Jurij Podoljaka
11. 2. 2019 rueconomics
Poslední kombinovaný americko-francouzský útok byl, i když s obtížemi, ale odražen německou kancléřkou Angela Merkelovou. Podle jejího vyjádření k výsledkům slovní potyčky 8. února již „proudu ze strany Evropy nic nehrozí“. Možná, ale, bohužel, definitivně to bude možné říci až o pár měsíců později, když bude potrubí položeno a připojeno … Současně je třeba chápat, že Washington se prostě nemůže zřeknout dalšího boje, protože cena jeho prohry je pro americkou geopolitiku velmi vysoká.
Kdo je plynovým monopolistou Evropy?
Američané se snaží na principu „na zloději i čepice hoří“ dokázat celému světu, a především Evropě, že to je Rusko, které sleduje monopolní cíle v EU.
Specifičnost trhu s plynem je taková (zejména potrubního), že dodavatel zboží nemůže samostatně zaručit dodávku zboží. Pro přivedení plynu ke spotřebiteli je velmi důležité, aby v celém potrubí nebyl žádný kohoutek, který by se mohl uzavřít.
Poprvé se o tom začalo mluvit po prvním ukrajinském majdanu, kdy prezident Viktor Juščenko, který se dostal k moci, vznesl otázku o dodávkách a tranzitu plynu do Evropy. Smlouva mezi Ukrajinou a Gazpromem, uzavřená koncem 90. let, byla pro Kyjev velmi výhodná. Každý rok přinášela zemi miliardy dolarů. Ale ani to nezastavilo nového prezidenta, aby se jí zřekl. Washington dal příkaz uzavřít kohoutek, a ten byl zavřený.
V té době Kyjev kontroloval tři čtvrtiny ruských dodávek plynu do Evropy a právě on nebyl v podstatě o nic menším monopolistou na evropském trhu s plynem než Gazprom. A pokud byl ruský finanční zájem na nepřerušovaných dodávkách modrého paliva do zemí EU zřejmý, pak zájem Američanů, kteří převzali kontrolu nad kyjevským plynovým kohoutkem, byl přesně opačný. A to nemohlo nevylekat Evropu, a především Německo.
Plán USA ohledně monopolizace evropského trhu s plynem
Podstatou amerických záměrů bylo omezit výstavbu obtokových „proudů“, což bylo zcela reálné vzhledem k úplné kontrole ukrajinského systému přepravy plynu (s výstupní kapacitou 170 miliard kubických metrů ročně v západním směru) a vlivu na postoj Varšavy (k blokádě plynovodu Jamal-Evropa o kapacitě 33 miliard kubíků ročně).
Souběžně bylo předpokládáno budování v USA terminálů LNG pro dodávku paliva.
Takže Washington měl přímo či nepřímo kontrolovat většinu dodávek plynu na evropský kontinent. A tento plán začal být realizován v roce 2013 s pro USA obvyklou systematičností.
Převrat v Kyjevě jim poskytl spolehlivou a úplnou kontrolu nad ukrajinským GTS. Navíc byl Washington dokonce schopen přesvědčit nový režim, aby provedl to, s čím svého času nesouhlasil ani Leonid Kučma ani Viktor Juščenko – převést řízení ukrajinského „potrubí“ přímo na zahraniční společnosti (na ty, na něž ukážou). A navíc za čistě symbolickou cenu.
Sbližování s Varšavou a její rozeštvávání vůči Německu, které pozorujeme v posledních několika letech, také není náhodou. Je zřejmé, že v případě potřeby se polský plynový kohoutek uzavře pro Berlín stejně snadno jako ukrajinský.
Mezitím již je evropská infrastruktura pro příjem LNG dávno připravena a čeká pouze na dokončení amerických zařízení na zkapalňování. Dnes je využita méně než čtvrtina.
V roce 2017 činil dovoz LNG zeměmi EU 47,4 miliardy kubických metrů, přičemž celková kapacita evropských terminálů přesahovala 200 miliard kubíků.
USA zbylo pouze zablokování výstavby obtokových plynových cest a energetika Evropy (a tudíž i ona samotná) by jim opět ležela u nohou.
Diverzifikace dodávek plynu
Evropané, ale především Němci, dokonale chápali celé nebezpečí svého postavení. Kdyby se USA podařilo přes ně přehodit ohlávku, pak by nemohla být řeč o nezávislé hospodářské politice EU.
Není divu, že výsledkem prvního ukrajinského majdanu byl plynovod Severní proud a že na základě výsledků druhého majdanu se Německo rozhodlo urychleně položit ještě jedno stejné potrubí po dnu Baltské moře.
Totéž lze říci i ve vztahu k nerealizovanému Jižnímu proudu. Washingtonu se podařilo zablokovat jeho výstavbu nátlakem na Bulharsko, ale propásl „plynový vpád Ruska“ přes Turecko. Turecký proud je podobná reakce na invazi plynu USA do Evropy, jako i obě „baltská potrubí“. Je to pokus jižní části kontinentu (a především Balkánu) o opuštění amerického energetického poručenství. A současně také přání Turecka stát se jižním evropským plynovým uzlem. To mu velmi pomůže při prosazování vlastních politických zájmů na kontinentu.
A neměli bychom ani zapomínat na ruské projekty LNG v Arktidě. Navzdory skutečnosti, že byly zpočátku navrženy pro dodávky paliva do zemí asijsko-pacifického regionu, již první rok provozu ukázal, že pro jejich plyn se i na evropském trhu najde místo. Již na základě výsledku roku 2019 může společnost NOVATEK počítat s dodávkou do Evropy až 8 miliard kubíků fyzického plynu za rok (v rámci cizích kontraktů).
Ale již během několika let se může dostat na evropský trh s plynem přímo, vždyť deklarované kapacity jeho projektů (a tento plyn je z 95% sjednán ještě před vypravením prvního plynového tankeru) se ukázaly být nižší než reálné, takže „nadbytečné objemy“ plynu se klidně mohou ocitnout na plynových uzlech EU již jako čistě ruské.
A tak plán USA na monopolizaci trhu s plynem v Evropě byl ohrožen a hned na mnoha místech. Namísto amerického monopolu může být ve výsledku vybudován víceúrovňový systém dodávek plynu do Evropy, kdy cena bude hlavním určujícím faktorem. A tady Rusko položí Washington na lopatky.
Moskva byla schopna se domluvit s klíčovými hráči (Německem a Tureckem) a všechny pokusy o přerušení jejich partnerských vztahů s plynem ze strany ministerstva zahraničí USA zatím selhaly. K dnešku jsou tedy odraženy všechny pokusy o zmrazení výstavby nových „proudů“.
Ale USA se nezastaví až do posledního dne, kdy plyn poteče novými proudy na Západ. Nemají právo se vzdávat, protože v případě porážky bude jejich vlivu na Evropu zasazen smrtelný úder. A proto pokračování bude očividně následovat.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
