“Útočník nebude váhat použít židli, pivní láhev, nůž… cokoli bude po ruce. Ale i kdyby nebyla po ruce žádná zbraň, můžete s jistotou předpokládat podlý způsob boje.”
Zakladatel Bartitsu se narodil v indickém Bangalore v roce 1860 a jeho původní jméno bylo Edward William Wright (1860–1951). Jelikož jeho otec byl významným stavitelem železnic, měl Edward možnost procestovat svět a prostudovat specifické systémy boje z různých zemí. Ve svých třiceti letech si změnil jméno na Edward William Barton-Wright, proč ale již historické prameny neuvádějí. Vždy se zajímal o bojová umění a během pobytu v Japonsku studoval tři školy jujutsu (Jiu jitsu): ve městě Koba Shinden Fudo Ryu (mistr Terajima Kuniichiro), poté se přesunul do Jokohamy, kde studoval Tenshin-Shinyo Ryu a poté se přestěhoval do Tokia, kde cvičil Kodokan Jiu jitsu – pravděpodobně jej zde učil mistr Jigoro Kano. V roce 1898 se vrátil do Anglie s cílem spojit své znalosti o evropském i asijském bojovém umění do jednoho funkčního systému.
V rámci spolupráce s dalšími mistry a instruktory zformoval Edward Wright nový koncept bojového umění. Vznik Bartitsu se spojuje se třemi hlavními trendy ve společnosti: medializace rostoucí kriminality v Anglii i celém světě, fascinace vším asijským (zvláště Japonskem) a v neposlední míře i vzrůstající zájem o fyzickou kulturu těla. Bartitsu bylo vytvořeno speciálně pro sebeobranu ve městě a svou cílovou skupinu mělo ve střední a nižší třídě, u neozbrojených lidí, kteří se nejvíce obávali o svou bezpečnost. Samotný název Bartitsu je složeninou jeho jména a názvu Jiu jitsu. Média úspěšně zvyšovala paniku obyvatelstva zveřejňováním článků o uličních ganzích a naopak kladně informovala o možnosti posílit tělo a ducha prostřednictvím bojových umění a sportů. Spolu s Bartitsu tak svůj vzestup zaznamenalo také francouzské Savate nebo La Canne (sebeobrana s použitím vycházkové hole), jeho samostatné součásti. Bartitsu tak bylo prezentováno jako alternativa k životu ve strachu z napadení, oloupení, znásilnění či vraždy. V roce 1902 napsal: “Bartitsu bylo vytvořeno s cílem poskytnout mírumilovnému člověku vědecké poznatky o obraně proti násilníkům a rváčům. Tento systém zahrnuje nejen box, ale i použití hole, nohou a velmi lstivý a inteligentní japonský systém zápasu, kde váha a síla hrají malou roli.” Bartitsu tak rozeznává čtyři rozestupy útočníka a obránce, těsný, blízky, střední a daleký rozstup, na každý má Bartitsu svůj soubor prolínajících se technik.
Edward William Barton-Wright formuloval tři zásady nového umění sebeobrany: 1. vyvést útočníka z klidu (hodit čepici, tašku do obličeje apod.) 2. překvapit jej dřív, než znovu nabude rovnováhu, a užít proti němu jeho sílu 3. je li to nezbytné, vést údery na klouby a jiné části těla – krk, rameno, loket, zápěstí, koleno, kotník – a vystavit je síle, kterou nemohou anatomicky a mechanicky unést. Samotné Bartitsu počítalo s obranou na čtyři vzdálenosti – hůl (techniky z boje vycházkovou holí “Vigny Stick Fighting”), noha (francouzský kickbox Savate), ruka (box), a boj zblízka (Jiu jitsu). Bartitsu podobně jako třeba Krav Maga spojuje osvojené techniky s improvizací, která má agresora zbavit výhody překvapení a už na začátku obrany otočit role; napadený může vrhnout bundu nebo kabát přes hlavu útočníka, hodit mu do obličeje tašku, čepici, nebo jízdní kolo. Klub ctil ducha viktoriánských sportovních klubů a v reportáži v Sandowově magazínu tělesné kultury z roku 1901 jej autorka popisuje jako “velkou zářící podzemní halu s bíle vykachlíkovanými zdmi, kde svítí elektrické světlo a borci se tu plíží jako tygři”. Vyučovali zde vedle Britů lektoři k Japonska (Jiu jitsu), Francie (Savate) a Švýcarska (tradiční zápas Schwingen). Lekce měly vysokou úroveň, členové klubu museli nejprve dosáhnout určité zdatnosti a osvojení technik při individuálních tréninkách, než se mohli zúčastnit sparingů – utkání ve dvojici. Dbalo se na celkovou fyzickou průpravu a kondici, dokonce se praktikovala i dechová cvičení. Budování fyzičky připomínalo dnešní kruhové tréninky.
Barton-Wright údajně své dovednosti testoval s pouličními bitkaři a zdokonaloval je, dokud nebyl spokojen s jejich použitím. Když své Bartitsu propagoval v St. James’s Hall, vyzval prý sedm statných mužů, aby se jej pokusili napadnout. Zvládl je ve třech minutách. Úspěch klubu však dlouho netrval. Barton-Wrightův cit pro bojová umění a jeho propagační schopnosti nebyly podpořeny schopnostmi manažerskými. Bartitsu Club tedy skončil již v roce 1902. Částečně kvůli neshodám Barton-Wrighta s lektory. Dokonce se traduje, že mělo dojít ke fyzickému střetu mezi ním a japonským učitelem Jiu-jitsu, který Barton-Wright vyhrál. Dalšími hřebíčky do rakve byly vysoké členské poplatky a špatný marketing. Barton-Wright dál pokračoval ve výuce svého systému, později se dal na fyzioterapii, v níž zkoušel moderní, někdy i kontroverzní metody – například radioterapii nebo tepelnou terapii. Zakladatel Bartitsu už nikdy nedosáhl dřívějšího věhlasu a zemřel v chudobě roku 1951.
Níže můžeme vidět sérii snímků, která vyšla v italském časopise La Stampa Sportiva a očividně vychází ze článku “Self-Protection on a Cycle” z roku 1901, který sepsal Marcus Tindal. Samotná myšlenka použití jízdního kola jako obranného prostředku vychází právě z bojového umění Bartitsu.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons
