Na začátku byl rozhořčený článek místního autora. Revizní lékař VZP údajně odmítl uhradit jeho dítěti zdravotnickou pomůcku za přibližně dvacet tisíc korun. Podle autora na ni dítě mělo zákonný nárok, doporučilo ji několik specialistů a měla zabránit budoucímu zhoršení zdravotního stavu a náročné operaci. Pojišťovna ji přesto neschválila, protože postižení ještě nebylo dostatečně závažné.
Příběh měl všechny atributy současné internetové neomarxistické publicistiky: nemocné dítě (utlačovaný), bezcitného revizního lékaře, chamtivé vedení pojišťovny, vysoké manažerské odměny (utlačovatel) a tvrzení, že systém raději nechá dítě zmrzačit, než aby včas zaplatil dvacet tisíc korun. Autor dokonce vypočítával, kolika pacientům musí revizní lékař odmítnout léčbu, aby pojišťovně „vydělal“ na svůj plat.
Jenže po dočtení článku zůstala nezodpovězena ta nejzákladnější otázka: co se vlastně stalo?
To nám pan vohnout jaksi zapomněl sdělit. Jaký zdravotnický prostředek byl požadován? Jaká byla diagnóza a objektivní závažnost postižení? Jak zněly indikační podmínky? Co přesně napsal revizní lékař? Šlo o běžnou úhradu, schválení revizním lékařem, nebo o mimořádnou úhradu podle § 16? Byla předložena kompletní dokumentace? Existovala standardní hrazená alternativa? A především: podali rodiče odvolání a jak to dopadlo?
To vše je zahaleno mlhou, za kterou neleží nic jiného než nějaký vohnoutův smradlavý rybníček brčálník. Proto mám za to, že ve skutečnosti pouze představuje kořistnou a nárokovou mentalitu vohnouta, který si myslí, že když doktor strávil desetitisíce hodin vzděláváním, nyní musí stát v pozoru a léčit ho zdarma. Zato on nemusí nikomu dávat nic. Kolik do systému zaplatil on? Podle mě nic moc.
A právě pro toto bolševické sprosťáctví není české zdravotnictví reformovatelné ani náhodou. Takových vohnoutů je totiž převážná většina. A jak se dozvíme z dalšího vyprávění, jsou i daleko horší.
Nárok, který nelze zkontrolovat
České zdravotnictví je nejen přeregulované ale hlavně je cíleně informačně neprůhledné. Pacient se obvykle od novinářských soudruhů dozví, že má právo na všecko, co je, a hned, ale zpravidla neví, podle jakých konkrétních medicínských, úhradových a zákonných kritérií se jeho nárok posuzuje. Revizní lékař má přístup k odbornému aparátu, smluvním podmínkám a interní praxi pojišťovny. Pacient má v ruce obvykle jen ničím nepodložené přesvědčení, že právě jeho léčba je nejdůležitější na celém světě.
Špatná zpráva, soudruzi: není nejdůležitější. Vy jste jenom objekt péče a nikoli zákazník. Zákazníkem je stát a jeho úředníci. Prvně je třeba dodat, že medicínská indikace a nárok na veřejnou úhradu nejsou totožné pojmy. Nedávno jsem operoval Američana českého původu, pro kterého bylo finančně i časově výhodnější přijet do prasečáku a zaplatit tady všechno i s chlupama. Ti to vědí velmi dobře. Víc takových Američanů. Byla s ním rozumná řeč a rozešli jsme se ve vzájemné úctě.
Ani náš systém není schopen hradit každou myslitelnou blbost každému, když si jen usmyslí. Vždy a s každou útratou vzniká něco, čemu se v ekonomice říká obětovaná příležitost. Zaplatíte vohnoutovi jeho nihilitidu? Nebude na onkologickou léčbu. Proto se úhradová kritéria používají jako administrativní clona pro faktické odpírání péče. A tak dochází k relapsům a progresím onemocnění tam, kde je to pro systém výhodné.
Příkladem je dostupnost onkologické péče v čekoprasečáku.
Představte si pokud můžete, že vám systém zdiagnostikuje raka. Dejme tomu, že je to ještě operabilní a vy musíte následně podstoupit něco, čemu se říká adjuvantní radioterapie. Ta se má dle mezinárodních guidelines podstoupit v maximálním časovém okně 6 týdnů po operaci. Jenže ouha, na radioterapii není místo. Tak tu léčbu dostanete třeba až za 12 týdnů.
Jenže taková léčba je už na hovno, protože nádor, pokud byl nekompletně odňatý se mezitím zase zotavil. Celá vaše terapie, předchozí soudruhy z VZP zaplacená operace? Můžete ji a prachy, co stála, spláchnout do kanálu. Čas je totiž, soudruzi, součástí kvality léčby. Onkologická péče poskytnutá pozdě není vždy plnohodnotným ekvivalentem stejné péče poskytnuté včas. Mezitím je tam relaps a vaše péče vás neléčí, nýbrž fakticky poškozuje. Český systém však umí pacienta formálně neodmítnout, ale současně jej objednat až na dobu, kdy se terapeutická hodnota procedury limitně blíží nule. Výsledek se nedostaví formou fatálního kolapsu onkologické péče, ale statisticky. Tak nějak se nám nedaří dosáhnout světových standardů přežití a disease free intervalu a soudruh profesor Dušek si nad tím na ÚZISu marně láme hlavu. Přece děláme všechno správně a podle protokolu, že.
Jak to má ale skutečně nemocný pacient dokázat, když v České republice často neexistuje závazný a pacientem přímo použitelný klinický standard? Nijak. Může si předplatit rakev. Protože až zjistí, že má v ruce Černého petra, nemá ani informační a právní nástroje a už mu ani nezbývá tolik času, aby něco efektivně vysoudil. Obvykle by zemřel dřív, než by došlo k prvnímu stání.
To je skrytý rationing. Pacient nedostane zamítavé rozhodnutí. Dostane termín. A to stačí. Onkologicky nemocný pacient se, ani po úplném vyléčení, často již nevrací do plnohodnotné práce, ale stává se i po kompletní remisi nádoru jen klientem sociálního systému. Ekonomicky výhodnější je nechat ho umřít, a to přesně systém bolševického soudruha Duškova dělá. Ale hezky skrytě, aby nešlo nic dokázat. Za tohle soudruh Duškov bere ty miliony. V nemocniční hantýrce se tomu říká 4. pilíř důchodového pojištění.
Tohle by si v anglické NHS nikdo nedovolil, protože by okamžitě čelil fatálním důsledkům. To jen tak na okraj.
Je v čekoprasečáku nedostatek peněz na zdravotnictví?
To je věčná otázka, ale v zásadě je to pseudoproblém. Každému, kdo nemá místo mozku z piva kostku, musí být zřejmé, proč je tato otázka zcela nesmyslná.
Příklad: je sto tisíc korun hodně nebo málo na Ferrari?
Odpověď na tuto otázku se řídí rámcovými podmínkami. Pokud je to plnokrevné nejnovější Ferrari, které právě sjelo z výrobní linky a má všechny vlastnosti, proč si toto auto kupují miliardáři, je sto tisíc bezpochyby málo. Pokud pod pojmem Ferrari ovšem rozumíme nějaký druhotný svařenec s vytmelenou karosérií z totálek, který nesplňuje základní bezpečnostní kritéria a kterému po dvaceti kilometrech upadne kolo, může být stotísícová cena nejen dostačující, ale i zcela přemrštěná. No a pak ještě může mít Ferrari právní problém. Třeba, že se tváří jako krásné nové Ferrari za sto klacků, ale někdo ho někomu ukradl. Tam záleží na dalších podmínkách. Pokud byl zlodějem stát a jeho regulace, jako je tomu v případě českého zdravotnictví, může si vohnout kradené Ferrari užívat, dokud nezjistí, že jeho krásné autíčko mělo zanedbané rozvody a zrovna jak na sviňu má vytahaný rozvodový řetěz a motůrek se tím pádem kurevsky poškodil a vada je neopravitelná. Tento ekvivalent je v zdravotnictví prasečáku vůbec nejčastější.
Český vohnout je propagandou neustále ujišťován, že péče je zajištěna, že má plnohodnotný nárok popást se na obecní pastvině kdykoli se mu zachce. Jenže to vůbec neznamená, že by byl chráněn od fatálních důsledků platnosti ekonomických zákonů. Ty se na něm podepisují fatálně, aniž by o tom vohnout měl tušení.
Péče se nerozděluje podle významu, ale podle politické viditelnosti
České zdravotnictví netrpí pouze nedostatkem peněz s ohledem na deklarovaný rozsah a kvalitu péče. To je až sekundární problém. Primární problém je především s jejich vadnou alokací.
Systém je schopen štědře financovat masovou, politicky viditelnou a často nízkohodnotnou péči. Současně omezuje kapacity péče drahé, specializované a časově kritické. Banální pacient je členem početné a hlasité skupiny bolševických nárokových vohnoutů, která se dokáže zorganizovat a někde hystericky vyřvávat. Onkologický pacient je osamocený člověk, který zpravidla nemá energii organizovat protest před ministerstvem. Proto ministerstvo kapituluje před vohnouty, ale na skutečně nemocného onkologického pacienta sere jako na placatý šutr. A poškozuje ho právě informační asymetrie.
Politik ví, že omezení noční pohotovosti nebo zvýšení poplatku vyvolá okamžitý hněv tisíců jeho imbecilních voličů. Nedostatečná kapacita radioterapie se projeví rozptýleně, se zpožděním a statisticky. Nikdo snadno nedokáže, že právě jeho opožděná léčba vedla k té fatální recidivě nádoru, která se nakonec objeví.
Proto systém financuje to, co je politicky nebezpečné omezit, nikoli nutně to, co přináší největší zdravotní mezní užitek.
Pohotovost jako továrna na nihilitidy
Pohotovost má být určena pro náhlé změny zdravotního stavu, které nelze bezpečně odložit do běžné ordinační doby. Realita je ovšem zcela opačná. Ve skutečnosti se z ní stala noční všeobecná ambulance pro líné a drzé debily, kteří nechtějí čekat, zapomněli si včas zajistit recept, několik týdnů ignorovali své potíže nebo se právě rozhodli, že jejich rýma vyžaduje urgentně nemocničního specialistu. Dělal jsem si na toto téma audit a zjistil jsem, že nejčastěji se jedná o hysterky narozené po roce 1990. Babka ročník 1945 obvykle na pohotovost nakráčí, až když má smrt na jazyku a ta epistaxe už trvá dvě hodiny a začíná být vylitá a ještě se u toho omlouvá.
U mileniálů vidíme ovšem pravý opak. Nárokový vohnoutismus se postupem času zesiluje, což nejen potvrzuje moje teze o umělé incentivizaci nárokového bolševismu, ale hlavně, až to jednou v budoucnu kiksne, budou právě tito vohnouti nejlepším zdrojem snadných příjmů. A my jako doktoři se musíme racionálně starat, aby to kikslo co možná nejdřív, dokud ten systém nebudeme potřebovat kvůli pokročilému věku.
Soudruh ministerský kriplík to samozřejmě taky ví, jak to je. Ale jede z podstaty, protože omezit nárokové vohnouty je poukázkou na politický průser, jak názorně prokázal osud jistého soudruha Julínka a jeho reformních odésáckých snah z roku 2008. Dodnes se slzou v oku vzpomínám na ten první leden 2008, kdy byly zavedeny devadesátikorunové poplatky a já měl službu. Hádejte, soudruzi, kolik přišlo pacientů? Normálně jich prvního za urgentní pohotovosti přicházelo cca 50-60. Víte kolik? Přišlo jich nula. Nekecám! Pokud něco ve zdravotnictví funguje, je to přerozdělení peněz.
To minulý prodloužený víkend 4. – 6. 7. byl celkový počet vohnoutů s nihilitidami 70 denně.
Obvyklá představa soudruhů reformátorů zní: zavedeme skutečnou triáž a neakutní pacienty přesměrujeme.
Jenže triážní pravomoc sama je kravina jak lavina. Rozhodující je finanční motivace.
Česká nemocnice je motivována k tomu, aby pacienta přijala, vyšetřila a vykázala. Neakutní člověk je z ekonomického hlediska často ideální zákazník: přijde sám, nepotřebuje intenzivní péči ani drahý materiál, ale lze na něj vykázat lékařské vyšetření, laboratorní testy, zobrazovací metody a konzilia. Současně zvyšuje počet ošetřených pacientů, kterým pracoviště obhajuje svou potřebnost a rozsah financování.
Pokud ho zdravotník po krátké triáži pošle prdele, jak by správně měl s přátelským doporučením, že na nihilitidy je určen obvoďák, nemocnice nevytvoří produkci. Co víc, příslušný zdravotník nese stížnostní, právní a profesní riziko. A riziko, že si ho nějaký debil natočí, jiný novinářský debil to zveřejní a třetí manažerský debil ho sociálně popraví, je nezanedbatelné. Ekonomická odměna za správné odmítnutí je nulová; potenciální trest je fatální. Kdo by do toho šel? Nikdo. Proto lze zákonnou úpravu soudruhů považovat za jediné: za přesunutí odpovědnosti za ekonomickou neefektivitu na službu konajícího lékaře.
Ten za takových okolností nihilitidu nikdy neodpinkne. Nebylo by to racionální.
NHS pracuje s opačnou logikou. Britské emergency departments mohou pacienta po klinickém streamingu nebo triáži přesměrovat do vhodnější služby a oficiálním cílem je chránit kapacitu urgentní medicíny pro pacienty s vyšší naléhavostí. Poskytovatel s fixnějším rozpočtem nemá zájem proměnit každou tonzilitidu v nemocniční případ. Každý zbytečný kontakt spotřebuje personál, který potom chybí u skutečně nemocného pacienta. Návštěva konzultanta o službě je pak kurewsky drahá.
Rozdíl je krásně vidět na mé konkrétní zkušenosti z britské praxe. Praktický lékař odeslal pacienta s pět dní neléčenou tonzilitidou, rychlým zhoršením a otokem krku k urgentnímu ORL vyšetření. Zavolal mi to na pohotovostní telefon. V představách se nabízela hluboká krční infekce, protože obvoďáci obvykle neposílali lidi jen tak. To by znamenalo večer strávený na sále. Tak jsem si zanadával a šel jsem do špitálu. Tam čekám dvě hodiny a … nic. Tak jdu na pohotovost, kde kurva ten pacient je, jaktože mi ještě nevolali? Odpověď? Pacienta zkontrolovala lékařka ještě při triáži, vyhodnotila ho jako nízkorizikového a poslala domů s antibiotiky. Nepřekročil práh nemocnice. A co se stalo? Stalo se hovno. Neumřel za strašlivých bolestí v sepsi, neudusil se, nerozvinula se katastrofa, antibiotika zabrala.
Bezpečnost nevzniká maximalizací počtu vyšetření. Vzniká kvalitním rozhodováním o tom, kdo nemocniční zdroj skutečně potřebuje. To je to, co českému zdravotnictví chybí, protože zrovna na pohotovosti se nekoncentrují ti nejlepší z nejlepších, ale pravý opak. A je to opět jednoznačný úmysl bolševiků z ministerstva.
V českém zdravotnictví totiž nestačí, aby byl pacient správně vytříděn a dostal adekvátní péči. Musí se odehrát celý bolševický rituál. Všichni musejí být v pyžamu, přístroje musejí dělat „PING!“ a dochtor musí tuna stať i s brašňů. Protože co, soudruzi? Za naše love studovali, hajzli intelektuálský!
Proto v českém prostředí tentýž pacient typicky absolvuje urgentní příjem, laboratoř, ORL konzilium, endoskopii a podle míry defenzivity většinou i CT. Nakonec odejde se stejnými antibiotiky. Výsledek stejný, spotřeba lékařských hodin mnohonásobná.
Pohotovosti tak nevytvářejí pouze finanční náklady. Vytvářejí pracovní přetížení, fragmentaci pozornosti, defenzivní medicínu, vyhoření a odchod zkušených lékařů, kteří jsou nasraní už jen z toho principu, jakým systém odměňuje odbornou indolenci. Tím dále snižují kapacitu péče pro pacienty, kteří ji opravdu potřebují.
Systém bolševického soudruha Vojtěcha dostává přesně tolik nihilitid, kolik si jich objednal a zaplatil. Řešení by přitom bylo geniálně jednoduché. Poplatek na pohotovosti 1000 Kč. Bylo to akutní a nesneslo to odkladu? OK. Tím pádem si podejte poníženou supliku soudruhům z VZP. Oni vám ten poplatek vrátí. Myslím, že by se kurva ušetřily ne miliony, ne miliardy. Desítky miliard! Ale mělo by to svoji politickou cenu. A proto se do toho führerovi Bábovi nechce.
Alergologie: privatizace zisku, externalizace práce a rizika
Další černou dírou jsou (příkladmo) praxe některých alergologických ambulancí a jejich laboratorní produkce.
Ekonomický model funguje následovně. Dítě má dlouhodobou rýmečku. Matinka vědoma si svých práv, nejde k vopvoďákovi, neztrácí čas. Jde rovnou na alergologii. Dítě přece musí mít nějakou alergii. To je jasné. Četla to v Lukačovičových Seznam Zprávách, a to je solidní zdroj. Jenže alergologie, to není jen tak nějaká ordinace. To je úřad. Sestra objedná vyšetření, ale již předem dá pacientově matce papír s abundantními požadavky. Na papíře je seznam vyšetření s dovětkem, že ať jde za vopvoďákem a ten by měl napsat žádanky. Pokud se vopvoďák nasere, protože za to všechno mu smradi z VZP udělí finanční malusy, můžeme vidět scény, jako je tato. Takovým pacientům se v systému přezdívá „jenomáci“. Obvykle nezneužívají pohotovost jako mileniální vohnouti, ale vyžadují potvrzení indikace k nějaké obskurní zcela neindikované vícepráce podle toho, jak ho zmanipuluje specializované pracoviště, aby si tu vícepráci mohlo vykázat na jeho IČO, ale přitom někdo jiný bude nést ekonomické důsledky jeho dobývání renty. Jejich typický výrok je „Já chci jenom…ŽÁDANKU!“. Dr. Galambošová byla drsná na tu pacientku, která se ani nechtěla ukázat v televizi, jak byla statečná… tedy spíš nároková. To jen tak na vysvětlenou, aby bylo zcela jasné, proč se paní doktorka tak nasrala.
Než je dítě slavnostně vyšetřeno na alergologii, absolvuje základní laboratorní vyšetření, ORL, pneumologii, spirometrii a další diferenciální diagnostiku. Náklady, práci a riziko vyloučení závažnějších onemocnění nesou jiná pracoviště.
Alergolog potom převezme již vyšetřeného, a zcela forenzně bezpečného pacienta a objedná rozsáhlý panel specifických IgE. Každý jednotlivý alergen nebo směs představuje vykazovatelnou laboratorní položku. Laboratoř smí vykázat péči v rozsahu požadavku indikujícího lékaře a výkony musí být zdokumentovány, ale samotná existence žádanky ještě neznamená, že rozsah testování byl klinicky racionální.
Alergologické ambulance by samy nic nevydělaly a jsou téměř vždy ekonomicky spojeny s laboratoří, což tak představuje klasickou supplier-induced demand: poskytovatel sám určuje rozsah péče, kterou následně sám prodává pojišťovně.
Zisk je privatizován. Práce a všechna rizika jsou externalizovány. Proto máme největší počet alergologů na počet obyvatel na světě.
Výsledkem může být baterie desítek až stovek položek, přestože anamnéza podezření na většinu testovaných alergenů vůbec nepodporuje. Pozitivní specifické IgE přitom neprokazuje automaticky klinickou alergii. Prokazuje senzibilizaci, kterou je nutné interpretovat v kontextu příznaků. To se ale neděje. Naopak, pacoši jsou zváni na kontroly, kde se opět jejich krev prožene příslušným rejžovacím laboratorním strojem na bezpracnou rentu.
Čím více položek se totiž testuje, tím větší je pravděpodobnost, že něco náhodně vyjde. Následuje diagnóza závažnýho mordusu zvaného „alergie“. Doporučena antihistaminika, eliminační opatření, kontroly a opakované testy. Diagnostický proces si sám vyrábí budoucí klientelu.
Britské doporučené postupy stavějí vyšetřování opačně: nejprve alergologicky zaměřená anamnéza, potom testování konkrétních podezřelých alergenů. NICE guidelines doporučují volit skin-prick test přednostně – specifické IgE jen dle klinické anamnézy, například při generalizovaném kožním exantému, anamnéze anafylaxe, nemožnosti vysadit antihistaminika nebo z jiných ospravedlnitelných důvodů. Funkci alergologa zastává ve většině případů pouhá sestra. Je indikováno testovat podezřelé alergeny a pravděpodobné koalergeny, nikoli provádět necílený laboratorní rybolov, jako je tomu v čekoprasečáku. A soudruzi z VZP platí a platí a platí!
Problémem je úhradový systém, který v prasečáku odměňuje počet provedených stanovení místo kvality diagnostické hypotézy.
Cena jednoho mimořádně rozsáhlého vyšetřovacího souboru může podle zkušeností z praxe dosahovat vyšších desítek tisíc korun. Přesnou typickou částku by však bylo třeba doložit konkrétním výpisem vykázané péče. Pojištěnec si takový výpis může vyžádat nebo zobrazit v aplikaci své pojišťovny.
Právě systematické propojení diagnózy, anamnézy a vykázaných laboratorních kódů by mohlo ukázat, kolik peněz se spotřebuje na testování alergenů, které pacientovi nikdy nezpůsobily žádné potíže.
Přístroje: světová technologie, česká cena!
Další černou dírou jsou zdravotnické přístroje, implantáty a spotřební materiál.
Průmyslový endoskop pro kontrolu svarů potrubí stojí 36 tisíc korun. Medicínský flexibilní endoskop stojí nižší statisíce až milion. Samozřejmě nejde o zcela totožný výrobek. Zdravotnický prostředek musí splňovat nároky na biokompatibilitu, bezpečnost, dezinfekci, klinické hodnocení, dohledatelnost, servis a odpovědnost výrobce.
Tyto legitimní náklady však v žádném případě nevysvětlují cenový rozdíl o řády.
Skutečným problémem je oligopol, vendor lock-in a informační převaha dodavatele. Nemocnice nekupuje pouze přístroj. Kupuje celý uzavřený ekosystém procesorů, zdrojů, nástrojů, softwaru, spotřebního materiálu a servisních smluv. Jakmile jednou zvolí výrobce, přechod ke konkurenci znamená výměnu dalších částí technologie a přeškolení personálu.
Dodavatel zná ceny všech svých obchodů. Jednotlivá nemocnice často neví, za kolik stejný přístroj koupila nemocnice v sousedním kraji.
Benchmark proto nemůže být pouze český ani evropský, protože by srovnával jen pokřivenou korupční sprostotu. Musí být globální, včetně cen placených nemocnicemi v Africe, Asii a Latinské Americe. Je samozřejmě nutné rozlišovat nový a repasovaný přístroj, konfiguraci, servis, záruku, dotaci a cenu spotřebního materiálu. Ale pokud tentýž model dodává tentýž výrobce v jiné zemi za zlomek české ceny například v Keni nebo Bolívii, musí být rozdíl vysvětlen položku po položce.
Co nelze vysvětlit dopravou, servisem, regulací a rozdílem konfigurace, představuje geografické cenové dobývání renty.
Soukromě vám na základě svých zkušeností mohu sdělit, že by se pravděpodobně mnohé nemocnici vyplatilo zřídit si jednu fake nemocnici v Bolívii a přes tuto nemocnici nakupovat přístroje a technologie a dovážet je do prasečáku.
Tomu ale brání především pravidla EU a soudružka Uršula.
Lze to dokumentovat na cenách čínských přístrojů. Číňani totiž nevyrábějí jenom auta, ale vyrábějí i přístroje a zdravotnickou techniku. Jejich cenové nabídky někdy v roce 2014 bývaly více než kulantní. Endoskop, který stál od echt německého dodavatele 50 000, stál v čínském provedení 5 000 Kč. Byl úplně stejný. Měl stejné atesty, stejný CE, prostě všechno. Bylo to tak levné, že jste to málem mohli používat jako jednorázovou pomůcku (ostatně existují jednorázové endoskopy, jejich cena je pro NHS něco kolem 150 GBP, základní rozdíl v použité technologii je přitom minimální). Pak se ale ozvala prasnice Uršula a na čínské firmy dala kurevské clo. Dobývání renty echt německými firmami a jejich monopolními distributory se musí chránit!
Je správné, že jsme v EU! Protože našimi prostředky na zdravotnictví je potřeba dotovat německé soudruhy a jejich Green Deal. Ale naštěstí jsou tu dotace, takže za naše eurodaně dostanete poukázky, za které si můžete postavit cyklostezku.
Kochleární implantát za cenu celé americké léčby
Ilustrativním příkladem dobývání rent je příkladmo dobová cena kochleárního implantátu Nucleus 5 kolem roku 2013.
Podle údajů z tehdejšího číselníku VZP stála implantabilní část systému přibližně 950 000 Kč. Ve stejné době se v USA uváděla cena kolem 50 000 dolarů za celou jednostrannou kochleární implantaci, tedy nejen za implantát, ale také za operační výkon a část následné rehabilitace (sic!) a to za cenu, která pokryla náklady chirurga na jeho plat 300 000 USD ročně, za náklady technika s platem asi 90 000 USD ročně, anesteziologa s platem 150 000 USD ročně sester a logopeda rovněž s desítkami tisíc dolarů roční mzdy.
Při tehdejším kurzu šlo přibližně o srovnatelné nominální částky. Český veřejný systém tedy mohl platit za samotný výrobek tolik, kolik na mzdově a provozně mnohem dražším americkém trhu stál celý léčebný cyklus.
Ještě výmluvnější byl další vývoj. Po skutečném nástupu konkurenčních systémů MED-EL a Advanced Bionics měla cena implantabilní části postupně klesnout až někam k 300 000 Kč. A to si pište, soudruzi, že je ještě pořád dost vaty. Pokud bychom chtěli kupovat CI za slušné ceny, dostáváme se někam ke 150 000 CZK/kus.
Tyto částky by bylo pro policejní investigaci nutné doložit archivními nákupními smlouvami, úhradovými dodatky a přesným rozsahem dodávky. Jako odborná zkušenost však popisují mimořádně důležitý ekonomický jev:
Pokud po vstupu konkurence klesne cena přibližně na třetinu, původní cena zjevně neodrážela pouze výrobní, regulatorní a servisní náklady a přiměřený zisk. Obsahovala mimořádnou monopolní rentu.
Obrana dominantního systému se přitom nemusí odehrávat otevřeně. Ekonomický zájem lze převléci za odborné kritérium. V českém prostředí se například objevovala tvrzení, že rozměry konkurenční elektrody či implantátu nejsou vhodné pro malé děti. Jenže stejné systémy byly ve stejné době používány u dětských pacientů v Německu, Rakousku nebo Británii.
České dětské hlavičky patrně nemají unikátní anatomii, která snese pouze výrobek dominantního dodavatele.
Mohly existovat rozdíly mezi konkrétními elektrodami, jejich tuhostí, délkou, profilem nebo vhodností pro určitou kochleární anatomii. To může být legitimní důvod zvolit u konkrétního dítěte určitý model. Nelze z toho však bez silných komparativních dat vytvořit obecný závěr, že celý konkurenční systém není pro pediatrické implantace vhodný, pokud jej zahraniční centra u stejné populace běžně používala.
Takový posudek je obvykle odbornou racionalizací předem žádoucího obchodního výsledku. Nemusí dokazovat úplatek konkrétnímu lékaři; igelitky jsou obvykle směřovány k manažerům, kteří mají poněkud přímočařejší přístup, jak víme například v případě soudruha Ludvíka. I tam to politická prasata léta tolerovala, ač věděla, co dělá, velmi dobře. Asi už moc mlaskal nebo někomu sáhl na bebí.
U běžného lékaře se korupce penězi vyskytuje zcela výjimečně. Stačí, když jej firma vezme na zahraniční kongres (v tom méně křiklavém případě, který tak propírají novinářští vohnouti), v tom křiklavějším ho zcela legálně zaměstná na konzultační služby v Estonsku za 25 000 EUR/výjezd. To chrání monopol, blokuje cenovou soutěž a umožňuje dodavateli účtovat veřejnému systému násobně vyšší cenu.
Jestliže po vstupu konkurence cena dramaticky poklesla, je to zpětný důkaz, že soutěž byla možná a původní cenová úroveň nebyla „nevyhnutelná“. Kdo ze soudruhů z VZP za to ponese odpovědnost? Oni ty číselníky vytvářeli. Za stejnou věc Filipíny žádají vydání bývalého politika Zaldy Co. Ale u nás? Toho bohdá nebude.
Kde pojišťovny šetří a kde ne
Tím se vracíme k dítěti a odmítnuté pomůcce za dvacet tisíc korun. S vysokou mírou pravděpodobnosti ji pojišťovna odmítla zcela oprávněně. Veřejné zdravotní pojištění nemůže platit každou pomůcku, kterou kdejaký vohnout označí za potřebnou. Pokud pacient nesplnil indikační kritéria, není odmítnutí morálním zločinem, ale nezbytnou součástí správy omezených zdrojů. Oprávněně se však táže: když můžou krást oni, proč já ne?
To proto, že lidé si nejsou rovni, soudruhu, i když vám na novinkách tvrdili opak.
Bez konkrétního rozhodnutí, zdravotnické dokumentace a výsledku odvolání to nevíme a soudruh si dává pekelnýho majzla, aby mu nikdo nemohl zpochybnit jeho neomarxistickou story.
Co však víme, je to, že český systém, co se rozhazování peněz týče, vykazuje pozoruhodnou selektivitu. Je schopen velmi podrobně zkoumat individuální žádost o dvacet tisíc korun. Současně může roky tolerovat:
- pohotovosti ekonomicky závislé na množství neakutních pacientů;
- rozsáhlé laboratorní panely bez dostatečné vazby na klinickou anamnézu;
- poskytovatele, kteří sami vytvářejí poptávku po výkonech svých laboratoří;
- přístroje a implantáty nakupované bez globálního cenového benchmarku;
- uzavřené dodavatelské ekosystémy;
- a odborné posudky, které mohou fakticky blokovat cenovou konkurenci.
To je podstata černých děr českého zdravotnictví.
Nemusí jít nutně o korupci v trestněprávním smyslu, protože jak nám říká Hanlonova břitva – nehledejme za každou cenu zločin za něčím, co lze vysvětlit prostou lidskou blbostí, pohodlností a politickým sprosťáctvím. Jde o širší systém rent, informačních asymetrií a perverzních pobídek. Jednotliví účastníci se mohou chovat zcela racionálně.
Nemocnice přijímá nihilitidy, protože jsou vykazatelné. Alergolog objednává široké panely, protože jsou hrazené a on našel cestičku, jak dobývat rentu. Laboratoř provádí to, co dostane na žádance. Lékař preferuje technologii, kterou zná. Dodavatel účtuje nejvyšší cenu, kterou je trh ochoten unést. Pojišťovna kontroluje jednotlivé žádosti, protože je to administrativně jednoduché. Politik odmítne nepopulární reformu, protože nechce přijít o hlasy.
Racionální chování jednotlivých aktérů vytváří iracionální celek.
Reforma proto nemůže spočívat pouze ve škrtání individuální péče. Musela by změnit pobídky jako celek. Ale to by bylo kurevsky nepopulární a asi by se to nelíbilo ani eurosoudružce Hovnové. Můžeme například pohotovost financovat za dostupnost a správnou triáž, nikoli podle množství zpracovaných banalit. Můžeme neakutní přesměrování odměnit, nikoli trestat. Laboratorní vyšetření můžeme zpětně auditovat podle vazby na klinickou anamnézu. Můžeme zveřejnit skutečné jednotkové ceny přístrojů, servisních smluv a spotřebního materiálu. Můžeme je porovnávat celosvětově. Můžeme vytvořit open-book účetnictví nemocnic ze zákona. Můžeme vyžadovat zveřejnění vazeb mezi výrobci, odbornými posuzovateli a superspecializovanými centry. A pro časově kritickou péči, jako je třeba radioterapie, můžeme stanovit vymahatelné lhůty s automatickým právem na náhradní léčbu doma nebo v zahraničí.
Ta mimochodem již dnes v právu existuje jako součást harmonizace práva podle čl. 20 nařízení č. 883/2004 a evropské judikatury. Víte, co je to formulář S2? Nebo použít směrnici 2011/24/EU.
Dokud se tak nestane, bude české zdravotnictví pokračovat ve své charakteristické disciplíně: šetřit dvacet tisíc tam, kde je snadné ukázat na jednoho pacienta, a ztrácet miliardy tam, kde jsou peníze rozpuštěny mezi tisíce výkonů, uzavřené smlouvy, odborné autority a dodavatelské marže.
Černá díra totiž není místo, kde peníze jednoduše zmizí. Je to místo, z něhož už neunikne ani informace o tom, proč zmizely.
…a jedna píča na závěr
V brněnském zdravotnictví nyní koluje historka o jedné stížnosti, která se udála ve FN Brno. Asi před dvěma lety na pohotovostní službě Fakultní porodnice na Obilňáku přistála jakási mladá neomarxistická utlačovaná soudružka. Přišla s anamnézou, že „zejtra letí do Thajska a potřebuje předepsat antikoncepci, protože jí ten den došla“. Sestru to vážně nasralo a poslala utlačovaného chudáka soudružku, aby zaplatila 90 Kč a pak zavolala doktora. Ten samozřejmě nevylezl z postele. Řekl kurva, další kráva pitomá, vzal notebook a ze vzdáleného přístupu předepsal soudružce recept, který jí přistál v mobilu. Utlačovaná soudružka odešla středem. Asi za 2 roky přišla stížnost na ministerstvo, protože doktor samozřejmě nenapsal nic do karty, dokonce ani ne kód 09511, který by legálně mohl napsat. Soudružka se podívala do svého výpisu a naznala, že napíše stížnost na ministerstvo. Ministerstvo rozhodlo o stížnosti promptně: ministerský ouřada zavolal do FN Brno a zjebal management. Nemocnice musela utlačované soudružce napsat omluvu a vrátit 90 Kč spolu se zákonným úrokem asi 12 % p.a.
Kdo byla ta píča? Ta utlačovaná soudružka? Ne, ta využila toho, co jí systém nabízel. Ten její orgán, který potřeboval HAK kvůli nevázanému sexu v Thajsku? Možná. Ale určitě to byl soudruh Vojtěch, který o stížnosti rozhodl.
Ta píča nám všem tím poskytla důležitou informaci. Se soudruhem Vojtěchem žádná smysluplná reforma zdravotní péče nebude a není možná. Nebude buď nic nebo bude rozvrat. Modleme se o rozvrat.
Zajímavá je ještě jedna věc: často se setkávám s negativními důsledky špatně ošetřených zubů. Běžte k zubaři, říkám: „Pane doktore, já nemůžu žádnýho najít!“ Ale jakpak to? Tady hned naproti je přece krásná soukromá stomatologická ambulance. Určitě vás vezmou. To ano, ale za minimální částku 5 000 Kč. Tak říkám: tak běžte na VZP a řekněte, ať vám nějakýho sežene! To nemá cenu. Fakt? A už jste VZP zažalovala? Zmrdi z VZP mají zákonnou povinnost každému svému pojištěnci zajistit zubaře. Stačí jen nějakou dobu prudit a pak dát zmrdy z VZP k soudu. Ještě jsem se ale nesetkal s tím, že by to někdo udělal.
Challenger 15. 7. 2026
Související články:
294x přečteno
