Kritika liberalismu Carla Schmitta je jedno z nejprovokativnějších a nejdiskutovanějších témat v politické teorii. Jeho myšlenky o politice, suverenitě a roli státu vytvářejí hluboký základ pro kritiku liberálního paradigmatu. Schmittův pohled na politiku jako zápas mezi přítelem a nepřítelem, jeho skepticismus vůči neutralitě a jeho obavy ohledně centralizace moci v rámci liberálního státu jsou stále aktuální a inspirovaly rozsáhlé diskuse napravo i nalevo.
Zřejmě nejpodstatnější prvek Schmittovy kritiky spočívá v jeho chápání politiky jako zápasu mezi skupinami, který je definován rozdílem mezi přítelem a nepřítelem. Zatímco liberalismus se snaží o neutralitu a omezování politiky na procedurální rozhodování, Schmitt tvrdí, že politika má svůj kořen v existenciálním konfliktu. Tento rozdíl není pouhým výrazem osobní preference, ale základem lidské existence samotné (antropologická nutnost). Schmitt zpochybňuje liberální představu politiky jako racionálního prostoru, zdůrazňuje, že politika je nevyhnutelně emocionální a plná vášně. Nicméně, je důležité pochopit, že jeho definice „přítele“ a „nepřítele“ není založena na metafyzickém zlu, ale na odlišnosti a konfliktech mezi politickými subjekty. Schmittův pojem „přítele“ a „nepřítele“ není založen na morálních hodnotách nebo etických principech, ale na identitě a zájmech politických skupin. Podle Schmitta je „přítel“ ten, kdo sdílí určité společné hodnoty, nebo zájmy s námi, zatímco „nepřítel“ je ten, kdo je v opozici vůči nim. Tato definice je založena na sociálních a politických odlišnostech, nikoli na absolutním dobru nebo zlu. Schmittův koncept „přítele“ a „nepřítele“ je tedy spíše analytickým nástrojem než ontologickým postulátem. Dnes můžeme spatřovat jak západní liberalismus a východní konzervatismus považují svého nepřítele jako metafyzické zlo, což je důsledek materiální podobnosti obou režimů a neschopnosti snášet něco výrazně hodnotově podobného, avšak konkurenčně atraktivnějšího (myšlení trhovců).
Neméně podstatnou je Schmittova kritika neutralizace politiky, kterou vidí v liberální teorii a praxi. Tvrdí, že liberalismus usiluje o omezení politiky na technický a administrativní rámec, což vede k odstranění konfliktů a skutečného rozhodování z politického prostoru. Jeho důrazné tvrzení, že liberalismus odmítá samotnou podstatu politiky, vyvolává otázku, zda je možné dosáhnout spravedlnosti a svobody bez přímého konfrontačního rozhodování. Schmittova analogie liberálního státu k Leviatanovi, obrovské a komplexní entitě, která centralizuje moc a eliminuje politickou pluralitu ve snaze zajistit individuální svobody je přesnou metaforou. Schmitt poukazuje na paradox tohoto procesu: zatímco liberální stát tvrdí, že chrání individuální svobody, ve skutečnosti rozšiřuje svou autoritu na úkor demokratických procesů. To vede k otázce, zda je možné, aby demokratický stát zůstal věrný svým liberálním ideálům, zatímco současně posiluje svou moc.
Schmittova kritika liberalismu vyvolala rozsáhlou debatu a má trvalý dopad na politickou teorii. Její vliv lze vidět v autoritářských režimech, které ji využívaly k ospravedlňování své moci, ale také v liberálním myšlení, které v touze šířit systémové dobro se dopouští omezování politického konfliktu a rozmanitosti. Schmittovy práce nás nutí přehodnotit naše představy o politice, suverenitě a svobodě, což je otázka, která zůstává aktuální i v době (de)globalizace. Schmitt státovědec v nás vyvolává otázky ohledně základních principů, na nichž je postaven moderní stát a společnost. Jejich význam a relevanci nelze podcenit, zejména v kontextu současných politických a společenských hrozeb.
Jedním z hlavních důsledků Schmittovy kritiky liberalismu je nutnost reevaluace liberálních hodnot a principů. Zatímco liberální myšlenka je založena na individuálních svobodách a právech, Schmitt naznačuje, že důraz na tyto principy může vést k omezení politického prostoru a posílení centrální moci. To vyvolává otázku, jak lze skloubit ochranu individuálních práv s udržením živé a pluralitní politické sféry (atomismus, umělé vs. organické sociální skupiny a entity apod.).
Schmittova kritika liberalismu přináší významné pochybnosti ohledně možnosti univerzálních principů v globálním kontextu. Zatímco liberalismus zdůrazňuje všeobecnost lidských práv a principů spravedlnosti, Schmitt upozorňuje na nebezpečí homogenizace a ztráty politické rozmanitosti. Jeho koncept nomosu zdůrazňuje důležitost politických komunit a jejich schopnost definovat vlastní normy a hodnoty. Přičemž nezapomínejme na fakt, že Schmitt byl celoživotně vázán na katolickou víru a její univerzální principy (zde se dostáváme pro mnohé nefilozofy k subtilnímu rozdílu mezi světským monismem a křesťanským monoteismem, více v jeho práci Politická theologie). Schmittova kritika také zdůrazňuje potřebu silné politické autority, která je schopná rozhodovat v dobách krize a nejistoty. Tento názor je zejména relevantní v kontextu současných problémů, jako je pandemie, migrace, ekonomická nestabilita a ozbrojené konflikty. Otázka, zda by měla autorita suveréna překračovat právní a procedurální omezení, vyvolává rozsáhlou diskusi o povaze demokracie a právního státu, zejména o realističnosti procedurální demokracie ve výjimečných stavech.
Další důsledek Schmittovy kritiky spočívá v jejím potenciálním vlivu na politické aktéry. I když je Schmitt skloňován ve spojitosti s autoritářskými režimy a jeho angažmá v NSDAP, je důležité si uvědomit, že jeho práce není zcela deterministická v tomto smyslu. Spíše poskytuje rámec pro diskusi o povaze politické moci a jejích limitech. V tomto smyslu je Schmittova práce výzvou pro politiky, aby přemýšleli o etických a morálních rozměrech moci a autority (nejen pro ně, ale pro filozofy, ústavní právníky, státovědce a politology). Naší pozornosti by neměl ujít již zmíněný koncept tzv. nomos, který poukazuje na prostorové a časové uspořádání politického řádu. Tvrdí, že liberalismus narušuje tradiční nomoi tím, že prosazuje univerzální principy lidských práv a globální správu, což vede k destabilizaci politických komunit a jejich identit (což se nesčetněkrát potvrdilo při „mírových vývozech“ US liberalismu mimo jeho hranice).
Závěrem lze říci, že Schmittova kritika liberalismu zůstává vysoce aktuální a inspirativní pro současnou politickou teorii. Její vliv lze vidět v diskusích o povaze politiky, suverenity a demokracie, a poskytuje důležitý rámec pro porozumění současným politickým výzvám (hroucení unipolarismu a další doprovodné jevy lokální konflikty a agresivita liberálních vlád vůči vlastním občanům). Ať už s ním souhlasíme nebo ne, jeho myšlenky nám pomáhají hlouběji porozumět složitosti politické reality a povaze lidského společenství, zejména v poloze vztahu privátní a veřejné sféry, lokálního a globálního, silného a slabého.
Autor: Michal Ševčík
https://casopisargument.cz/57458
