LIBOR ČÍHAL
V křesle s dobrou knihou zažívat civilizační “untergang” čtenáře příjemně rozptýlí i když je už téměř evidentní, že je to za humny. Zažíváme poslední fázi třistaletého osvíceneckého pokroku, která se liší od předchozích fází tím, že není optimistická. Už ani nevíme proč, ale ve většině společenských sektorech včetně politiky nás optimismus dávno přešel, octli jsme se v koncové pesimistické vývojové fázi. Spengler historické cykly přesvědčivě popisuje a své teorie dokazuje na ploše zhruba 12 tisíc stran. Podle teoretika má po 200leté fázi peněz v demokratické masce přijít césarismus, 200 tu prachy asi opravdu dominovaly a tak čekejme césarismus. Podle velkého teoretika žijeme v paralelním období 18. a 19. dynastie v Egyptě, tj. Thutmos III., Sethmos I., v klasickém období jsme paralelní s Hanibalem a Césarem, v Číně se západní a východní dynastií Han, které podle rychlého přehledu čínské historie oplývaly kvalitními vládci. Spengler píše, že miliony lidí šťastně žily i v césarismu, ovšem, jak je patrno, věhlasný teoretik historických cyklů v důkazovém materiále používal kvalitních předloh, a tady se pro Evropana rýsuje velký problém, desetiletí velmi vadného typu demokracie nevyplodí kvalitní typ césarismu. V Rusku a v Číně se s jistou rezervou dá místní césarismus považovat za paralelu k velké minulosti, ale v Evropské unii jde o paskvil, který nepotvrdí Spenglerovu tezi o příjemném životě milionů v posthistorické fázi. Příští tisíciletí evropských felláhů nebude šťastné.
V historicky paralelních obdobích elitní césarská kasta znamenala výkvět předchozích fází, Hanibal byl vrcholem kartagenských dějin, César velkým pokračováním Říma atd., dnešní unijní a národní elity jsou plodem negace předchozího dějinného vývoje, což je důsledek osvícenecké pokrokové logiky. Místo toho, abychom vylepšovali kvality a funkčnost hierarchických typů českých institucí, rychle jsme dohnali to, čeho nás komunistická epocha ušetřila – impuls k destrukci tradiční hierarchie v osmašedesátém roce. Podle formální komunistické definice byla strana vrcholným poznávacím subjektem a komunisté přehnaně tvrdili, že jsou ti nejlepší. Posláním politické strany je usurpování moci a vedení státu a k tomu nelze dospět, aniž by strana aspirovala na roli vrcholného poznávacího subjektu. Anebo se strana může proměnit v konglomerát blízký mafii, jehož cílem je ve spojení s podobnými konglomeráty zajistit svým členům moc a blahobyt, společenské poznání, jak o něm hovoří komunistická teorie, je tu zbytečné. Evropskounijní spektrum politických stran až na malé výjimky odpovídá tomuto pojetí politické strany. K podobné mutaci došlo v EU v celé institucionální struktuře, ztratili jsme vrcholnou instituci akademii věd, kde zasedali velcí vědci akademici, zničila se instituce a v podivné absurditě to přivodilo konec vědy. Do unijního neelitního prázdna mutovaly školy, odbory, profesní cechy a degradovala klíčová instituce rodina, na svou roli, objektivně informovat, rezignovala důležitá instituce tisk.
Po osmašedesátém Západ kráčel po individualistické trajektorii, která se jevila první desetiletí jako emancipace individua, ale rychle se zvrtla, individuum tato společenská metamorfóza přetvořila v individuálního konzumenta bez individuality. Období fiktivní emancipace nemělo Česko možnost zažít, ale o to s větší vervou jsme se ztotožnili s individuem konzumentem a neznámo proč jsme začali narovnávat rovné: ve vrcholně emancipované společnosti zrovnoprávňovat ženu a muže a v posledních fázích tohoto vývoje nivelizujeme rozdíl mezi poznáním a ignorancí. Ve starém Římě byl césarismus vrcholem generační akumulace, společnost prohlubovala svou tradiční existenci.
V EU se ustavila jakási negativní dialektika, přirozené a tradiční k prohlubování se likviduje a dospíváme do fáze primitivní totality. Společenská komplikovanosti a variabilita se rozplynuly do monadické jednoduchosti, kde vládnou ještě jednodušší monády než je průměr. Nastoluje se nová společenská antistátní krystalizace, vznikají více méně organizované sekty s klimatickou agendou, sekty za zdravou provakcinovanou totalitu, sekty ostrakizující na webu politické kacíře, popř. bojující za jinou moralizující ideologií. Společným znakem je tu blízkost k evropskounijním byrokratickým strukturám nebo jejich financím.
Evropskounijní společnosti byly zralé pro nějakou formu totality a diktatury, téměř bez povšimnutí se demontovala centrální demokratická instituce parlament a moc v barvách pokroku převzala bruselská fašistická rada. Velký italský režisér Passolini říkal: “Fašismus se může opět nastolit pouze za podmínky, pokud si bude říkat antifašistický pokrok.”
