ŠTĚPÁN CHÁB
Jsme na správné straně dějin? Nebo jsme si zase vycinkali tu obtížnější cestu stanout mezi poraženými? Kde přesně se ocitneme, až se to začne sypat? Pod ruinami? Nestojíme stranou, stojíme přesně pod hradbou, která se začíná bortit. Je dobré, že jsme s bezvýhradnou vírou vsadili na to, že hradby jsou pevné a že je nezboří jakýkoliv fičák dějin?
Teď nejsme v situaci roku 1989, kdy bylo zjevné, kde je naše budoucnost. Utekli jsme od socialistického zřízení do kapitalismu. Vyrazili jsme tam svou jedinečnou a kuriózní cestou. Ano, možná jsme se mohli zastavit a chvíli přemýšlet, jestli chceme klausovský kapitalismus i s jeho negativy. Nebo jestli bychom neměli volat „jen“ po dubčekovské svobodě. Ale asi je to marné naříkání, protože naši v tu dobu noví spojenci by nás dubčekovskou cestou nepustili. Stejně jako jsme se po ní nesměli vydat roku 1968. Je příliš… nekorporátní a příliš svobodná. A to se do krámu nehodilo ani socialistickým a ani kapitalistickým mocenským strukturám.
Nyní potřebujeme ve vládě a v celém řízení státu pragmatiky a realisty, kteří by viděli mezinárodní politiku takovou, jaká je. Ne takovou, jakou si ji přejí mít. Namísto nich tam ale máme mentálně devadesátkové politiky, kteří žijí v představě, že rozložení mocenských center ve světě je pevně dané a pro republiku je jediná možná a myslitelná budoucnost. Máme tam politiky, kteří mají pocit, že vlichocením a podřízeností se dělá velká politika. Že hysterické pokřikování po nepřátelích i domnělých nepřátelích je to pravé ořechové. Jenže to je politika malých a neschopných zemí, které jsou vždy v chomoutu větších a schopnějších.
Vláda Petra Fialy, i kdyby nakrásně dělala prospěšné kroky ve vnitřní politice, dělá neuvěřitelně krátkozrakou mezinárodní politiku. Vsadila na jedinou kartu a ty ostatní zcela vyloučila ze hry.
Tím neříkám, že se máme schoulit do náruče Ruska. Máme přemýšlet v mantinelech našich možností a schopností a směrovat republiku do sebevědomé prosperity jak ekonomické, tak i společenské a kulturní.
Dřív bychom mohli a měli pragmaticky navázat na zemanovskou politiku více azimutů. Ale mám dojem, že taková politika se za poslední tři roky stala také přežitkem. Teď je doba na přísahání věrnosti. Takovou politiku paradoxně Fialova vláda zvládá dokonale. Jenže ani to není dobrá politika. Je to sázka na jednu kartu.
Teď je doba těhotná na politické zemětřesení. A porodní křeče jsou nejvíc patrné v Evropě. Čistě pragmaticky by se měla volit politika Evropské unie jako velmoci. A byla by to správná cesta, pokud bychom zůstali u prostého konceptu unie jako takové. Očištěná až na dřeň zakládajících listin se jeví unie rozumně. Jenže unie je teď obalená vlastní historií plné regulací a nařízení a do všeho se proplétající ideologie. Z toho se bez politického zemětřesení nejde vymanit.
Mám rád argumentaci mnoha činovníků ODS – vyrazili jsme Evropskou unii reformovat. Musíme ji reformovat. Co jest hnilé, to nechť odpadne.
Jenže jsou marketingové sny a je realita.
Po posledních volbách do Evropského parlamentu jsme mohli vidět tu akceschopnost Evropské unie. Celá unie se topí v neuvěřitelných problémech, které se stávají neřešitelnými. Začíná padat průmysl, bezpečnost v západních zemích vinou migrace upadla na samé dno, dotační politika se stala prokletím, které trh křiví tak, že se ocitl svázaný u nohou unijních politiků a sotva dýchá, natož aby byl svobodný, zemědělství se dostalo natolik pod politický diktát, že přestává být životaschopné, lidé napříč unií chudnou… všichni ty problémy museli vidět, všichni museli vědět, že teď je ten okamžik, kdy je potřeba do čela postavit realistu a pragmatika. Místo něho se o pět let prodloužil mandát von der Leyenové, která unii do těchto problémů za ruku dovedla. A reformisté z ODS pro ni zvedli ruku, zatleskali jí, jsou hrdí, jak poctivě pomáhají budovat tu naši evropskou pětiletku.
I při nárazu do zdi, který se nyní vinou unijní politiky děje, tančíme na Titaniku a chválíme kapitána, že se zpil svou ideologií.
Unie se stala nereformovatelnou.
Pragmatik a realista to vidí. Musí to vidět. Koho tam lze reformovat? Leyenovou, kterou si potrefená unijní špička zvolila na dalších pět let do vedení? Teď tam měl usednout krizový manažer, ne ideologická kulturní vsuvka do toho našeho pohřebního marše.
Frakce reformistů, kde svým pozadím zahřívají křesla europoslanci za ODS, je co se reforem týká, mrtvá. Nicneříkající. To mluví za vše. Frakce, která si reformu novobolševické unie vetkla do názvu, volí novobolševickou předsedkyni a je hrdá, že je u moci.
Unie nyní směruje k jedinému cíli – k morbidnímu společnému zadlužení, které doporučuje ve své zprávě Mario Draghi. A úvěr nepůjde na nic jiného, než na prohlubování problémů, v kterých jsme vinou unijní politiky uvízli.
Pragmatik a realista v čele České republiky by začal prohlubovat svazky s okolními zeměmi a začal by trvat na roztržení Evropské unie na východní a západní část. Přičemž by trval na tom, že je budou spojovat jen základní smlouvy o volném obchodu, politiku by měly oba celky samostatnou a nezávislou. Protože východ a západ unie se historií nesblížil. Snad mám až pocit, že se spíš ještě víc oddálil. Současný stav není žádné dogma. Musí se o něm diskutovat.
Jenže my máme v čele potěmkinovského Fialu, který místo realistické politiky v době mnohočetné krize začíná ze zoufalství komentovat fotbal a zakládat si TikToky.
The post Chyba sázet jen na jednu kartu first appeared on Pravý prostor.
