Tábor spravovala, řídila a střežila hlavně SS, jejíž příslušníci se podle přeživších Hinzertu vyznačovali svou brutalitou a krutostí.
Vězni někdy museli za trest stát hodiny čelem ke stožáru. Prostor, kde probíhaly nástupy, byl také využíván jako cvičiště a cvičební prostor, kde vězni museli skákat nahoru a dolů ve 4.30 ráno za zvuku bubnu.
V dubnu 1942 se Zill stal velitelem koncentračního tábora Natzweiler-Struthof, který byl jediným koncentračním táborem zřízeným Němci na území předválečné Francie, asi 50 kilometrů jihozápadně od Štrasburku. Vězni pracovali v nedalekých žulových lomech, na stavebních projektech i na údržbě tábora. V táborovém systému Natzweiler-Struthof bylo asi 50 podtáborů a na podzim roku 1944 bylo asi 7 000 vězňů v hlavním táboře a více než 20 000 v podtáborech. Odhaduje se, že v době jeho činnosti tam bylo zadržováno asi 52 000 vězňů. Byl to pracovní tábor, tranzitní tábor a, jak válka pokračovala, i místo poprav. Někteří zemřeli na následky namáhavé práce a podvýživy – odhaduje se, že v táboře, včetně sítě podtáborů, zemřelo 22 000 lidí.
V polovině září 1942 se Egon Zill stal velitelem koncentračního tábora Flossenbürg. Původním záměrem Flossenbürgu bylo využít vězně na nucené práce při výrobě žuly pro nacistické stavební projekty. Až do poloviny roku 1943, kdy se tábor stal klíčovým dodavatelem letadlových dílů Messerschmitt Bf 109, byla na práci v lomu posílána zhruba polovina vězeňské populace.
Ve Flossenbürgu Němci vězňům vytvořili tak drsné životní podmínky, že sebevraždy nebyly žádnou výjimkou. Nacistický personál tábora často prováděl popravy, trestal vězně bičováním a nařizoval dlouhé a nesmírně únavné apely.
Jako velitel Zill očekával, že jeho dozorci budou disciplinovaní jako vojáci a zároveň podporoval myšlenku, že táboroví vězni, kteří byli indoktrinováni k nacismu, by měli mít možnost bojovat za nacistické Německo výměnou za svou svobodu.
Zill byl nahrazen v dubnu 1943 Maxem Koegelem poté, co byl posouzen jako neefektivní velitel. Tento krok následoval po dopisech se stížnostmi, které vesničané poslali generálnímu zmocněnci pro pracovní nasazení Fritzi Sauckelovi. Nelíbila se jim vysoká životní úroveň, které se těšili dozorci tábora a jejich manželky, ve srovnání s bídou v obci a kultura korupce mezi dozorci.
V srpnu 1943 byl Zill přesunut do 7. dobrovolnické horské divize SS „Prinz Eugen“, což byla horská pěší divize Waffen-SS, která v letech 1942 až 1945 vedla protipovstalecké tažení proti jugoslávským partyzánským odbojovým silám vedeným komunisty v okupované Jugoslávii. Waffen-SS byla ozbrojená složka německé nacistické strany, která za druhé světové války sloužila po boku wehrmachtu – německých ozbrojených sil, ale nikdy nebyla formálně jejich součástí.
Zill později sloužil ve 23. horské divizi Waffen SS „Kama“. Složky této divize po boku 31. divize SS dobrovolných granátníků krátce bojovaly proti sovětským silám v jižním Maďarsku. Bylo to počátkem října 1944.
Z pohledu jeho vojenských nadřízených však Zill neobstál. Posudky potvrdily, že postrádá základní výcvik a že nemá dostatečné vojenské a taktické schopnosti. Na začátku října 1944 Zill navrhl, aby byli vybraní vězni koncentračních táborů umístěni do služeb Waffen-SS. Tento návrh převzal Oskar Dirlewanger, jeden z nejznámějších pachatelů nacistického režimu, jehož jednotka terorizovala civilisty a páchala nevýslovná zvěrstva většinou v Polsku a Bělorusku. Došlo k přesunu vězňů do zvláštní jednotky Dirlewanger SS.
Po skončení války se Egon Zill ukryl a změnil si jméno na „Willi Sonntag“. Avšak poté, co své pravé jméno zapsal do rodného listu svého nemanželského dítěte, byl Zill odhalen. Dne 26. srpna 1952 byl na Zilla vydán zatykač a po osmi měsících pátrání byl 24. dubna 1953 zatčen v Hamburku a předveden k západoněmeckému soudu.
Podle poválečných vyšetřování mnichovské prokuratury Zill v Dachau mučil řadu vězňů a někteří z nich v důsledku týrání zemřeli. Svědci vypověděli, že Zill několikrát aktivně vyzýval k zabíjení vězňů nebo vraždy sám inicioval.
V roce 1955 ho soud v Mnichově odsoudil k nejvyššímu trestu v Západním Německu a to k doživotí. Po odvolání mu byl trest snížen na pouhých 15 let odnětí svobody, což mělo za následek propuštění Zilla v roce 1970. Bylo mu 68 let, když 23. října 1974 zemřel ve městě Dachau, nedaleko tábora, kde kdysi sloužil.
Upozornění: Všechny níže uvedené názory a komentáře jsou od členů veřejnosti a neodrážejí názory kanálu World History.
Neakceptujeme propagaci násilí nebo nenávisti vůči jednotlivcům nebo skupinám na základě atributů, jako jsou: rasa, národnost, náboženství, pohlaví, pohlaví, sexuální orientace. World History má právo zkontrolovat komentáře a smazat je, pokud jsou považovány za nevhodné.
► KLIKNĚTE na tlačítko ODEBÍRAT pro další zajímavá videa: https://www.youtube.com/channel/UCMkZyKwX-pLboRxgOeJUNCQ/?sub_confirmation=1
#worldwar2
#ww2
#historie
#dejiny
#holocaust
#holokaust
