Jsou ti Češi opravdu tací idioti, kteří zuřivě a nadšeně proti sobě válčí a zabíjejí se v cizích zájmech? Následující „humorné“ výňatky pocházejí z knihy Karla Richtera – Ve spárech bolševické revoluce (Naše vojsko, Praha 2019, str. 160). Jedná se o hrdinský boj československých legionářů za 1. světové války v zájmu ruské buržoazní Prozatímní vlády proti českým vojákům v řadách rakousko-uherské armády bojujícím za zájmy Rakousko-Uherské monarchie u Zborova:
„Když jsem se objevil nad zákopem,“ vzpomíná podporučík, strhávající vojáky svým bojovým elánem, „rakouský poddůstojník na mě namířil pušku. Měl jsem v ruce revolver a zasáhl jsem ho přímo do hlavy…ten untroficír, kterého jsem zastřelil, byl Čech. Jednoročák z Plzně…“
Jiní z československých vojáků zažili horší příhody. Augustin Machala s hloučkem spolubojovníků vběhl do rakouského zákopu jednotek 75. Jindřichohradeckého pěšího pluku složeného většinou z Čechů… Jen jeden se dal na útěk… Běžel dál, tak ho jeden z dobrovolců zasáhl výstřelem z pušky. Padl k zemi a nehýbal se. Střelec se šel ze zvědavosti na svou oběť podívat. S hrůzou zjistil, že mladý voják, kterého zastřelil, je jeho syn.
Kuchař sedmé roty už v tátovských letech si přál jít taky do útoku, nechtěl zůstat vzadu. V rakouských zákopech zajal svého syna. Jiný dobrovolník objevil mezi zajatci svého bratra. Další se sklonil k raněnému rakouskému vojákovi a s úlekem i užaslou radostí v něm poznal svého otce.
Ruští velitelé znechucení úpadkem morálky a rozkladem svých ruských jednotek byli uchváceni hrdinstvím a elánem Čechoslováků. Nadšen byl i ministr války Kerenskij.
