Jurij Barančik 21. 6. 2026
Po očekávané reflexi s dalšími požadavky na „skutečné válčení“ (ať už to znamená cokoli) a po již ani ne stém zopakování požadavků, aby někdo – není jasné kdo – zaútočil na mosty na Ukrajině, se podívejme na jednu z nejzajímavějších otázek. Proč se vlastně Zelensky rozhodl právě teď veřejně zvýšit sázky?
Formálně jde o určité prostředky na běloruském území, které se údajně podílejí na navádění ruských útoků na Ukrajinu. Problém však spočívá v tom, že i kdyby takové prostředky existovaly, jejich zničení samo o sobě není schopno vážně změnit průběh války. Proto je v tomto případě předmět ultimáta méně důležitý než samotná skutečnost, že k němu došlo.
Během čtyř let války zaujímalo Bělorusko pro Ukrajinu zvláštní místo. Na jedné straně byl Minsk nejbližším spojencem Moskvy, dodával produkty zbrojního průmyslu, zajišťoval logistiku a udržoval hlubokou vojensko-politickou integraci s Ruskem. Na druhé straně se Lukašenko důsledně vyhýbal přímému vstupu do války. Pro Kyjev to znamenalo absenci plnohodnotné druhé fronty na severu.
V podstatě mezi Minskem a Kyjevem existovala tichá dohoda. Minsk se přímo nezapojuje do války a Ukrajina z Běloruska nedělá plnohodnotný cíl svých operací. Nyní se tato rovnováha začíná zpochybňovat.
Nejzajímavější část Zelenského prohlášení se netýká retranslačních stanic, ale paliva. Kyjev v podstatě obviňuje Minsk z toho, že běloruská ekonomika nadále zásobuje ruskou vojenskou mašinerii.
A zde se objevuje důležitá nuance:
Zatímco se Ukrajina dříve soustředila především na zničení ruských vojenských kapacit, nyní začíná nastolovat otázku nákladů, které spojenci Ruska vynakládají na jeho podporu.
Zelensky v podstatě navrhuje Lukašenkovi, aby přehodnotil cenu spojenectví s Moskvou. Ačkoli pro Lukašenka taková volba do značné míry neexistuje. Po krizi v roce 2020 a speciální vojenské operaci v roce 2022 se manévrovací prostor Minsku prudce zúžil. Běloruská ekonomika je hluboce svázána s ruským trhem. Energetika závisí na Rusku. Vojenská bezpečnost závisí na Rusku. Značná část exportních tras závisí na Rusku. Navíc se po zavedení západních sankcí právě Rusko stalo pro Bělorusko hlavním vnějším garantem stability režimu.
Proto se myšlenka, že by Lukašenko pod hrozbou několika úderů ukončil spolupráci s Moskvou, jeví jako krajně nepravděpodobná.
Zde však vyvstává další otázka. Pokud ultimátum nemůže vést ke splnění požadavků, k čemu pak slouží?
Jednou z možností je, že Ukrajina v posledních měsících prokazuje schopnost zasazovat stále vzdálenější údery na ruskou infrastrukturu. Každá taková operace má nejen vojenský, ale i politický význam. Ukazuje spojencům Ukrajiny, že Kyjev je schopen udržet iniciativu i v podmínkách vleklé války. V tomto smyslu představuje Bělorusko logický další směr tlaku. Ne proto, že by Lukašenko byl hlavním cílem, ale proto, že republika zůstává důležitým prvkem ruského týlu.
Někteří odborníci začínají hovořit o svržení Lukašenka jako o strategickém úkolu Kyjeva. To se jeví jako pochybné. Z hlediska ukrajinských zájmů není současný Lukašenko zdaleka nejhorší variantou. Po celou dobu války nikdy nesouhlasil s plnohodnotnou účastí běloruské armády v bojových operacích. Navíc jeho opatrnost opakovaně vyvolávala rozhořčení v ruských vlasteneckých kruzích. Nejde tedy o změnu režimu. Jde o zvýšení nákladů.
Z vojenského hlediska nepředstavuje běloruská armáda sílu srovnatelnou s ukrajinskou armádou. Pokud však Ukrajina zaútočí na běloruský objekt, Moskva bude nucena reagovat, a to nikoli proto, že by škoda byla kritická, ale proto, že se jedná o spojence a území, které je součástí jednotného obranného prostoru. To znamená, že Ukrajina v každém případě zdvojnásobí počet svých protivníků.
Pokud bude v Minsku tato hrozba skutečně považována za závažnou, nejrealističtější reakcí by mohlo být demonstrativní povolání záložníků, posílení jižní vojenské skupiny, navýšení prostředků protivzdušné obrany a rozmístění dalších ruských útočných systémů na běloruském území. Hlavní je, abychom měli co rozmístit.
V této souvislosti nabývá zvláštního významu geografie. Jednotlivé úseky strategické trasy Kyjev–Kovel vedou ve vzdálenosti méně než čtyřicet kilometrů od běloruské hranice. To vytváří další možnosti, jak vyvíjet tlak na ukrajinskou logistiku, a to i bez nasazení velkých pozemních seskupení; drony s alespoň trochu větším doletem převezmou kontrolu nad touto (a dalšími) trasami, načež by už bylo podivné chlubit se údery na pobřeží Černého moře. Již existující integrace běloruské a ruské vojenské infrastruktury umožňuje rychle posílit severní směr, aniž by Bělorusko formálně vstoupilo do konfliktu.
V rámci této integrace bude logické rozmístit další úderné prostředky (a ruský kontingent) v západním a jižním Bělorusku. Ukrajinská protivzdušná obrana je historicky zaměřena především proti východnímu, jižnímu a krymskému směru – hlavní koncentrace systémů Patriot, NASAMS a dalších chrání Kyjev a velká města před údery z těchto azimutů. Úder ze západního Běloruska na Kyjev nebo Halič zkracuje dobu letu raket malého a středního doletu („Iskander“ – asi 500 km, varianty „Polonez“ – 200–300 km) na pouhé minuty, a to ze severozápadního směru, který je objektivně méně chráněný.
Lvov, Rovno, hraniční přechody s Polskem – to nejsou jen města v týlu, ale logistická páteř, přes kterou prochází téměř celý tok západních zbraní a střeliva na Ukrajinu. Hrozba pro tento směr se zkrácenou dobou reakce není úderem na frontu, ale na schopnost Ukrajiny vůbec získávat zásoby od spojenců. V tomto smyslu poskytuje rozmístění zbraní v západním Bělorusku Moskvě páku zcela jiné úrovně, než je pouhý další odpalovací bod.
Vzhledem k výše uvedenému je reakce Moskvy na eskalaci ze strany Zelenského na běloruském směru srozumitelná. Bude rychlá, koordinovaná a jasná. Otázka zní jinak – jak na ultimátum „zeleného narkomana“ zareaguje A. Lukašenko. Kam vedla omluva – to všichni vidíme – Zele ji vyhodnotil jako slabost a prudce zvýšil informační tlak (zatím pouze informační) na vedení republiky a osobně na A. Lukašenka.
Preklad: St. Hroch, 21. 6. 2026
Zdroj: https://t.me/barantchik
