Občanská válka v Jugoslávii začala, když 25. června 1991 Slovinci vyhlásili slovinskou nezávislost a svrchovanost. Protože ve Slovinsku nežila žádná větší srbská komunita, jugoslávská armáda tehdy nedělala Slovincům žádné větší problémy a v tzv. Desetidenní válce byli Jugoslávci po krátkých bojích slovinskou Teritoriální obranou ze Slovinska vyhnáni. Jugoslávské vedení se raději soustředilo na Chorvatsko, kde žily statisíce Srbů a Miloševič se nemínil některých chorvatských území tak snadno vzdát, jak to udělal ve Slovinsku. Srbové žijící v Chorvatsku vyhlásili Republiku Srbská Krajina, zablokovali dopravní komunikace a požádali vládu v Bělehradu o pomoc. Miloševič neváhal ani minutu, mohutná jugoslávská armáda se dala do pohybu a za asistence srbských polovojenských oddílů zaútočila na Dalmácii, Slavonii a oblast středního Chorvatska. Chorvatský prezident Tudžman na to reagoval mobilizací všech chorvatských mužů s výzvou, aby všichni vojáci a důstojníci chorvatské národnosti, kteří slouží v jugoslávské armádě, opustili síly agresora a přidali se k chorvatskému vojsku. Tak se skutečně v mnoha případech i stalo a Chorvaté díky tomu získali armádní sklady a mnoho kasáren a začali se Jugoslávcům (Srbům a Černohorcům) tvrdě bránit. I když se Chorvaté bránili jako lvi, tamní terén chorvatské krajiny příhodný pro nasazení těžké vojenské techniky a obrovská početní převaha jugoslávské armády hrály v jejich neprospěch.
Srbové dokonale využívali svou převahu v dělostřelectvu a tancích a bez ohledu na civilisty jimi drtili opevněná chorvatská města. Dubrovník, Šibenik, Zadar, Karlovac nebo Osijek byly silně poničeny a do Evropy se vrátily hrůzy druhé světové války. Těžké boje probíhaly v Dalmácii, kde jugoslávská armáda usilovala o získání území, které by Srbsku zajistilo přístup k moři. V Dalmácii na sebe poprvé upozornil brigádní generál Ratko Mladič, jehož 9. sbor těžce tlačil na chorvatské obránce. Nejslavnější a asi i největší bitva se svedla o Vukovar, který v srpnu 1991 obklíčil 12. sbor jugoslávské armády, který podporovala krajinská domobrana a srbské milice. Vukovar bránilo 2500 mužů, kteří dokázali obrovské přesile vzdorovat celých 87 dní. I když Chorvaté doslova bojovali o každý dům, 18. listopadu 1991 město nakonec padlo a ovládli ho srbští ozbrojenci. Okamžitě začaly represe proti civilnímu obyvatelstvu, které přežilo dosavadní ostřelování a pouliční boje a stovky Chorvatů skončily v koncentračních táborech. Zajatí chorvatští vojáci skončili daleko hůře – byli povražděni srbskými milicionáři. Známí Arkanovi tygři například postříleli 250 zraněných chorvatských vojáků v obsazené vojenské nemocnici. Tato zvěrstva se často děla za přítomnosti vojáků pravidelné jugoslávské armády, kteří byli chováním milicionářů znechuceni a i díky tomu rostl mezi jugoslávskými vojáky odpor k další válce. Ve vojsku docházelo k dezercím a v Bělehradu proběhlo několik velkých protiválečných demonstrací. Miloševič proto začal brzdit, na podzim roku 1991 se válečná fronta stabilizovala a 2. ledna 1992 bylo podepsáno příměří.
V srbském držení zůstala část chorvatského území, přičemž se jednalo především o Východní Slavonii na východě Chorvatska a Republiku Srbská Krajina s hlavním městem Knin. Nastal často porušovaný mír a boje se přesunuly do Bosny. Chorvatská armáda dostala čas, aby se vyzbrojila a vycvičila a mohla nepříteli vrátit úder. I když na země bývalé Jugoslávie platilo zbrojní embargo, do Chorvatska přes Maďarsko masívně proudily zbraně a američtí poradci cvičili chorvatské vojáky. Miloševič, který začal hrát své vlastní hry a navíc musel brát ohled na sankcemi dušené Srbsko, dával stále více od srbských nacionalistů v Bosně ruce pryč a omezoval jejich podporu. Díky tomu v květnu 1992 chorvatská armáda poprvé vyzkoušela svou sílu a zahájila operace Tygr, která měla za cíl osvobození obklíčeného Dubrovníku. Krajinští Srbové byli oslabeni válkou v Bosně a taky ztratili podporu Bělehradu, a proto nedokázali Chorvatům tehdy čelit a operace nakonec skončila chorvatským úspěchem. V lednu 1993 následovala operace Rohatá zmije, která měla za cíl získání strategicky důležitého Maslenického mostu přes Novskou úžinu, který měl Chorvatům zajistit spojení Dalmácie se zbytkem země. I tato operace byla úspěšná a Chorvaty přesvědčila, že je čas na osvobození zbytku země.
K osvobozenecké válce došlo v dubnu 1995, když chorvatská armáda zahájila operaci Blesk, která měla osvobodit západní část Slavonie včetně města Vukovar. Miloševič o chystané ofenzívě věděl a dal veliteli srbské armády Mile Mrkšičovi, který ve Slavonii velel 50 000 srbským vojákům, rozkaz, aby v okamžiku, kdy Chorvaté zaútočí, oblast s vojskem opustil. Mrkšič Miloševiče poslechl, a když Chorvaté zaútočili, vojáci pravidelné srbské armády se stáhli do Srbska. Opuštění a demoralizovaní vojáci krajinských Srbů pak nedokázali moderní chorvatské armádě dlouho čelit a byli rychle poraženi. Zbytky poražené armády musely utéct do Bosny či Srbska, přičemž je následovaly tisíce srbských uprchlíků, kteří se báli chorvatské pomsty. Chorvaté, kteří dosáhli v západní Slavonii velké vítězství a dobyli zpět většinu ztraceného území, se začali chystat na Republiku Srbská Krajina, která měla představovat daleko těžší oříšek. Chorvatská armáda měla k dispozici 140 000 vojáků, stovky tanků a děl a desítky vrtulníků a stíhaček. Krajinští Srbové mohli proti Chorvatům postavit jen 50 000 mužů, přičemž byli na rozdíl od vítězných Chorvatů demoralizovaní ztrátou Slavonie i Miloševičovou zradou. 4. srpna 1995 byla zahájena operace Bouře, které velel generál Ante Gotovina.
Foto: Chorvatská armáda měla na opětovné dobytí ztraceného území Republiky Srbská Krajina dispozici 140 000 vojáků, stovky tanků a děl a desítky vrtulníků a stíhaček. (ilustrační foto) | Wikimedia Commons / Public domain
Chorvaté byli na ofenzívu dobře připraveni a vybaveni leteckými snímky srbských pozic, které jim poskytli Američané. Ofenzívu zahájila mohutná dělostřelecká a raketová palba, která drtila srbské pozice. Cílem bombardování se stalo i krajinské hlavní město Knin. Chorvaté chtěli palbou z těžkých děl z města vyhnat co nejvíce civilistů, aby tím oslabili krajinskou armádu. Ta se totiž skládala především z členů místních milic, kteří se spíš starali o své rodiny než o frontovou linii, a když se jejich rodiny daly na útěk, milicionáři je většinou následovali. Toto se neminulo účinkem a obrana krajinských Srbů tak byla vážně oslabena ještě před pozemním útokem. Ten byl zahájen po několika hodinách těžké střelby z děl. Do pohybu se tehdy daly celkem tři chorvatská vojenská uskupení. Chorvatský velitel Gotovina, bývalý příslušník francouzské Cizinecké legie velel hlavnímu uskupení, které mělo za cíl dobýt Knin. V čele útočné kolony byly chorvatské gardové brigády vyzbrojené sovětskými tanky T-55. Chorvaté nejdříve zaútočili na Knin od jihu, ale tam museli čelit prudkém protiútoku krajinských Srbů. Gotovina proto změnil směr útoku a útočná kolona začala k městu postupovat z východu. Srbský odpor rychle slábl, a když se velitelé krajinských Srbů dozvěděli, že ze Srbska žádná pomoc nepřijde, nařídili svým mužům, aby utekli do Bosny. I když prezident Tudžman vyzval srbské obyvatelstvo, aby neopouštělo své domy a nemělo z chorvatských vojáků strach, jeho slovům nikdo nevěřil, nemluvě o tom, že se Chorvaté nijak netajili přáním potrestat všechny zrádce, kteří sloužili v krajinském vojsku. Do pohybu se dalo 200 000 uprchlíků, kteří byli chorvatskými vojáky často atakováni. Už 5. srpna byl dobyt Knin, do kterého vjely chorvatské tanky. Tehy začal hon na srbské civilisty, kteří nestihli utéct a na venkově byly drancovány srbské domy. Ne všechny oddíly krajinských Srbů zachvátila panika a zejména u hranice s Bosnou srbští obránci bojovali daleko tvrději než u Kninu. Jedna chorvatská jednotka přišla při jednom takovém čelním útoku o 40 % svých tanků. To ale samozřejmě chorvatský postup zastavit nemohlo a 7. srpna bylo nakonec osvobozeno celé území Republika Srbská Krajina. Většina srbských civilistů utekla ze země, přičemž tuto oblast obývali jejich předkové přes 500 let. Zbytek Srbů byl z Krajiny vyhnán etnickou čistkou, která přišla krátce po vítězství.
Chorvaté oficiálně přiznali ztrátu 409 padlých a 2460 zraněných vojáků. Ztráty srbských vojáků a civilistů šly do desetitisíců. Ante Gotovina se stal chorvatským národním hrdinou, byl však souzen za válečné zločiny Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii a v roce 2011 dostal 24 let. O rok později byl odvolacím soudem zproštěn všech obvinění a propuštěn.
Zdroj: Historie válek
