VÁCLAV KRÁSA
Je to obdivuhodná obětavost pana prezidenta Pavla, který, vědom si svojí odpovědnosti, neváhal absolvovat rychlý přesun z dovolené v Maroku, aby stihl volby ve svém bydlišti Černoučku. Přesun byl tak kvapný, že se ani nestihl převléci a s pouštním prachem na botách splnil svojí občanskou povinnost. To je ukázka papalášství toho nejhrubšího zrna a myslím si, že v novodobé historii jsme obdobný případ nezažili. Trochu jsem očekával, že se něco takového může stát, protože tlak médií, politiků a veřejnosti byl takový, že týmu prezidenta nezbylo nic jiného než zajistit, aby pan prezident volil. Překvapila mě servilnost politiků, a to i těch koaličních, kteří za tento papalášský čin pana prezidenta chválili. Petr Pavel se chová jak monarcha, využívá různé miliardáře, aby mu zajišťovali plnění jeho snů. Proto si nezaslouží žádnou chválu, že nakonec k volbám dorazil. Kecy o chybě plánování nemůže brát nikdo vážně, protože termín voleb byl dávno znám a hlava státu má být v období voleb přítomna a jít příkladem. Vyjádření paní Pavlové, že má právo na dovolenou, a tak místo voleb odpočívala na Kanárských ostrovech, nelze ani komentovat. Je to dřina dělat první dámu.
Čtyřicet šéfredaktorů vydalo 5. 10. 2026 společnou výzvu a obrátilo se na politickou scénu s požadavkem, aby politici odmítali násilí ve veřejné debatě, respektovali principy slušné komunikace a zajistili médiím rovný přístup k oficiálním informacím úřadů. Je to pokrytecké až absurdní. Když Fialova vláda iniciovala cenzurní vypínání webů tak se nikdo ze signatářů výzvy neozval, naopak někteří dokonce tleskali cenzuře iniciované vládou a tajnými službami. Je to trapné, směšné a drzé, když šéfredaktoři médií sami vůbec nedodržují to, k čemu vyzývají. Média, která zcela běžně selektují informace, politiky i občany, média, která jak o závod bubnují do války, média, která zdevastovala zdejší veřejný prostor, mají najednou plná ústa tlumení násilí, slušnosti a rovného přístupu k informacím. Na výzvě se ukazuje, že podobně, jako je rozdělená politická scéna, jsou rozdělená i česká média. Mezi několika desítkami podpisů bylo několik šéfredaktorů z Českého rozhlasu, dva z České televize, několik ze Seznam a dále šéfredaktoři několika tištěných deníků a komerčních rádií a větší počet šéfredaktorů menších médií jako Respekt, Deník N, Reflex nebo web Romea.cz. Stránka Page Not Found a další. Výzvu nepodepsal šéfredaktoři MF DNES a Echo, ani nikdo z TV Prima, případně šéfredaktor Deníku TO. Celé vyznění výzvy je takové, že politici se dopouštějí na novinářích nějakého násilí, což je samozřejmě nesmysl. Iniciátoři výzvy začali signalizovat, že ti, kteří se k výzvě nepřipojili nemají charakter. Připadá mi to něco na způsob nechvalně proslulé Anticharty. Zkrátka, kdo má jiný názor než my, tak je špatný, nedemokratický a kdoví, co podporuje.
Donald Trump poděkoval Vladimíru Putinovi, že okamžitě dodá na americký a světový trh přes 300 000 tun nafty. Později mají podle něj následovat další dodávky: 500 000 tun během listopadu a bezprostředně poté 1 000 000 tun. Poté by měly být dodány další tři miliony tun celkem tak půjde o téměř pět milionů tun paliva. Donald Trump je pod tlakem, protože se blíží listopadové volby do Kongresu a on nutně musí srazit cenu paliv. To je nepochybně prvotní důvod tohoto politického kroku. Ukazuje se, že všichni ti, co neustále tvrdí, že Rusko je na kolenou a nemá zásoby paliv, nemají pravdu. I přes ukrajinskou kampaň proti ruským rafineriím má Rusko dostatek zdrojů. Je to rána pro Ukrajinu, ale především pro Volodymyra Zelenskeho, který pochopil, že se situace mění v jeho neprospěch. Amerika mu už nebude dodávat rakety, protože nemá zájem na rozbíjení ruských rafinerií. Pan prezident Trump několikrát vyzval prezidenta Zelenskeho, aby neútočil na ruské rafinerie a teď asi pochopil. Dnes americký prezident přitvrdil a uvedl, že Ukrajina by si měla zvolit nového vůdce, aby byla uzavřena mírová dohoda. Jak rozdílný postoj k válce na Ukrajině, proti postoji Evropské unie, která vymýšlí sankci za sankcí, posílá obrovské částky peněz na Ukrajinu, aniž by si zajistila kontrolu, kde finance skutečně skončí, celou EU militarizuje a dodává další a další zbraně na Ukrajinu. Vůbec nevnímají, že prodlužováním války se Ukrajina propadá do stále větší bídy. Zdá se, že základní motivací především velkých zemí EU je zakrýt válečnou rétorikou a militarizací společnosti svoje vlastní obrovské problémy. Země se otřásají obrovskými vnitřními pnutím, a zdá se, že jejich vůdci jsou ochotni rozpoutat velký celoevropský konflikt, aby se sami zachránili. Bohužel je třeba také dodat, že i naše země patří k těm zemím, která se podílí na militarizaci Evropy a dodává Ukrajině zbraně. V této době to považuji za chybu. Měli bychom realisticky zhodnotit našeho spojenectví se Západem dříve, než za něj zaplatíme tu nejvyšší cenu. Mělo by nám docházet, že se Západem to jde z kopce, a tudíž i naše vyhlídky jsou temné. Patříme ke středoevropským národům, které nemají arogantní koloniální mentalitu Anglie, Francie, Německa a některých dalších. Na závěr této kratičké úvahy si dovoluji citovat historika Ivo Šebestíka, který se v titulku ptá: „Existovala po „listopadu1989“ pro nás jiná cesta?“ „Z národů, které měly v dějinách to štěstí, že nikoho neovládaly, neokrádaly, nezabíraly ničí území, se integrací na Západ stávají spoluviníci, spolupachatelé, kteří jsou systematicky vedeni k tomu, aby svůj dříve čistý štít poskvrnili něčím, co nikdy nepotřebovaly, po čem netoužily, ale kvůli „spojenectví“, jaké jim v podstatě nic nezaručuje, se prostě hnaly v houfu tam, kam militaristé ukazují. I na smrt…“
margin: 0 auto;
width: 40px;
height: 40px;
position: relative;
}
.con1 > div, .con2 > div, .con3 > div {
width: 10px;
height: 10px;
background-color: var(–dem-loader-color, #2686cc);
border-radius: 100%;
position: absolute;
animation: bouncedelay 1.2s infinite ease-in-out;
/* Prevent first frame from flickering when animation starts */
animation-fill-mode: both;
}
.dem-roller .demrcont {
position: absolute;
width: 100%;
height: 100%;
}
.con2 {
transform: rotateZ(45deg);
}
.con3 {
transform: rotateZ(90deg);
}
.circle1 { top: 0; left: 0; }
.circle2 { top: 0; right: 0; }
.circle3 { right: 0; bottom: 0; }
.circle4 { left: 0; bottom: 0; }
.con2 .circle1 { animation-delay: -1.1s; }
.con3 .circle1 { animation-delay: -1.0s; }
.con1 .circle2 { animation-delay: -0.9s; }
.con2 .circle2 { animation-delay: -0.8s; }
.con3 .circle2 { animation-delay: -0.7s; }
.con1 .circle3 { animation-delay: -0.6s; }
.con2 .circle3 { animation-delay: -0.5s; }
.con3 .circle3 { animation-delay: -0.4s; }
.con1 .circle4 { animation-delay: -0.3s; }
.con2 .circle4 { animation-delay: -0.2s; }
.con3 .circle4 { animation-delay: -0.1s; }
@keyframes bouncedelay {
0%, 80%, 100% {
transform: scale(0.0);
} 40% {
transform: scale(1.0);
}
}
Článek Co dal týden č. 41 (2026) se nejdříve objevil na .
