V následujícím textu bych chtěl stručně shrnout své názory na různé aspekty současného konfliktu na Ukrajině. Záměrně tak činím heslovitou formou bez snah o nějakou slohovou vytříbenost.
- Ruská agrese proti Ukrajině je neospravedlnitelná. Byla sice do značné míry vyprovokována Západem (dlouhodobé ostentativní ignorování ruských bezpečnostních obav), ale Rusko se nemělo dát vyprovokovat, žádné bezprostřední nebezpečí mu nehrozilo.
- Nelze ale pominout i zodpovědnost těch, kteří mohli (a měli) takovému vývoji zabránit, tedy členských zemí NATO. Této válce se dalo zabránit, kdyby se Západ v uplynulých 30, ale hlavně v posledních 8 letech choval prozíravěji a respektoval ruské, jakkoli paranoidní, obavy. Podobné názory o potřebě pragmaticky více respektovat ruské zájmy vyslovovala dlouhodobě řada významných západních politologů, politiků, vojenských expertů a komentátorů.
- To, co se stalo, je naprosté fiasko ukrajinské i západní diplomacie a mírových principů, na kterých bylo v roce 1949 založeno NATO. Hlavní úlohou diplomacie přece je předcházet a zabraňovat ničivým a nákladným vojenským konfliktům. Hlavním někdejším předvolebním heslem Zelenského bylo dosáhnout zlepšení vztahů s Ruskem a vyřešení konfliktu na Donbasu!
- Kořeny nynějšího konfliktu úzce souvisí zvláště s kyjevským převratem v únoru 2014, který svrhl demokraticky zvolenou vládu a prezidenta a vedl k občanské válce na Donbasu (ve které se dostalo povstalcům masivní podpory od Ruska) a k odtržení Krymu od Ukrajiny. Západ tento převrat podpořil a následně nevymáhal plnění Minských dohod z roku 2015.
- To, že Západ v nynější válce výrazně pomáhá napadené zemi, je zajisté v souladu s mezinárodním právem. Bez této pomoci by konflikt téměř jistě již dávno skončil přinejmenším příměřím. V důsledku masivní vojenské podpory Západu Ukrajině se ale tato válka stala de facto nepřímým konfliktem Západu (především USA) s Ruskem.
- Nynější pomoc Západu je „polovičatá“ – kdyby tomu tak nebylo a do války by se zapojily plně armády NATO (hlavně USA), Rusko by bylo pravděpodobně rychle poraženo. Tak by tomu ovšem bylo, pouze pokud by prohrávající Rusko nepoužilo nejen taktické, ale i strategické jaderné zbraně…
- Cíle Západu v tomto konfliktu nejsou zcela jasné – uvádí se: (a) dosažení porážky Ruska a obnovení přinejmenším stavu před počátkem ruské agrese, (b) zásadní vyčerpání Ruska dlouhodobou válkou pomocí vojenských a sankčních prostředků, což by mohlo vést ke změně režimu v Rusku (optimálně nastolení nějaké demokratičtější, prozápadní vlády, nebo dokonce k rozpadu Ruska).
- Faktorem zásadní důležitosti je to, že agresorem je jaderná supervelmoc, u které je vysoká pravděpodobnost, že hrozící porážku by se snažila odvrátit nasazením svého jaderného arzenálu, a to i s rizikem katastrofálních globálních důsledků.
- Ekonomické sankce Ukrajině proti Rusku jsou málo účinné a významně poškozují i Západ.
- Nelze ignorovat, že většina nejlidnatějších zemí světa se ke konfliktu na Ukrajině staví zdrženlivě a na protiruských sankcích se nechce podílet.
- Je otázka, jak velké oběti jsou ochotni hlavně evropští občané přinášet v zájmu cíle, který je sice v principu morální a žádoucí (potrestání násilnického agresora), ale snahy o jeho dosažení mohou přinášet obrovské problémy.
- Agresor nyní ovládá kolem 25 % území Ukrajiny, nynější ukrajinská protiofenzíva selhává a je provázená vysokými oběťmi na životech a devastací ukrajinských měst a infrastruktury.
- Existuje reálná možnost, že v příštích měsících dojde k úspěšné ruské ofenzivě a obsazení daleko větší části Ukrajiny.
- Heslo, že „Ukrajina bojuje i za nás“, je falešné, podobně jako jeho někdejší obdoby v souvislosti s americkým útokem na Afghánistán nebo Irák. Ruským strategickým cílem rozhodně není vojensky si podmanit dřívější sovětské satelity, dnes vesměs členy EU a NATO.
- Názor, že s agresorem nelze jednat a že jedinou možností je ho porazit a potrestat, je chybný. Jednáním byly přece ukončeny i jiné krvavé konflikty (např. v Koreji, Vietnamu, bývalé Jugoslávii, nebo nejnověji v Afghánistánu). Zastánci tohoto názoru ignorují reálnou hrozbu jaderné katastrofy.
- Je zásadně důležité realisticky uvažovat o tom, které řešení představuje (nejen pro nás) menší zlo. Podle (nejen mého) názoru je to neprodlené uzavření příměří následované intenzivním diplomatickým jednáním. K tomu ale zjevně může dojít teprve, až alespoň jedna strana konfliktu dojde k závěru, že dosažení jejích cílů je nereálné, resp. cena (vojenská a/nebo ekonomická) za jejich dosažení je nepřijatelně vysoká.
- Cena, kterou nyní platí Ukrajina za svoji snahu porazit agresora (gigantické ekonomické škody, zničená města a infrastruktura, vysoký počet mrtvých a zraněných, obrovský počet uprchlíků), je již dávno nepřijatelně vysoká a stále se zvyšuje. Zdá se ale, že ukrajinská vláda i představitelé Západu jsou jiného mínění.
- Není příliš jasné, kolik ukrajinských občanů nyní podporuje neomezené pokračování bojů a kolik by naopak preferovalo příměří a vyjednávání (v nynější situaci je objektivita průzkumů veřejného mínění problematická). Je ovšem pravděpodobné, že stále více Ukrajinců bude brát příměří jako menší zlo, než hrozící totální devastaci a další obrovské lidské ztráty. O slábnoucí podpoře ukrajinské veřejnosti pokračování války svědčí zprávy o násilných odvodech a snahách branců vyhnout se narukování pomocí úplatků a útěků do zahraničí.
- Již během prvních týdnů konfliktu probíhala velmi nadějná jednání o uzavření příměří a diplomatickém řešení. Tato jednání byla ukončena po americké a britské nabídce velkorysé vojenské pomoci Ukrajině. Rozhodnutí ukrajinského vedení přijmout tuto nabídku a vést obrannou válku s těžko dosažitelnými cíli považuji za osudovou chybu tragicky poškozující ukrajinské občany.
- Pro Západ se prozatím jeví ukrajinský neúspěch jako těžko přijatelný, a to nejen z prestižních důvodů, ale i z obav, že by po čase mohla následovat ruská agrese proti jeho dalším sousedům. To je skutečně vážná námitka. Nelze to vyloučit, ale věřím, že je to nepravděpodobné, a že i pro Rusko by bylo dlouhodobě výhodnější existovat v nějakém stabilním mezinárodním prostředí.
- Stále častěji se ozývají mně sympatické významné západní hlasy, svědčící o únavě z války – již před časem dokonce řekl šéf NATO: „Mír je možný, to není otázkou. Otázkou je, jakou cenu jste schopni za něj zaplatit. Kolik území, nezávislosti, suverenity, svobody, demokracie jste schopni pro něj obětovat.“
- V každém případě – odpověď na otázku „kdy a jak to skončí“ mají v rukou všichni účastníci konfliktu: jak Ukrajina, tak Rusko a tak i Západ, každý individuálně…
- Ukrajina by namísto snah o vojenské vítězství nad Ruskem měla co nejrychleji uzavřít příměří, smířit se s územními ztrátami, a s masivní pomocí západních spojenců se soustředit na odstranění dosavadních škod na vládou kontrolovaných územích a během příštích cca 10 let vybudování demokratické, prosperující země začleněné do EU.
- Ten nynější konflikt by snad po zastavení bojů a zahájení jednání přece jen mohl přinést něco pozitivního – sice menší, ale obrozenou a prosperující „západní“ Ukrajinu, ale hlavně nové celosvětové bezpečnostní uspořádání, které by zase dlouho vydrželo. Bohužel se ale zdá, že tohle pozitivní vyústění asi není na dohled.
- Jako poměrně reálné se jeví spíše vyústění v dlouhodobý „zamrzlý“ konflikt, jako tomu je již 70 let v Koreji. Horší možností je ale dlouhodobě „doutnající“ konflikt à la Palestina či Kašmír.
- Válka způsobila v očích mnoha lidí naprosté znehodnocení lidského života. Ukrajina i Rusko se předhánějí v počtech zlikvidovaných vojáků a v dehumanizaci protivníka.
- Dodáváním zbraní Ukrajině jen konflikt prodlužujeme a tím Ukrajincům de facto škodíme. Správný je přístup Maďarska, Rakouska a Švýcarska. Německo ostudně podlehlo nátlaku USA.
- Plošné sankce vůči ruským a běloruským občanům (umělcům, sportovcům) jsou podle mého názoru nepřijatelným aplikováním principu jakési kolektivní viny. Zcela absurdní je, že subjekty této diskriminace jsou i lidé, kteří mají i jiné než ruské občanství, ba i takoví, kteří válku odsuzují.
- Demografické aspekty: V roce svého osamostatnění měla Ukrajina podle webu Worldometer 51,67 milionů obyvatel. Ekonomické, společenské a demografické turbulence včetně občanské války na Donbase a ztráty Krymu způsobily, že počet obyvatel Ukrajiny klesl do roku 2022 na zhruba 39,7 milionů. Po loňské ruské invazi se demografická situace dále dramaticky zhoršila: miliony ukrajinských občanů uprchly před válkou do EU a Ruska, takže momentální populace je odhadována na 36,74 milionů (odhady z revize OSN z roku 2022). Mnoho uprchlíků se zřejmě do vlasti nevrátí. Evropská demografická studie odhaduje, že do roku 2040 by se počet obyvatel Ukrajiny v produktivním věku mohl oproti nynějšímu stavu snížit o třetinu a počet dětí klesnout na polovinu předválečné úrovně.
- Ukrajina bude mít tedy zřejmě po skončení bojů kritický nedostatek pracovníků potřebných pro zahájení projektů obnovy země, nedostatek prostředků na jejich financování, poničené válkou, budou chybět prostředky na sociální a zdravotní výdaje pro stárnoucí a válkou zbídačené obyvatelstvo.
- V souvislosti s poválečnou obnovou lze očekávat snahy o masivní majetkové převody ukrajinské ekonomiky do cizích rukou.
- Země bude po skončení války životně závislá na západní finanční podpoře. Není ovšem jasné, jak se po pravděpodobném neuspokojivém výsledku války budou vyvíjet vztahy Západu s Ukrajinou. Je možné, že Ukrajinci budou obviňovat Západ z nedostatečné vojenské pomoci během války, což může vést přes nenávist k Rusku současně i k odporu vůči Západu a naopak k neochotě občanů Západu k velkým finančním obětem ve prospěch Ukrajiny.
- Velmi znepokojivá je možnost, že Rusko se bude (možná úspěšně) snažit před uzavřením příměří o maximální rozvrat Ukrajiny (obsazením minimálně celých oněch čtyř donbaských oblastí formálně Ruskem anektovaných, ale spíše celé části na levém břehu Donu). Západ by potom svým pokračováním v dodávkách zbraní umožňujícím pokračování války a devastaci země paradoxně napomáhal Rusku v dosažení tohoto cíle.
***
Někdy si kladu otázku, jak bych se zachoval, kdybych byl v pozici umožňující rozhodnout o dalším průběhu rusko-ukrajinského (resp. rusko-západního) konfliktu, tedy kdybych byl na místě ukrajinského či amerického prezidenta, nebo šéfa NATO či EU. Jsem v podstatě pacifista, a nade vše kladu hodnotu lidského života. Takže si od samého počátku (snad kromě prvních pár dní v šoku z toho, co se stalo) myslím, že konflikt by bylo potřeba co nejrychleji ukončit, i za cenu „kapitulačního“ jednostranného zastavení bojů. To je ale evidentně považováno za nepřijatelné v takové fázi konfliktu, kdy obě strany mají dojem, že mají naději na vítězství. Přijatelným se to asi stane teprve být teprve, až když třeba zahyne podstatná část ukrajinských vojáků, dojde jim munice (a Západ nebude schopen ji dostatečně rychle dodávat), nebo bude celá země totálně zdevastovaná a většina obyvatel v emigraci nebo po smrti.
Už jsem si zvykl na to, že tento můj názor je považován za kapitulantský a zbabělý. A že pokud jej prezentuji veřejně, ocitám se v pozici faktického zrádce západních ideálů svobody a demokracie. Nic na tom nemůže změnit ani mé mnohokrát vyslovené (i v tomto textu) odsouzení ruské agrese.
Uznávám ovšem, že se mohu mýlit – podobně jako jsem se mýlil, když jsem nevěřil (jako třeba i ukrajinský prezident), že Putin tu „speciální vojenskou operaci“ provede, a že nakonec dojde na brzkou porážku Ruska bez vypuknutí jaderného konfliktu, vedoucí k následné změně režimu v Rusku nastolením demokratičtější, prozápadní vlády. Považoval bych to ale za zázrak…
Loading…
