Minulost je vždy přítomná. Možná vás historie nezajímá, ale historie se zajímá o vás.
Nikdo z nás nemůže uniknout minulosti. Události z minulosti mají vztah k přítomnosti. Příčiny z minulosti vyvolávají současné důsledky, které nutí živé vyrovnat se s dědictvím, které po sobě zanechali mrtví. Někdo může mít rád historické filmy, dokumenty, romány nebo turistické památky, ale nemusí v nich vidět souvislost s naléhavými událostmi dneška. Ať už minulosti rozumíme, vážíme si jí a považujeme ji za osobně zajímavou, nebo ne, nemůžeme uniknout trvalé relevanci toho, co je minulostí.
Všechna vnímající zvířata mají nějakou formu paměti, ale poznamenává, že pouze lidé si svou minulost záměrně pamatují. Vyprávíme příběhy, zpíváme písně, píšeme knihy, stavíme sochy, zvěčňujeme významná místa, pohřbíváme své mrtvé a věnujeme věci minulým lidem nebo událostem. Děláme to proto, abychom v naší přítomnosti dali smysl tomu, co je minulostí.
Historie jako lidské úsilí
Lidé mají historické vědomí, protože jsme stvořeni Bohem k jeho obrazu. On je Stvořitelem času a dal nám schopnost měřit čas – minulost, přítomnost a budoucnost. Nejenže nám dal historické vědomí, ale umístil na oblohu slunce, měsíc a hvězdy, aby „sloužily jako znamení, k určování časů, dnů a let“, aby byla neměnným referenčním rámcem pro naše měření plynutí času.
Studium minulosti pro účely přítomnosti a jako základ pro aspirace do budoucnosti je tedy jednou z nejzákladnějších lidských činností, kterým se věnujeme. Studujeme historii, abychom porozuměli minulosti. Studovat historii znamená hledat pravdu. Historie nás vede k pravdě. Jelikož je historie hledáním pravdy, je to morální cvičení. A z tohoto důvodu vyžaduje historické myšlení ctnost.
Ctnosti v historii
Klasickými ctnostmi jsou moudrost, spravedlnost, statečnost a umírněnost. Všechny klasické ctnosti nacházejí své dokonalé vyjádření v teologické ctnosti lásky.
Může znít podivně říkat, že dlužíme mrtvým svou lásku. Koneckonců, oni tu nejsou, aby naši lásku přijali nebo nám ji oplatili. Nemůžeme je poznat ve vztahu, protože už tu nejsou.
Jak můžeme mrtvým projevit lásku? Můžeme o nich říkat pravdu. Neidealizujeme jejich životy a činy, abychom je zbožšťovali, ani nezvýrazňujeme jejich chyby, abychom je démonizovali. Vynášíme jejich životy, činy a úmysly na světlo, jak nejlépe umíme, abychom je představili pravdivě. Radujeme se z pravdy, a proto hledáme pravdu, když se snažíme pochopit přínos a odkaz jejich životů.
Moudrost čerpáme ze studia minulosti, ale pokud je naším cílem porozumění, musíme ji do svého studia také vnášet. Proto při přibližování se k minulosti pokorně uznáváme své omezení. Uznáváme, že mrtví byli kdysi takoví, jací jsme nyní my, a že jednoho dne budeme takoví, jací jsou oni.
Rovněž si uvědomujeme, že nemůžeme znát věci, které oni znali ve své době, z jejich perspektivy. Máme svůj vlastní úhel pohledu, který nám dává schopnost vidět jejich životy od začátku do konce, ale nikdy nemůžeme vidět okamžiky v jejich životech z jejich perspektivy. Využíváme moudrost, abychom věděli, kdy a jak učinit rozumné soudy o minulém životě a jak se zdržet sebestředného odsuzování.
Spravedlnost vstupuje do našeho studia minulosti, když dáváme mrtvým, co jim náleží. Nezacházíme s nimi jako s dobrými nebo špatnými lidmi, a tím je neidealizujeme ani nedémonizujeme. My v současnosti máme povinnost mluvit za mrtvé, protože oni tu nejsou, aby mluvili sami za sebe. Zastupujeme je pravdivě, jak nejlépe umíme, s ohledem na dostupné důkazy. A za ty, kteří nikdy neměli nikoho, kdo by za ně mluvil, se zvedáme, abychom vyprávěli jejich příběhy pravdivě, jak nás k tomu vedou důkazy.
Nahlížet do událostí, životů a myšlenek minulosti může být znepokojující, nepříjemné a zneklidňující. Otroctví, genocida, válka, chudoba, mor a všechny druhy utrpení se vyskytují v každé civilizaci v každé době. Vyžaduje to odvahu ponořit se do utrpení lidí napříč časem, zejména pro někoho, kdo má emocionální, národní, tradiční nebo rodinné pouto k těm, kteří trpěli, nebo k těm, kteří utrpení způsobili. Odvaha je podle Aristotela strach ze správných věcí ze správných důvodů, zatímco zbabělost je strach ze špatných věcí ze špatných důvodů. Měli bychom se bát nevědomosti, sebestřednosti a krátkozrakosti více než pomíjivých nálad přechodného ducha doby.
A konečně, umírněnost v historickém myšlení spočívá v sebekontrole. Ovládáme své vášně, když se zabýváme minulostí, a přijímáme minulost takovou, jaká je. Nesnažíme se prosazovat politickou agendu tím, že minulost využíváme ve svůj prospěch, protože to je neukázněné, nevhodné a v rozporu s hledáním pravdy.
Naše doba je poznamenána nesčetnými neřestmi, z nichž všechny představují překážky na cestě k dosažení pravdy. Chcete-li být v 21. století protikulturní, přistupujme k mrtvým s láskou a k minulosti s ctností.
Publikováno na portálu The Gospel Coalition
° ° °
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
