Boj za sociální spravedlnost (anglicky social justice) proniká v různých nenápadných formách i k nám. Posledním výhonkem tohoto trendu je aktuální kampaň neziskovky Konsent a pražského dopravního podniku ROPID proti zírání, otírání se a pokřikování v MHD. Viz přiložené foto z naší zastávky.
Právě na této kampani si můžeme krásně ukázat, jak boj za sociální spravedlnost funguje, a proč je —navzdory své přitažlivosti, zejména pro mladé — velmi problematický.
Bojovníci za sociální spravedlnost obvykle postupují podle následujícího mustru:
ODHAL MOCENSKOU NEROVNOVÁHU: Najdi nějakou životní situaci, ve které panuje zjevná či méně zjevná mocenská nerovnováha. Zanedbej ostatní aspekty dané situace, a naopak nade vše zdůrazni, že jedna strana nějak druhou utiskuje, ubližuje ji či jinak jí komplikuje život.
IDENTIFIKUJ AGRESORA: Identifikuj v této situaci jasného agresora a jasnou oběť. Ideální je, pokud je agresorem nějaká skupina jasných vnějších rysů, jako například bílí muži. Pokud by situace připouštěla i jiné rozložení sil, ignoruj to. Pokud by nebyli všichni zástupci identifikované skupiny stejně agresivní, ignoruj to.
ZAČNI BRÁNIT OBĚŤ: Postav se razantně na stranu oběti a učiň z toho všeobecně platný morální postoj. I kdyby to sama oběť tak nevnímala. Začni tento postoj vydávat za jediný inkluzivní, respektující a spravedlivý; postoje opačné označ za zpátečnické, necivilizované a diskriminační.
NASTOL SPRAVEDLNOST: Vymysli opatření, která by pozorovanou mocenskou nerovnováhu aspoň zdánlivě dorovnala. Začni tato opatření vnucovat širší společnosti jako recept na lepší zítřky. Můžeš si na to založit i neziskovku a začít na to čerpat dotace.
Jak se tyto kroky projevují v konkrétní kauze?
AD 1: ODHAL MOCENSKOU NEROVNOVÁHU
Dle Konsentu je cestování v MHD jednou velkou swingers party s mnoha nedobrovolnými účastníky (viz https://www.idnes.cz/…/sexualni-obtezovani-mhd-kampan…): 8% cestujících prý bylo donuceno k sexuálnímu ukojení rukou nebo jinou částí těla, 19% se setkalo s veřejným sebeukájením, 6% bylo násilím donuceno přímo k sexu. Oběťmi jsou v drtivé většině ženy.
Ta čísla jsou krajně podezřelá už jen proto, že ačkoliv moje celá rodina cestuje pražskou MHD už několik desetiletí, nikdy jsme nic takového nezažili. Ale mnohem důležitější je, že takovéto statistiky záměrně vzbuzují naprosto zavádějící dojem, že MHD je doupě neřesti na kolečkách, v němž nadržení násilničtí muži rutinně utiskují bezbranné a nevinné ženy. V reálu se v MHD nic takového běžně neděje. Běžně se dějí jiné věci: občas všichni lepí na všechny, protože místa je málo; občas někdo zašlápne ležícího psa; občas nějaký turista a velkým báglem někoho pokácí; občas se vyklidí půlka vozu kvůli spícímu, náležitě uleželému bezdomovci apod. Ale občas se taky někdo z někým seznámí, někdo někomu poskytne první pomoc, mladí uvolní místo starším, muži pomohou maminkám s kočárky.
Ne, MHD fakt není doupě neřesti. Jo, moje žena taky viděla před 20 lety v parku na Petříně exhibicionistu, ale to z Petřína nedělá gangbang pod širákem. Navíc reklama se pokouší cílit na mnohem nevinnější chování, viz výše: to je jako chtít zakázat tříkolky, protože nedávno někoho srazil na přechodu Harley.
AD 2: IDENTIFIKUJ AGRESORA
Agresor je jasný, jsou to muži. Jenže některým ženám evidentně zírání a dost možná i pokřikování dělá dobře. Jinak si neumím vysvětlit například vysolárkované Barbie s nastřílenými blonďatými vlasy až do pasu, botoxovými rty a silikonovými pětkami, nacpané do upnutých legín; jinak si neumím vysvětlit nafintěné babičky v minisukni a s tak výrazným make-upem, že by se za něj nemusela stydět ani královna maturitního plesu. Před lety jsem četl o plnoštíhlé Britce středního věku, která chodila zásadně v křiklavě růžových šatičkách pro holčičky včetně mašle stejné barvy ve vlasech, a do bulvárního časopisu si stěžovala, že na ní pohvizdují muži z kolemjedoucích aut. A co jako čekala?
Navíc ne každé zírání či dokonce otírání je obtěžující. Mnozí milenci si dlouze zírají do očí, a mnozí se k sobě tulí tak, že se starší ročníky s ruměncem odvrací. Citlivá práce s očním kontaktem je navíc od nepaměti součástí namlouvacích rituálů. Jak jinak projevit zájem, když si ani jedna strana na víc netroufá?
A pokud jde o to, že za vše můžou muži: co když skupinka deváťaček hltá očima opáleného svalovce a polohlasem se u toho hihňá? To je v pořádku? Na chlapy, co mají potetován celý obličej, zírá kde kdo. To se taky nesmí?
Ad 3: ZAČNI BRÁNIT OBĚŤ
Konsent to vidí jednoduše: oběťmi jsou ženy. Je proto třeba, aby o tom společnost věděla (proto ta reklama) a zejména, aby se žen někdo zastal. Jenže tenhle postoj ve skutečnosti domnělým obětem nijak zvlášť nepomáhá. Být oběť není objektivní rys situace, být oběť je vnitřní postoj—Viktor Frankl by mohl vyprávět (https://www.databazeknih.cz/…/a-presto-rici-zivotu-ano…). Když nějakou situaci paušálně rámujeme jako oběť-versus-agresor, domnělou oběť to zneschopňuje a zdůrazňuje její pasivitu. Lidé, kteří přijali postoj oběti, se mnohem hůře zotavují z PTSD.
I v situaci, která je jedné straně nepříjemná, je to především zodpovědnost této strany, aby s tím něco udělala. Ženy nejsou bezbranné chudinky, viz legendární facka Sirael.
Ostatní budou vždy překračovat naše hranice (prostě proto, že nejsou námi), a my máme právo/povinnost je na to upozornit. Tak se učíme empatii i postavení se za sebe samotné, a tak se kultivuje i společnost jako celek.
Navíc z venku nemůžeme s jistotou poznat, že k nějakému překročení hranice opravdu došlo. Aktivisté z Konsentu mají zjevně pocit, že se to poznat dá, a že jejich definice obtěžování v MHD je univerzální. Co když nějaký aktivista z Konsentu začne napomínat studentíka, který, jsa zamyšlen, zírá mimoděk na slečnu přes uličku, ale jehož zírání si zatím nevšimla ani údajná oběť? To nebude obtěžování? Podle mě to tedy bude obtěžování jako prase.
AD 4: NASTOL SPRAVEDLNOST
Konsent zjevně sní o společnosti, kde k sobě budou všichni ohleduplní, kde se budou respektovat a kde bude pro všechny bezpečno. Jenže na sílu zaváděná sociálně-spravedlivá pravidla ve stylu „zírání je obtěžování“ vychovávající celou společnost nejsou cestou do vysněného Ráje, kde všichni respektují všechny a kde zločin neexistuje. Jsou cestou do Pekla, kde se všichni bojí všech, kde nade všemi bdí oko Velkého Bratra, a kde se cítí dobře jen psychopati špiclující ostatní.
Už dnes jsme o mnoho nesvobodnější než nevolníci ve středověku. Dřív se spoustu občanských sporů řešilo moderací, občanským soudem nebo prostě morálním tlakem komunity. Spásly sousedovy ovce vaši louku? Stačilo si postěžovat v hospodě, a ostatní souseda donutili, aby vám to nějak uhradil. Pokud se vzepřel, mohl si být jist, že až se mu neurodí, nikdo pro něj nehne ani prstem.
Moderní společnost je pře-legalizovaná. Máme tolik zákonů, že se v nich nikdo nevyzná. EU ročně chrlí tisíce nových nařízení, potřeba právníků stále roste. Jenže příliš mnoho zákonů (a nepsaných pravidel) ničí celkovou míru důvěry ve společnosti. Zákony nás chrání jen pokud jich je rozumné množství. Příliš mnoho pravidel zúzkostňuje, neboť roste strach z jejich neúmyslného překročení. Také nás okrádají o možnost vyřešit jakýkoliv spor s druhou stranou sami, bez dohledu a zasahování státu či jiné autority.
Zkriminalizujme — nebo prohlašme za obtěžující — doteky a pohledy v MHD a výsledkem bude horší psychické zdraví mládeže, méně romantických vztahů a ve finále i méně dětí. Stačí se podívat na důsledky #MeeToo v USA. Že by o tohle Konsentu šlo?
Nařízení, zákazy, ostříží sledování ostatních a donášení nevedou lidi k vyšší morálce; vedou jen k všudypřítomnému strachu a pokrytectví. K vyšší morálce vedou mnohem spíše apely na dobro v nás. Co tak udělat kampaň ve stylu „muži, braňte ženy a slabší, máte na to“?
V Británii mají dnes CCTV kamery doslova na každém rohu. Některé typy zločinnosti trochu poklesly, ale hlavně se mladí zločinci naučili nosit mikiny s kapucí a čepice do čela… Co když se zákazem otírání se, pískání a zírání v MHD naroste počet znásilnění? Věřím, že to by nikdo z nás, ani aktivisté a aktivistky z Konsentu, nechtěl.
PÁR SLOV ZÁVĚREM
Žádná lidská společnost nebude nikdy 100% spravedlivá. Kdo hledá nespravedlnost, kdo hledá mocenský boj a uplatňování síly, najde je, kam se jen podívá. Vypjatá snaha o odstranění nějaké takové nespravedlnosti formou zavedení nových zákonů a nepsaných pravidel, stejně jako „vychováváním“ široké veřejnosti, je ve skutečnosti často vedena snahou se zviditelnit a udělat kariéru. Takovíto moralizátoři si tím typicky něco kompenzují. Ale to hlavní je, že taková snaha nikdy nemůže vést k lepší společnosti, protože podporuje boj. Oč konkrétnější řešení navrhuje, o to více zašmodrchává celý právní a zvyklostní systém a tím více nezamýšlených důsledků působí. Jedinou cestou k lepším zítřkům je soustředit se na to pozitivní, co nás spojuje. I domnělé oběti a domnělé agresory v jakékoliv sociálně-spravedlivé kauze.
Štěpán Čábelka
Článek Čábelka: Zírání v MHD aneb bláhovost bojovníků a bojovnic za sociální spravedlnost se nejdříve objevil na AC24.cz.
