V roce 1876 se vláda Spojených států rozhodla vyřešit problém zlatých nalezišť v horách Black Hills. Ty však byly přiděleny indiánskému kmenu Siouxů několika smlouvami uzavřenými v pevnosti Laramie. Náčelníci kmene Siouxů považovali toto území za svaté místo, pevně spjaté s jejich mytologií stvoření světa. Nicméně americký tlak na domorodé obyvatelstvo postupně sílil a dosáhl vrcholu příkazem přesunout indiány do rezervací právě během tvrdé zimy na přelomu let 1875 a 1876. Odpor indiánů vzrůstal a ke vzpurným se brzy přidali i ti, kteří dříve souhlasili s životem pod pozorným dohledem v rezervacích.
Foto: Bitva u Little Bighornu na dobové ilustraci | Wikimedia Commons / Public domain
Na začátku léta roku 1876 bylo vysláno několik amerických armádních jednotek, aby se pokusily vyřešit indiánskou otázku. Jednou z těchto jednotek byla 7. kavalerie, která se postavila proti soustředěným indiánským silám jako součást operační skupiny „Missouri“. Přestože podplukovník George Armstrong Custer, který velel této jednotce, byl nekompetentní a nedostatečně kvalifikovaný, právě on se stal velitelem, který se zapíše do americké vojenské historie díky svému osudnému střetu se Siouxy…
„Žlutý vlas“, jak mu indiáni přezdívali, odhalil pozici indiánského tábora poblíž řeky Little Bighorn o celý den dříve. Místo toho, aby vyčkával, až se zbylé americké jednotky dostanou do výchozích pozic pro útok, rozhodl se sám zaútočit na tábor 25. července. Toto rozhodnutí se ukázalo jako osudové. Custer měl všechny předpoklady pro úspěch, které vycházely z naprosto chybných úvah, jejichž skutečnou povahu však nemohl znát.
Pokud narazila 7. kavalerie na nějaké indiány, prchali před nimi. Ale toto odhalené indiánské tábořiště bylo příliš velké. Alespoň podle odhadu míšeneckého stopaře Mitche Bouyera – tedy nikoli Jima Bridgera, jak se zpívá v písni. A nebylo divu. Ve stanové vesničce nebylo jen „pár stovek rudochů“, ale hned přes 2 000 bojovných domorodých indiánů, kteří byli částečně Arapahové, Dakotové a Cheyennové, vedeni Šíleným koněm a duchovním vůdcem Sedícím Býkem.
Custer předpokládal, že příští střet bude rychlý a vítězný. Proto rozdělil 7. jízdní divizi, která čítala lehce přes 700 mužů, na tři menší oddíly. Vedle něj se velení ujal major Marcus Reno a kapitán Frederick Benteen. Plánovaný útok měl být proveden z obou směrů, přičemž první útok měli vykonat kavaleristé pod vedením majora Rena. To se sice stalo, ale setkali se s neskutečnou přesilou a zažili těžké boje. Major Reno byl nucen zavelet k ústupu na nedaleký pahorek a stáhnout se z hlavní bojové linie. Za tuto akci zaplatil 53 padlými. Poté na tomto místě odolával obléhání ze strany Siouxů další dva dny. Brzy se k němu připojil i zdecimovaný oddíl kapitána Benteena.
Původní Custerův plán byl od samého začátku chybný. Americký velitel totiž předpokládal, že oba oddíly, paralyzované překvapením, donutí Siouxy utéct směrem k říčce Little Bighorn a tak je dostanou přímo před hlavní palbou jeho oddílu, který by je bez milosti postřílel. Tento plán však nemohl uspět, protože přesila na bojišti jednoznačně hovořila ve prospěch spojených siouxských kmenů. Siouxové, vyzbrojení luky, oštěpy, tomahawkami a noži, ale také množstvím pušek a pistolí, srazili jezdce z koní. Pokud jim došly náboje, byli schopni bojovat s ručními zbraněmi, na rozdíl od amerických jezdců.
Custer se rozhodl vpadnout do indiánské vesnice, ale tam na něj čekala další bojová skupina indiánů, kteří byli dobře připraveni na útok amerických kavaleristů. Tábořiště bylo včas varováno o blížícím se přepadu díky jezdecké hlídce vedené bojovníkem zvaným Krátkoocasý kůň, který kavaleristy spatřil dostatečně daleko od tábora. Následoval masakr. Protivníkem se stala lavina indiánů z různých kmenů, včetně Oglalů, Cheyennů, Hunkpapů a dalších. Jednu skupinu vedl Šílený kůň a druhou vedení měl oglalský náčelník zvaný Žluč.
Možná se bitvy pasivně zúčastnil i duchovní vůdce Sedící Býk, ale nejsou o tom přesné informace. Je možné, že cheyennští bojovníci se nějakým způsobem dozvěděli, že jejich nepřítelem je právě 7. kavalerie. To bylo důležité, protože právě 7. kavalerie před několika lety zmasakrovala jejich ženy a děti během známého masakru na řece Washita.
Přestože Custer pravděpodobně zjistil tragický omyl, neměl žádnou šanci změnit výsledek následujícího krutého boje. Muselo být pro něj hrozivé uvědomění, že ho těch „pár rudochů“ dostalo do pasti. Indiánští válečníci rychle rozdělili jeho oddíl na menší a zcela izolované skupiny a bez lítosti či slitování je všechny zmasakrovali. Včetně samotného Custera.
I když existuje několik neověřitelných verzí ohledně jeho smrti, nevíme s jistotou, co se vlastně stalo. Buď byl náčelníkem Bílým bizonem zastřelen v průběhu střetů, dokonce vlastní zbraní, poté co byl svržen z koně, nebo mohl pplk. Custer zemřít vlastní rukou. Nicméně, při západu slunce leželo na bojišti až 400 mrtvých, převážně amerických kavaleristů.
Přicházející americké jednotky našly pouze trosky oddílů obou Custerových podřízených velitelů, které později zachránily. Pro americkou armádu to byla děsivá porážka, navíc utrpěná od primitivních indiánů, kteří by podle armádních standardů neměli mít žádnou šanci.
Pro spojené Siouxe to však bylo spíše Pyrrhovo vítězství s draze zaplacenou cenou. Nebylo udržitelné a neměli možnost na něj navázat, například prostřednictvím delšího povstání nebo pokračujícího konfliktu.
Sjednocené indiány navíc nebylo snadné udržet pohromadě a brzy se celé seskupení začalo rozpadat na menší zájmové skupiny, přičemž hrozilo, že si vzájemně obrátí zbraně proti sobě. Byl to pouze dočasný odklad nevyhnutelného osudu, a o rok později byl navíc zabit válečný náčelník Šílený kůň.
Správu rezervace později převzala armáda a navíc pohrozila obyvatelům, že pokud neukončí odpor, nebude problém zahájit blokádu, přerušit dodávky potravin a nechat obyvatele umřít hlady. Pod dalším nátlakem byli indiáni kolem Rudého oblaku donuceni skutečně prodat oblast Black Hills a tak začala neomezená intenzivní těžba zlata.
Až v 80. letech 20. století tento zásah přezkoumal některý z nejvyšších soudů v justičním systému Spojených států a rozhodl, že veškeré kroky vedoucí k odejmutí posvátné půdy siouxským indiánům byly nezákonné. Nabídl jim určitou finanční kompenzaci, ale potomci poražených bojovníků ji odmítli s tím, že tato země nikdy nebyla, není a nebude na prodej.
V roce 1877 překročil Sedící Býk s mnoha stovkami následovatelů hranice do Kanady, kde byla vláda k indiánům sice mnohem mírnější, ale i tam jim nezaručovala všechny svobody. Zbytek domorodých obyvatel tedy postupně nastoupil cestu do rezervací a tak začal postupný konec indiánských válek.
Video: Bitva u Little Bighorn – zkáza 7. kavalérie / YouTube
Zdroj: VálCast
