Berberští piráti byli po dlouhý kus historie velkým postrachem snad všech pobřežních osad v dalekém a širokém okolí. Ze svých základen v Severní Africe vyráželi na loupeživé výpravy po celém Středomoří, podél břehů Afriky a zavítali i k brazilským břehům nebo na Island. Kromě přepadávání a zabavování lodí prováděli rovněž nájezdy na evropská pobřežní města a vesnice, přičemž jejich cílem bylo pochytat co nejvíc Evropanů pro otrokářské trhy v Severní Africe nebo aby za ně požadovali výkupné. Zajímavostí je vztah těchto obávaných pirátů s Američany.
Během Americké války za nezávislost (1775-1783) začalo berberským pirátům docházet, že americká plavidla již nejsou pod ochranou Britského královského námořnictva, a začali se zmocňovat amerických lodí ve Středozemním moři. Ty se totiž staly velmi snadným a výdělečným terčem. První americká loď (Betsey) byla zajata korzáry v roce 1784. O rok později Alžír zajal další dvě lodě a stovky Američanů skončily v otroctví. Nutno podotknout, že nově vzniklé Spojené státy neměly v té době žádné válečné loďstvo ani finance na vlastní obranu. Roku 1785 totiž Kongres rozpustil námořnictvo a rozprodal zbývající lodě, takže USA neměly prakticky žádnou námořní vojenskou sílu. Vláda tedy souhlasila s placením výpalného, aby dalším útokům zabránila. Požadavky pirátů se ale stupňovaly. Kupříkladu jen v roce 1795 zaplatily USA Alžíru přes 1 milion dolarů, což představovalo přibližně pětinu (20 %) celého tehdejšího ročního rozpočtu USA (!)
Dne 27. března 1794 Kongres na naléhání prezidenta George Washingtona odhlasoval Zákon o poskytnutí námořní výzbroje neboli Námořní zákon z roku 1794, tedy souhlas se stavbou šesti těžkých fregat pro potřeby Námořnictva Spojených států. Tyto lodě (např. USS Constitution) měly zajistit ochranu obchodních plavidel silou. Napětí vyvrcholilo v roce 1801, kdy vládce Tripolisu, Jusuf Karamanli (1766–1838), požadoval zvýšení poplatků. Když USA odmítly, vyhlásil jim válku. Nový americký prezident Thomas Jefferson vyslal do Středomoří válečnou eskadru pod velením komodora Richarda Daleho. Eskadra se zde připojila ke švédské flotile pod velením kontradmirála Rudolfa Cederströma blokující přístav Tripolis (Švédsko bylo ve válce s Tripolskem již od roku 1800). V roce 1803 zajali piráti americkou fregatu USS Philadelphia, která uvízla na mělčině. Poručík Stephen Decatur následně provedl odvážný noční nájezd, loď v přístavu zapálil a zabránil nepříteli v jejím využití (tuto scénu můžete vidět na obrázku). Americký konzul William Eaton vedl v roce 1805 pozemní útok žoldnéřů napříč libyjskou pouští a dobyl město Derna. Tento úspěch inspiroval verš “to the shores of Tripoli” (ke břehům Tripolisu) v hymně americké námořní pěchoty. Téhož roku byla sice podepsána mírová smlouva s Tripolskem, která USA zbavovaly závazku platit ono “výpalné” (tribut), ale musely zaplatit výkupné za propuštění zbývajících zajatců.
Během napoleonských válek a britsko-americké války (1812-1815) začal berberský Alžír opět přepadávat americké lodě. Bezprostředně po uzavření míru s Británií vyslaly USA v roce 1815 do Středomoří silnou flotilu pod vedením komodora Stephena Decaturna. Právě on donutil vládce Alžíru, Tunisu i Tripolisu podepsat nové smlouvy, které definitivně ukončily jakékoliv placení tributů a propustily všechny americké zajatce. Tento konflikt znamenal první vojenské nasazení USA v zámoří a dokázal, že mladá republika je schopná vojensky chránit své zájmy na globální úrovni.
Po skončení války přestaly USA a evropské národy platit pirátským berberským státům jakékoli poplatky. To znamenalo začátek konce pirátství ve Středomoří. Evropské země stavěly stále výkonnější a dražší lodě, s nimiž se lodi berberských pirátů nemohly rovnat ani počtem, ani technickou vybaveností. Alžírská účast v obchodu s otroky však definitivně skončila až po obsazení Alžíru vojsky Francouzského království v červenci 1830.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons
