BRUTÁLNÍ POPRAVA Jenny-Wandy Barkmann – Sadistické nacistky z tábora Stutthof za 2. světové války

BRUTÁLNÍ POPRAVA Jenny-Wandy Barkmann – Sadistické nacistky z tábora Stutthof za 2. světové války

video
play-sharp-fill


Celkem Stutthofem prošlo asi 100 000 vězňů; 60 000 z nich zahynulo, dalších 22 000 bylo převezeno do jiných koncentračních táborů.

V poslední fázi bojů o Danzig se Barkmann pokusila uprchnout před postupujícími sovětskými vojsky, ale nakonec byla v květnu 1945 zatčena polskou milicí na nádraží v Danzigu.

Při prvním výslechu Jenny prohlásila, že se k Židům chovala vždy slušně a nikdy vězně nešikanovala. Řekla také, že tajně nebohým vězňům pomáhala a dokonce je zachránila před smrtí. Její lži jí však nepomohly uniknout spravedlnosti.

Barkmann byla souzena v prvním stutthofském procesu, který začal 25. dubna 1946. Během svého pobytu ve vězení a soudního procesu se Barkmann, která se nijak zvlášť o život nebála, spíš o svůj zevnějšek. Nosila stylové oblečení a každý den jiný účes a údajně flirtovala s vězeňskými dozorci.
Ona i její bývalé kolegyně se prý během procesu chovaly drze, chichotaly se a žertovaly.

Po skončení procesu 31. května bylo 11 obžalovaných, usvědčených ze zločinů proti lidskosti, odsouzeno k trestu smrti oběšením. Mezi nimi bylo 5 žen. Zatímco 4 z nich – Wanda Klaff, Gerda Steinhoff, Elisabeth Becker a Ewa Paradies plakaly a prosily o život, jediná Jenny Wanda Barkmann, zůstala klidná.
Poté, co byla shledána vinnou, pouze poznamenala: „Život je opravdu radost a potěšení jsou obvykle krátká.“

Její poprava byla veřejná a stala se divadlem hrůzy, které bylo zaznamenáno oficiálními fotografy tisku. Po druhé světové válce byly v Polsku vykonány pouze tři veřejné popravy válečných zločinců. Jedna z nich se konala na vrchu Biskupia Górka u Gdaňsku, bývalého Danzigu. Když bylo 4. července 1946 na šibenici oběšeno 11 nacistických zločinců z koncentračního tábora Stutthof včetně 24leté Jenny Wandy Barkmann, přihlíželo tomu 200 000 lidí.
Toho dne zažil vrch Biskupia Górka skutečné obléhání. Tři dny předtím noviny informovaly o datu popravy. Pracoviště vyhlásila den volna a zajistila zaměstnancům dopravu na akci. Každý se mohl přijít podívat na popravu.
Bezpečnostní složky se obávaly, že by každou chvíli mohlo dojít k lynči, a milice a armáda měly potíže s kontrolou obrovského davu.

4. července bylo velmi teplo a slunce svítilo.
Přesně v 17 hodin přivezlo jedenáct otevřených nákladních aut vězně na popraviště, ruce a nohy měli svázané provazy. Na plošině každého z jedenácti nákladních aut stál jeden odsouzenec, celkem šest mužů a pět žen.
Nákladní vozy zacouvaly pod šibenice a odsouzenci se museli postavit na konec plošiny nebo na židle, na kterých seděli.
Bývalí stutthofští vězni, oblečení do pruhovaných uniforem, se dobrovolně přihlásili jako kati a odsouzeným navlékli na krk jednoduchou smyčku z provazu.

Poprava byla naplánována tak, aby poté, co každý náklaďák vyjede vpřed, zůstalo 11 odsouzenců viset a jejich těla nespadla z příliš velké výšky. Díky tomu jim oprátky nezlomí vaz a nezpůsobí okamžitou smrt. Tato metoda takzvaného krátkého shozu měla za následek trýznivou smrt uškrcením pro každého ze zločinců a trvala dlouhých 10 až 20 minut.
Když řidič prvního náklaďáku vezoucí Johanna Paulse, bývalého velitele stráží ve Stutthofu, nastartoval motor a pomalu se rozjel vpřed, Pauls, než se smekl z plošiny a skončil zavěšený na laně, stačil vykřiknout „Heil Hitler!“. Odpovědí mu byly urážky z davu. Když Paulsovo tělo znehybnělo, rozjel se další náklaďák a další zločinec zahájil to, co přítomní na popravě popsali jako „tanec na laně“. Jak se každý náklaďák posouval vpřed, měli ostatní odsouzení možnost dobře si prohlédnout, co je v příštích chvílích čeká. Poté, co se jednomu z řidičů kamionu několikrát nepodařilo nastartovat motor, bývalý vězeň Stutthofu odsouzeného shodil z plošiny. Dav mával a lidé křičeli „Za naše muže, za naše děti“.
Když zemřel poslední odsouzenec, bezpečnostní složky pustily dav k šibenici. Lidé z těl strhávali knoflíky a kusy oblečení, do mrtvol kopali a mlátili je holýma rukama.
Shromáždění lidé byli poté zahnáni a těla byla sejmuta ze šibenic.
Po popravě se proslýchalo, že jakmile bylo tělo Barkmann zpopelněno, byl její popel odvezen do Hamburku a vysypán do záchodu v bytě, kde se narodila. Nebyla to ale pravda.

Těla popravených byla převezena na Lékařskou univerzitu v Gdaňsku, kde byla použita jako učební pomůcka při výuce anatomie.

Upozornění: Všechny níže uvedené názory a komentáře jsou od členů veřejnosti a neodrážejí názory kanálu World History.
Neakceptujeme propagaci násilí nebo nenávisti vůči jednotlivcům nebo skupinám na základě atributů, jako jsou: rasa, národnost, náboženství, pohlaví, pohlaví, sexuální orientace. World History má právo zkontrolovat komentáře a smazat je, pokud jsou považovány za nevhodné.

► KLIKNĚTE na tlačítko ODEBÍRAT pro další zajímavá videa: https://www.youtube.com/channel/UCMkZyKwX-pLboRxgOeJUNCQ/?sub_confirmation=1

#worldwar2
#ww2
#historie
#dejiny
#holocaust
#holokaust




Loading…