Hypotéza o strategii Kremlu a dilematech Západu.
Jurij Barančik 27.07.2026
Rád bych se znovu vrátil k tématu, proč „dobytí Donbasu nebude znamenat konec války“. Téma je mimořádně aktuální. Ačkoli jsem o něm psal před necelým měsícem – 6. července (ten příspěvek si mimochodem přečetlo více než 100 tisíc lidí, což svědčí o jeho aktuálnosti), považuji za nutné situaci znovu prodiskutovat, protože za uplynulou dobu se objevily některé nové okolnosti.
Všichni vidíme, že problém existuje, za uplynulé dny nikam nezmizel, a je třeba se připravovat nejen na různé varianty řešení tohoto problému, ale i na to, co a jak lidem říkat. V tomto ohledu má prognózování, předvídání a diskuse o různých variantách vývoje událostí trvalý a zásadní význam.
Mnozí si nyní lámou hlavu nad tím, jak by mohlo vypadat ukončení speciální vojenské operace ve stavu „nedokončené války“. Když nebudou dosaženy všechny cíle. Řekněme, že Donbas bude osvobozen, ale k demilitarizaci a denacifikaci kyjevské junty nedojde. Připomínám, že tento scénář vývoje událostí, známý spíše jako „varianta zmrazení podle korejského vzoru“, jsem v letech 2022–2024 mnohokrát zvažoval jak já, tak i jiní experti. Pojďme si tento, jeden z nejnegativnějších scénářů, znovu prozkoumat a analyzovat s ohledem na nové výchozí podmínky.
- Bude to situace, kdy strany ještě nedosáhly fáze úplného vyčerpání, zdroje zůstaly zachovány, ale cíle bojových operací nebudou dosaženy. Hlavní paradox: NATO neutrpí přímé škody, zatímco Rusko je ponese jednostranně. Jak se v takových podmínkách zastavit? A hlavně – jaký smysl má pro Západ zastavit údery na naše týly, když se má jako v bavlnce?
- Můžeme se stáhnout k hranicím Donbasu a navrhnout příměří, ale odkud máme jistotu, že Západ souhlasí, když se domnívá, že „mu to vychází“, a že území Ukrajiny, stejně jako samotné Ukrajince, lze obětovat až do posledního člověka, házejíc je jako polena do ohně války? Jsou to přece ti samí Rusové, takže ať raději zmizí.
- Možná naopak Západ, když uvidí naši snahu o dohodu, usoudí, že o příměří žádáme ze slabosti, a naopak zvýší tlak a veřejně odmítne příměří za našich podmínek, čímž přejde k další fázi eskalace? Řekněme k vyslání vojsk NATO na území západních oblastí Ukrajiny. Přece nebudeme v reakci na takový nevinný krok útočit jadernou zbraní na Evropu? Nebo snad ano?
- A co teprve jaderná zbraň – prostě budeme útočit na jednotky NATO na území Ukrajiny konvenčními zbraněmi, nebo pokud nehrozí „ohrožení naší existence“, nebudeme útočit a necháme tento krok bez následků?
- A budou na nás útočit konvenčními zbraněmi pouze z území Ukrajiny, nebo po celé délce společné hranice?
To jsou otázky. Je jich mnoho. A jak je všem jasné, tyto otázky jsou natolik závažné, že je nelze brát na lehkou váhu.
Přesné prognózy samozřejmě sestavit nemůžeme, protože nemáme k dispozici zpravodajské informace SVR, GRU a MZV. Můžeme se však pokusit rekonstruovat logiku Kremlu a na jejím základě sestavit hypotézu. Jako podklad slouží veřejně dostupné zdroje a oficiální prohlášení.
Proč dobytí Donbasu nebude znamenat konec války: – střízlivý pohled na vleklý konflikt.
Když mluvíme o speciální vojenské operaci, vždy je třeba dívat se dopředu. Nutnost předvídat události a
být na ně připraveni je zárukou našeho úspěchu. Pokud tak neučiníme, budeme od nepřítele dostávat takové údery, jako byly ty na naše ropné rafinerie. Proto je strategické plánování, prognózy, zvažování různých variant vývoje událostí – od pozitivních až po ty nejnegativnější –, jejich analýza, identifikace klíčových nebo citlivých bodů naší vlastní pozice a řešení těchto problémů ve skutečnosti klíčem k vítězství.
Jednou z otázek, které si zaslouží zvážení, je:
Skončí speciální vojenská operace poté, co zcela osvobodíme DNR? S největší pravděpodobností ne.
Bude to dosažení pouze jednoho (spolu s osvobozením území LNR) z těch cílů (demilitarizace, denacifikace atd.), které prezident před začátkem speciální vojenské operace stanovil pro zemi. V souladu s tím budeme v SVO pokračovat.
A naši nepřátelé nám nedovolí zastavit se, protože pokračování konfliktu umožní držet naši ekonomiku ve stavu válečné mobilizace a zaměření na zbrojní průmysl, Ukrajina bude i nadále hrát roli proxy síly, na kterou se budou muset soustředit naše ozbrojené síly, a samotný Západ (NATO) se bude i nadále plnou parou připravovat na přímý vojenský konflikt s námi.
Tento pohled na průběh speciální vojenské operace je střízlivý a nekompromisní, bez iluzí. Vychází z toho, že válka pro Rusko neznamená pouze osvobození Donbasu, ale představuje existenční střet s kolektivním Západem. V tomto smyslu je obsazení Konstantinovky nebo dokonce postup k administrativním hranicím DNR a LNR pouze taktickou etapou, nikoli strategickým vítězstvím.
Klíčovým argumentem je, že Kyjev a jeho spojenci nevnímají ruské vojenské úspěchy jako zlomové, dokud vidí vnitřní problémy Ruska, jako jsou fronty na benzín nebo inflace. Západní média a politici sázejí na vnitřní destabilizaci Ruska, nikoli na zprávy z fronty, a proto ani dobytí celého Donbasu nezmění jejich postoj k pokračování války.
Dále je tu otázka bezpečnosti. Pokud mají ukrajinské ozbrojené síly rakety s doletem až 2 000 kilometrů, ztrácí frontová linie svůj význam, protože hrozba vychází z hlubokého týlu. K zajištění bezpečnosti nestačí pouhá demarkační linie, ale je zapotřebí nárazníková zóna, která fyzicky vylučuje možnost ostřelování, a to již není Donbas, ale výrazně vzdálenější území…
Co se týče politické složky, Kyjev nepřistoupí na demilitarizaci a denacifikaci – to jsou pro současnou vládu červené čáry, a proto jsou jakékoli rozhovory v dohledné budoucnosti nepravděpodobné, i kdyby ruské jednotky dosáhly lokálních úspěchů.
Kromě toho nelze opomenout ekonomický faktor. Rusko již přešlo do režimu válečné ekonomiky a zastavit tento kolos bez vítězství bude nesmírně obtížné – omezovat výrobu, přeškolovat pracovní sílu a přebudovávat logistiku je neméně bolestivé než válčit, a proto již nebude cesty zpět k mírové ekonomice.
K tomu se přidává psychologie elit: ruské vedení vložilo do speciální vojenské operace příliš mnoho politického kapitálu na to, aby se zastavilo na půli cesty, protože ústup nebo dokonce zmrazení konfliktu bez jasných záruk bude uvnitř země vnímáno jako porážka, a to představuje přímé ohrožení legitimity vlády.
Na druhou stranu ani USA a Evropa nemohou z konfliktu jednoduše vystoupit, aniž by ztratily tvář – pro ně zůstává Ukrajina nástrojem k oslabení Ruska a budou ji zásobovat zbraněmi, i kdyby to válku prodlužovalo, a to na základě logiky, že čím déle Rusko válčí, tím více se vyčerpává.
A konečně, válka již vedla k nejhlubšímu humanitárnímu traumatu celých generací, pro které se nenávist a strach staly normou, a tuto kulturní propast nelze zacelit vyjednáváním – i v případě podpisu mírové smlouvy se vztahy mezi národy budou obnovovat po celá desetiletí a politici na obou stranách budou tuto nenávist využívat jako zdroj.
V důsledku toho konflikt překročil rámec lokálního konfliktu a stal se systémovou krizí světového řádu, v níž si žádná ze stran nemůže dovolit prohrát nebo ustoupit, což znamená, že současný scénář představuje dlouhodobou poziční válku s epizodami prudké eskalace a jakékoli řeči o minimálních cílech působí pouze jako sebeklam, který nemá nic společného s realitou.
Preklad: St. Hroch, 27. 7. 2026
Zdroj: https://t.me/barantchik
