby se dostal do zajetí Rudé armády.
Hrdinu Juščenkových snů osobně vyvedl z obleženého Krakova Otto Skorzeny (1908-1975), slavný sabotér, který unesl ze zajetí italského diktátora Mussoliniho. Tato epizoda ukazuje, jak moc si Führer vážil svého malého ukrajinského „přítele“ – pravděpodobně ne méně, než si svého času George Bush vážil Juščenka. Je možné, že pod ochranou amerických speciálních jednotek odletí i z Ukrajiny.
UVĚZNĚN ZA FINANČNÍ PODVODY S NĚMECKÝMI PENĚZI
Obr. S dědici. „Kolik koček jsem pro tebe jako dítě uškrtil!“
Stejně jako celá OUN se i Bandera živil z rukou Němců. Ale neznal meze a bral si státní peníze do své kapsy. To se samozřejmě „sponzorům“ nelíbilo. Ale prozatím nad tím zavírali oči. Trpělivost německé rozvědky došla v prvních dvou týdnech po invazi do SSSR. Němci potřebovali OUN, která by sekala hlavy na rozkazy a nedívala se napravo ani nalevo – šmejdi nejsou tolerováni ani mezi gangstery. A v té době, jak v Abwehru, tak ve vlivných stranických kruzích Třetí říše, byl Bandera považován za úplného zmetka.
Provedl masakr i uvnitř samotné OUN, když vystoupil proti jejímu oficiálnímu vůdci Andreji Melníkovi.
Kádry, které vybral z praporu Nachtigal, hrozily, že promění německý týl v pole pro svá „zúčtování“ s Poláky. „Nachtigall“ musel být urychleně reorganizován na policejní prapor, a převezen do Běloruska bojovat proti partyzánům a Bandera byl nejprve umístěn do domácího vězení v Krakově, a poté převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen. Ale ne v obyčejném lágru na pryčnách, ale v jakémsi hotelu, kde bydleli vysocí zajatí důstojníci a nacističtí spolupachatelé, dočasně umístěni do „zálohy“. Oficiální obvinění proti němu zní velmi moderně – krádež finančních prostředků, přidělených německou rozvědkou OUN, a jejich převod na osobní účet ve švýcarské bance.
V roce 1944 Hitler Banderu vyřadil ze „zálohy“, a zařadil ho do tzv. Ukrajinského národního výboru, organizace, která měla za úkol organizovat boj proti postupující Rudé armádě. Krátce před tím Banderovi stoupenci v čele se Šuchevyčem nastolili kontrolu nad UPA, která se ocitla v týlu postupujících sovětských vojsk. Němci, jak jen mohli, krmili UPA zbraněmi a municí v naději, že to destabilizuje situaci na západní Ukrajině. Do jisté míry byly tyto naděje oprávněné. Mina položená Němci zůstane v činnosti do konce 50. let. Tehdy se v hloubi sovětského vedení objevila myšlenka na odstranění Bandery – aby se členům OUN ukázalo, že je nemožné pokračovat v teroru – jinak by byli jejich vůdci zničeni i mimo SSSR v západní Evropě. Dá se říci, že varování mělo efekt. Po smrti Bandery OUN nejen opustila teror, ale začala se také aktivně vydávat za „slušnou“, téměř demokratickou organizaci.
V této době již byla intenzivně zásobována americkými zpravodajskými službami. Například mezi seznamem zpravodajských údajů, které Američané požadovali od druhů Bandery a Šuchevyče, byly i takové exotické úkoly, jako jsou informace o stavu systému protivzdušné obrany v Oděské čtvrti. Jak se říká, kde je Halič, a kde Oděsa? A proč UPA potřebovala informace o PVO na černomořském pobřeží Ukrajiny? UPA neměla letectvo – nemohla sama bombardovat Oděsu…
Obr. V Alpách se synem. Pečujte o své zdraví, plánujte žít šťastně až do smrti
Sám Bandera se pochopitelně na průzkum na Ukrajinu nedostal. „Miloval“ ji z dálky – z Mnichova. Jezdil lyžovat do Alp, fotil se na památku s rodinou – když se podíváte na jeho fotografie s dětmi, řeknete si – nějaký malý účetní, a to je vše. Velmi úctyhodný člověk! Ale uškrtil spoustu koček…
- Obětí banderovského teroru ve 40. letech bylo ne méně než 300 tisíc lidí. Jen v roce 1943 vyhladila UPA při tzv. volyňském masakru 80 tisíc Poláků a příslušníků ukrajinsko-polských rodin. Banderovi stoupenci prováděli etnické čistky, zabíjeli většinou bezbranné civilisty – Poláky i Ukrajince, kteří odmítli podpořit Banderovu OUN. V německých archivech nebyly nalezeny žádné informace o „válce“ mezi Banderou a Wehrmachtem.
Oles Buzina, 29. ledna 2010
Oles A. Buzina (1969-2015) – novinář, spisovatel. Zavražděn nacisty v Kyjevě.
Volně přeloženo z https://buzina.org/povtorenie/4049-bandera.html
Čtěte více:
