Další naše skvělá videa můžete najít na Herohero 🔸 https://herohero.co/worldhistorycz
🔹🔹🔹
…Sobiborští vězni našli další den všechny jejich šaty celé od krve. Chaim Engel, polský židovský vězeň, našel v kapse vzkaz, na kterém stálo:
„Pracovali jsme v Bełżci jeden rok a nevěděli jsme, kam nás pošlou příště. Říkali, že to bude Německo. Teď jsme v Sobiboru a víme, co nás čeká. Uvědomte si, že budete také zabiti! Pomstěte nás! „A oni to udělali!
V září 1943 dorazilo do Sobiboru dvacet židovských válečných zajatců z Rudé armády. Tito vojáci, kteří měli potřebné schopnosti k útěku, byli z transportu z minského ghetta vybráni na práci.
Jeden z nich, Alexandr Pečerskij, se měl stát vůdcem vzpoury, která začala 14. října 1943 pozdě odpoledne.
Pokud měli uspět, muselo být vše utajeno. Díky nesmírné německé přesnosti, se jim vzpoura podařila naplánovat.
V souvislosti se vzpourou byl Stanislaw Szmajzner členem skupiny čtyř vězňů, kteří zabili vrchního kápa tábora, aby předešli vyzrazení. Jako výzbroj si skupina nakradla a schovala v jeho dílně několik tesařských seker, které byly poslány k nabroušení.
Cíle byly pečlivě vybírány. První osobou, kterou vězni zavraždili, byl zástupce velitele Sobiboru Johann Niemann, který byl toho dne nejvýše postaveným důstojníkem SS ve službě. Niemanna zabil zajatec Rudé armády – Žid Alexandr Šubajev, který mu zezadu sekerou rozštípl lebku.
Během jedné hodiny od začátku povstání bylo zabito celkem 11 důstojníků SS.
Szmajzner vystřelil ze své pušky čtyřikrát. Jedna z kulek zasáhla jednoho z dozorců ve strážní věži, který upadl na zem a byl na místě mrtvý. Bylo to poprvé, co Stanislav použil střelnou zbraň.
Poté zavládl chaos. Vězni museli utéct přelezením plotu z ostnatého drátu nebo se spasit útěkem hlavní branou přes minové pole pod těžkou kulometnou palbou.
Někteří šlápli na minu. Někteří to vzdali a vůbec se o útěk nepokusili.
Stanisław Szmajzner měl štěstí, že nebyl v první prchající skupině, ze které mnozí šlápli na minu a zemřeli, nebo se zamotali v ostnatém drátu a zahynuli. Stanisław nepřestal utíkat ani poté, co se dostal do lesa. Sedm dní a nocí šla jeho skupina přibližně 15 vězňů pěšky často až po pás ve vodě. Po nějaké době narazili na skupinu polských partyzánů, ke kterým se chtěli přidat. Partyzáni na ně ale začali střílet a 12 z nich zabili. Zbylí tři – Szmajzner, krejčí a muž jménem Meier – přežili, protože předstírali, že jsou mrtví.
Přibližně 300 vězňům se podařilo uprchnout, ale většina z nich byla dostižena a zabita. Ti, kteří se k útěku nepřipojili, byli zabiti také. Přibližně 50 uprchlíků však válku přežilo.
Po skončení války žil Stanislaw v Itálii, Rakousku a dalších zemích. Pátral po členech své rodiny, aby nakonec zjistil, že všichni jeho příbuzní a přátelé během holokaustu zahynuli. Podařilo se mu však kontaktovat své kmotry: pár polských Židů, kteří unikli nacismu útěkem do Brazílie a od té doby žili v São Paulu.
Do Brazílie přijel v roce 1947. Později vzpomínal: „Nikdo si na mě neukazoval prstem, protože jsem Žid.“
V Riu de Janeiru si Szmajzner otevřel vlastní klenotnictví, které mělo osm místností a patřilo k největším ve městě.
Oženil se s ženou jménem Noêmia, s níž žil 13 let a měl s ní dva syny. Byl to Stanisław Szmajzner, kdo v roce 1967 odhalil Franze Stangla, bývalého velitele Sobiboru. V květnu 1978 potvrdil na policejní stanici v Sao Paulu také totožnost Gustava Wagnera.
Szmajzner, který během holokaustu přišel o celou rodinu, se z hrůz, které zažil v Sobiboru, nikdy zcela nevzpamatoval. Temné vzpomínky ho nikdy nepřestaly pronásledovat a často upadal do pochmurných nálad. Szmajzner cítil potřebu o prožitých událostech mluvit a podle Francisky de Oliveiry, jeho druhé manželky, to dělal každý den. V jednom z rozhovorů Szmajzner apeloval na lidi slovy: „Nikdy nedovolte, aby se fašismus vrátil do tohoto světa. Udělejme vše pro to, abychom zabránili druhému holokaustu. Židé, katolíci, protestanti, lidé jakéhokoli vyznání nebo jakékoliv barvy pleti, každý má právo žít na tomto světě. “
Francisca žila se Szmajznerem až do 3. března 1989, kdy zemřel v brazilském městě Goiânia ve věku 61 let. Později řekla: „V jeho hnědých očích byl smutek, který nikdy nezmizel, ani když byl nervózní nebo se smál“. Zničehonic říkal: „Teď jsem v Sobiboru“.
Upozornění: Všechny níže uvedené názory a komentáře jsou od členů veřejnosti a neodrážejí názory kanálu World History.
Neakceptujeme propagaci násilí nebo nenávisti vůči jednotlivcům nebo skupinám na základě atributů, jako jsou: rasa, národnost, náboženství, pohlaví, sexuální orientace. World History má právo zkontrolovat komentáře a smazat je, pokud jsou považovány za nevhodné.
► KLIKNĚTE na tlačítko ODEBÍRAT pro další zajímavá videa: https://www.youtube.com/channel/UCMkZyKwX-pLboRxgOeJUNCQ/?sub_confirmation=1
#historie
#dejiny
#holocaust
#worldwar2
#ww2
