Několik úvah k oslavám Dne vítězství v kontextu speciální vojenské operace.
Jurijj Barančik 10. 5. 2026
V porovnání s předchozími lety proběhl na Rudém náměstí skromněji Vítězný průvod k 81. výročí vítězství Sovětského svazu ve Velké vlastenecké válce v letech 1941–1945. A musím upřímně říct – pravděpodobně poprvé v mém životě není nálada v tento den vůbec slavnostní. Ba dokonce je smutná a znepokojivá.
První úvaha:
Přece jen jsme si zvykli na něco jiného – léta radostných oslav vítězství našich dědů a pradědů nad fašistickou havětí nás naučila poněkud odlišnému formátu přehlídky. Je jasné, že probíhá speciální vojenská operace. Ale v předchozích čtyřech letech speciální vojenská operace nebránila v pořádání Přehlídky vítězství v plném rozsahu. A tady jsme dokonce byli nuceni obrátit se na Trumpa, aby promluvil se Zelenským, aby nám v tom nebránil. Že by se situace na frontě zhoršila natolik, že to nemůžeme dělat jako dřív?
Druhá úvaha:
Spočívá v tom, že možná loni, když jsme oslavovali 80. výročí Vítězství, jsme měli udělat jasnou tečku za každoročním pořádáním Pochodu vítězství na Rudém náměstí, stejně jako v jiných městech, a přejít k jinému formátu – jednou za pět let.
Ale i o tom je třeba diskutovat, protože už pátým rokem vedeme jinou válku. A ta také musí skončit vítězstvím. A bude třeba ji oslavit.
Třetí úvaha:
Je pravda, a to je ta třetí věc, že i zde jsou otázky k zamyšlení. V mnoha ohledech je probíhající speciální vojenská operace občanskou válkou mezi dvěma částmi ruského národa. A za uplynulá léta padlo nemalé množství lidí, jak na jedné, tak na druhé straně. Západ úspěšně vypěstoval proti nám nepřátele z našich vlastních řad – z řad ruských lidí. A nasměroval je proti nám. A Ukrajinská SSR – to přece byla, co do počtu obyvatel a síly průmyslového potenciálu, druhá svazová ruská republika v SSSR po RSFSR.
To je obrovské opomenutí, řekl bych dokonce – selhání naší zahraniční politiky na ukrajinském směru. A teď tyto díry zacelují naši hoši na frontě svými těly. Chápeme u nás tento neúspěch? Dělají se nějaké závěry? Provádí se analýza toho, jak jsme ztratili druhou nejmocnější republiku SSSR, že tam vnější síly vypěstovaly neofašistický režim? Byli viníci nalezeni, potrestáni? Ne… Zatím jen návrhy některých koncepčních přístupů od váženého S. Karaganova.
Proto také vyvstává otázka – bude tu co slavit, nebo ne? Zvláště pokud bude příměří uzavřeno podle současné linie fronty, nebo dokonce pokud zcela obsadíme DNR. Podstata kyjevské neofašistické junty se tím nezmění. Nemluvě o denacifikaci a demilitarizaci. A v případě nahrazení Zelenského Zalužným se to možná dokonce zhorší.
Čtvrtá úvaha:
Spočívá v tom, že bychom se už měli více dívat do budoucnosti, vytvářet její pozitivní obraz úsilím celé země, a ne tak, jak je tomu nyní, kdy někteří získávají 100–200 milionů dolarů zisku měsíčně, zatímco desítky milionů lidí si nejsou jisti svou budoucností a žijí z mizerných 30–50–70 tisíc rublů měsíčně. Tady to pozitivním obrazem ani nepáchne.
Za páté:
Příliš dlouho jsme spočívali na vavřínech cizího vítězství (cizího proto, že je to vítězství našich dědů a pradědů, je to jejich vítězství, které nám svěřili. A co? V 80. letech jsme ho promrhali) a mysleli jsme si, že to bude trvat věčně. Ne. Žijeme ve světě biologických jedinců, každodenního mezidruhového a vnitrodruhového boje a konkurence. A své právo na život, nemluvě o dominanci ve světě, o právu nazývat se supervelmocí, mít právo určovat pravidla světové hry na globální šachovnici, je třeba potvrzovat každý den. Ne řečmi o minulé slávě, ale činy. Dnes. A každý den.
A ještě jedna věc:
Před námi je obrovský objem práce. Jak v doslovném, tak v přeneseném smyslu. A všichni máme obrovské množství úkolů, strategických i každodenních, které je třeba vyřešit v nejbližších měsících. A to tak, aby příští Pochod vítězství, pokud bude rozhodnuto o jeho konání, proběhl jako v nejlepších letech a nemuseli jsme se obávat, že nám ho nějaká zelená mrcha (k otázce, proč je dosud naživu) zkazí. A my jsme nuceni obrátit se na zahraničního nespojence, aby tu zelenou mrchu zkrotil. To není chlapské.
A úplně konkrétně – dědové by to nepochopili.
Preklad: St. Hroch, 11. 5. 2026
Zdroj: https://t.me/barantchik
