Hygienické podmínky v Bergen-Belsenu byly příšerné, chyběla voda na mytí a sotva stačila na pití. Mezi lednem a březnem 1945, kdy byli vězni z ostatních koncentračních táborů posíláni na pochody smrti, byla asi třetina vězňů, kteří dorazili v transportech, již mrtvá a téměř 80 procent ostatních muselo být přivezeno nákladními auty z nádraží, protože byli příliš slabí a nemocní na to, aby šli pěšky. Jednou se stalo ze z transportu čítajícího 1 900 vězňů dorazilo více než 500 mrtvých.
Vězni během těchto pochodů smrti nedostávali téměř žádné jídlo a jídlo nebylo ani po příjezdu do tábora. Tábor byl tak přeplněný, že v zimních měsících, kdy mrzlo, museli vězni spát v sedě na podlaze. V táboře s desítkami tisíc vězňů se nějak snažili podělit o pouhých 200 přikrývek. Kvůli hladu, žízni a vypuknutí epidemie skvrnitého tyfu se průměrná denní úmrtnost vězňů pohybovala mezi 250 a 300 osobami.
Když 15. dubna 1945 britská 11. obrněná divize osvobodila Bergen-Belsen, našla asi 13 000 nepohřbených mrtvých těl a téměř 60 000 vězňů, nemocných a vyhladovělých. Během měsíců, které následovaly po osvobození tábora, jich tisíce zemřely na různé nemoci, například tyfus a tuberkulózu.
Vězni konečně dostali jídlo a oblečení. Kvůli tyfové epidemii a vším byl pak tábor vypálen do základů. Zajatí nacističtí dozorci a dozorkyně byli přinuceni pomáhat při pohřbívání mrtvých těl do hromadných hrobů.
Mezi osvobozenými vězni byly i Dita a její matka Elisabeth. Krátce po osvobození se Dita, která mluvila plynně česky, německy i anglicky, přihlásila jako tlumočnice, ale po několika dnech se nakazila tyfem.
Zatímco se Dita zotavovala, její matka Elisabeth, která plynně ovládala češtinu, němčinu, angličtinu a francouzštinu, se přihlásila jako sekretářka britského velitele tábora.
V červnu 1945 byli osvobození vězni, kteří se uzdravili z tyfu a již nebyli infekční, pozváni na zotavenou do Švédska. Aby mohly do Švédska odjet, potřebovala matka Dity důkaz, že není nakažlivá. Šla na 2-3 dny do improvizované nemocnice a předstírala jakousi nemoc, aby takový doklad při propuštění dostala.
Když Dita druhý den její hospitalizace přišla na návštěvu, matka si stěžovala, že se necítí dobře. Poté, co přežila tolik bolesti a hrůzy, Dita nepochybovala, že se brzy uzdraví. Když však Dita přišla na návštěvu k Elisabeth třetí den, našla matčinu postel prázdnou.
Pacientka na vedlejším lůžku tiše řekla: „Tvoje maminka zemřela.“
Druhý den ráno jel z Bergen-Belsenu do Prahy autobus. Ditina přítelkyně ji do něj posadila. O dva dny později se Dita znovu setkala s tetou Máňou, vdovou po zesnulém strýci Ludvíkovi.
Několik týdnů po návratu se Dita potkala s Otou Krausem, kterého si pamatovala jako jednoho z učitelů v osvětimském dětském bloku. I on přišel o rodinu během holokaustu. Dita znala jeho matku, protože spolu byly v Hamburku a Bergen-Belsenu. Jeho bratr Harry zemřel během pochodu smrti v lednu 1945.
Stejně jako Elisabeth i Otova matka zemřela krátce po osvobození.
V září 1945 odjela Dita na rok do Teplic, kde studovala na místní střední škole. S Otou si téměř denně vyměňovali dopisy. Po roce se vrátila do Prahy a v roce 1947 se Dita s Otou vzali. Ota po návratu nejprve studoval na univerzitě. Později se stal správcem továrny, kterou jeho rodina vlastnila před nacistickou okupací.
V únoru 1948 se vlády v Československu ujali komunisté a Ota o továrnu opět přišel. Mladí manželé s malým synem Petrem se rozhodli zemi opustit.
V květnu 1949 se přestěhovali do Izraele. Dita a Ota byli učitelé, ale Ota byl také spisovatel. Jeho knihy byly přeloženy do několika jazyků. Dita sama napsala dvě knihy. Jedna z nich je její životopis „Odložený život“ a druhá, „Život s Otou“, je o životě jejího manžela.
Měli tři děti a žili spolu šťastný život až do roku 2000, kdy Ota zemřel.
Dnes ve věku 94 let, se Dita věnuje malování a žije poklidně, obklopena svou rodinou, která už zahrnuje i 4 vnoučata a 4 pravnoučata.
I když se nacisté snažili všechny Židy vyvraždit, nepodařilo se jim to. Pomstou Dity je nejen to, že přežila a dodnes přednáší o útrapách, které během holokaustu prožila, ale i to, že její odkaz a statečnost budou pokračovat prostřednictvím jejích dětí.
Dnes její příběh, stejně jako další podobné tomu jejímu, slouží jako maják odvahy tváří v tvář nespravedlivým a krutým silám ve světě.
Upozornění: Všechny níže uvedené názory a komentáře jsou od členů veřejnosti a neodrážejí názory kanálu World History.
Neakceptujeme propagaci násilí nebo nenávisti vůči jednotlivcům nebo skupinám na základě atributů, jako jsou: rasa, národnost, náboženství, pohlaví, pohlaví, sexuální orientace. World History má právo zkontrolovat komentáře a smazat je, pokud jsou považovány za nevhodné.
► KLIKNĚTE na tlačítko ODEBÍRAT pro další zajímavá videa: https://www.youtube.com/channel/UCMkZyKwX-pLboRxgOeJUNCQ/?sub_confirmation=1
#worldwar2
#ww2
#historie
#dejiny
#holocaust
#holokaust
