Podle toho, co slyším v televizi a čtu v nejenom v novinách, ale čím dál častěji i na sociálních sítích, je naše civilizace (rozuměj západní civilizace bílého muže) v kritickém ohrožení, přičemž zničit ji hrozí především: uprchlíci (před válkou a zejména před chudobou), mísení kultur a ras, emancipace žen, dekriminalizace homosexuality (o manželství osob stejného pohlaví nemluvě), pětatřicetihodinový pracovní týden, školní obědy zdarma, sociální jistoty či ochrana přírody obecně a omezená spotřeba zvláště (viz též seznam rad, jak zachránit svět).
Já si ale na základě čerstvé osobní zkušenosti myslím, že to, co nás jednou skutečně zničí, bude – nedůvěra. Vzájemná nedůvěra a podezřívavost, kdy jakoukoliv vstřícnost od druhého chápeme apriori jako past a za cokoliv, co pro nás druhý nezištně (protože „zisk“ v podobě radosti, že mohl pomoci, nebo že prostě jen nebyl sám, nechápeme a neuznáváme), už nedokážeme být ani vděční, protože pořád čekáme, kdy a v jaké podobě přijde „účet“. A když žádný nepřichází, místo úlevy nastoupí strach, co je špatně a kdy to přijde?
Už nedokážeme věřit jeden druhému nezištnost, už nedokážeme brát jeden druhého jako dva lidi, kteří si navzájem pomáhají, protože člověk je tvor společenský, který sám bez druhých nedokáže nic, a jehož lidskost se konstruuje právě a jedině ve vzájemné interakci rovného s rovným. Místo toho jsme se naučili sebe i ostatní reflektovat jen jako lovce a jeho kořist. Když nevyděláváme my na druhém, musí zákonitě vydělávat druhý na nás. A pokud není na první pohled zjevné jak, není to proto, že by se na nás vydělat nesnažil, ale proto, že je tak rafinovaný, že to nedokážeme odhalit. Lovec a kořist. Zdroj a jeho utilizace.
A protože nikdo nechceme být kořist, jsme neustále ve střehu. Nikomu nevěříme, každého podezříváme. Odmítáme pomáhat druhým a odmítáme nechat si od druhých pomoci, protože nejsou žádní druzí. Jsou jen ti, na kterých chceme sami vydělat (protože musíme, nechceme-li sami zahynout), a ti, kteří chtějí vydělat na nás. Kooperace je vytlačována konkurencí. Přestáváme být společností lidí a stáváme se masou člověků.
Bohužel, je to svým perverzním způsobem racionální, protože systém, ve kterém žijeme, je nastaven tak, že právě ten, kdo sám dokáže nejlépe nedůvěřovat a nejlépe zneužívat zbytky důvěry druhých, je nejvíce odměněn. Penězi, i prestiží. Tak jsme ho nastavili. Je to naše volba. Naše hloupá volba. Hloupá, ale snadná, protože z krátkodobé perspektivy se to vyplácí. Ale my jsme lidé, ne jepice. Nežijeme den, nebo týden, svá mláďata neodstavujeme po roce, ale po desítkách let. Žijeme v dlouhodobém horizontu, ale plánujeme v krátkodobém.
A tak se nedůvěrou, kterou nás chrání před tím, aby na nás druzí vydělávali, připravujeme o to jediné, co nám dlouhodobě umožňuje přežívat: O spojenectví s ostatními lidmi, důvěru, přátelství a spolupráci. Jako jednotlivci jsme slabí a bezbranní, prosperovat dokážeme jedině jako společnost. I ti zdánlivě nejsilnější a nejsamostatnější jedinci přežívají a prosperují jenom proto, že existuje společnost, která jejich prosperitu zajistí, i kdyby jenom tím, že na ní mohou parazitovat.
Nezničí nás snaha o pokrok, i když znamená riziko chyb a omylů, zničí nás ztráta schopnosti důvěřovat si a s tím ruku v ruce jdoucí nutkání jít si navzájem po krtku. Ta neustálá ostražitost, ta permanentní „bojová pohotovost“, kterou si vynucuje nedůvěra a náhrada paradigmatu spolupráce paradigmatem konkurence, nás stojí tolik času a energie, že nám už nezbývá na řešení toho, co nás skutečně ohrožuje, ať už jsou to války, chudoba, epidemie, stoupající rezistence na antibiotika, klimatické změny, znečištění životního prostředí či vymírání hmyzu a s ním ruku v ruce jdoucí riziko katastrofálních neúrod.
Začíná to tím, že si principiálně nedůvěřujeme, abychom na sobě mohli lépe vydělávat, a skončí to tím, že nezbude nikdo, kdo by vydělával, ani nikdo, na kom by vydělávat mohl, jak málo nás zbude, pokud vůbec někdo zbude. Ty skutečně vážné problémy, které nás ohrožují, totiž dokážeme řešit jedině společně. K tomu je ale potřeba důvěra, bez důvěry zůstaneme sami, i když nás jsou miliardy.
Převzato z blogu Tribun
https://www.googletagservices.com/tag/js/gpt.js
