VÁCLAV KRÁSA
Podporu stávkujícím médiím veřejné služby v pondělí vyjádřili i nová ombudsmanka Eva Kostolanská, dětský ombudsman Martin Beneš i jejich zástupce Vít Alexander Schorm. Oni sami, stejně jako zaměstnanci kanceláře veřejného ochránce práv, dorazili v pondělí do práce v černém. Černý oděv je jedním ze symbolů protestu proti změně financování veřejnoprávních médií, kterou chystá vláda. Úřad veřejného ochránce nemá žádné oprávnění se veřejně vyjadřovat k politickým otázkám, protože nový systém financování veřejnoprávních médií je pouze politické rozhodnutí. Úkolem ombudsmana je chránit občany před nezákonným, nesprávným nebo neetickým jednáním úřadů a dalších institucí veřejné správy. Ombudsman je nezávislý a jeho hlavním nástrojem jsou šetření, doporučení a upozorňování na systémové problémy. Problém současného vedení Úřadu veřejného ochránce je podobný, jako u Ústavního soudu. Svým rozhodnutím výrazně ovlivňují politické dění, ačkoliv k tomu nemají žádné oprávnění. Vývoj u ombudsmana je zvláště alarmující, ale politici mu příliš nevěnují pozornost. Byl jsem u jeho zrodu a tehdy se předpokládalo, že nepůjde o příliš velký úřad, protože občané by se na něj obraceli v případech, kdy úřad dlouho nekoná, úředníci s občany jednají nespravedlivě, je podezření, že úřad porušil zákon, nebo se lze domnívat se, že došlo k diskriminaci občana ze strany veřejné správy. Ombudsman začínal v roce 1999 s patnácti zaměstnanci, dnes má sto padesát zaměstnanců a schválením tzv. dětského ombudsmana přibydou další desítka lidí. Ombudsman dnes zasahuji do všech veřejných věcí, dokonce je členem exekutivních orgánů s hlasovacím právem, což já považuji za zcela nepřijatelné. Ombudsman má chránit občana před úřadem, ale nikoliv se podílet na výkonné moci. Je obsazen, až na odcházejícího pana doktora Stanislava Křečka, různými progresivistickými skupinami. Vůbec jsem nepochopil vládu, že si nedala čas na volbu nového ombudsmana, který by vrátil Úřadu jeho původní poslání. Vláda si možná dostatečně neuvědomuje, že má proti sobě nejen opozici, prezidenta, Ústavní soud a Úřad veřejného ochránce práv, ale i převážnou část kulturní obce, což se, úplně nesmyslně ukázalo na folklorním festivalu ve Strážnici. Občané se v tom těžko orientují a takovému rozsáhlému tlaku mohou podlehnout. Není na tom nic zvláštního, že ministr chce pozdravit účastníky akce, kterou částečně financuje. Děje se tak vždycky, ale vybičovaná nenávist živená některými umělci, kteří často za komunismu velmi dobře prosperovali, vytváří davovou atmosféru nenávisti proti současné vládě, což se ukázalo ve Strážnici. Vláda tento soustředěný tlak nemusí dlouhodobě unést.
Premiér Andrej Babiš ve čtvrtek 25. června vystoupil na konferenci o obnově Ukrajiny v polském Gdaňsku, kde se svým vystoupením výrazně odlišoval od ostatních účastníků, když prohlásil, že bez ukončení bojů a dosažení míru není možné hovořit o skutečné obnově země. Dovolím si citovat slova pana premiéra, protože ve veřejnoprávních médiích je nenajdeme, „Mír není pasivita. Mír není rezignace. Mír není vzdání se principů ani spravedlnosti. Mír je odhodlání zastavit zabíjení, zmírnit lidské utrpení a vytvořit podmínky pro stabilní budoucnost. Evropa kdysi našla moudrost a odvahu povstat z trosek války a vybudovat kontinent založený na spolupráci a usmíření. Stejnou moudrost dnes potřebujeme znovu. Protože pouze mír může zajistit budoucnost Ukrajiny.“ S těmito slovy nelze jinak než souhlasit. Myslím si, že je to i určitý vzkaz do Ankary, kde se bude na setkání NATO rozhodovat o další vojenské podpoře Ukrajiny, navyšování výdajů na zbrojení o stamiliardy eur, vymýšlení dalších a dalších sankcí. Určitě se nepřipravuje žádný koncept možných mírových jednání. Neustálé přesvědčení o tom, že jedinou cestou k míru je jeho vynucení silou na Rusku, je podle mě cesta do pekel. Ti lidé v kožených křeslech, v klimatizovaných prostorech, chráněni tisíci policistů, si vůbec neuvědomují utrpení každého jednotlivce, který se dostane do soukolí válečných událostí. Hlas pana Babiše, jako jeden z mála říká, jsou tu miliony lidí, kteří trpí a našim zájmem by mělo být, toto utrpení ukončit. Za sebe říkám, byť za cenu ústupků a kompromisů. Možná i proto je takový spor, kdo a v jakém postavení pojede do Ankary na konferenci NATO. Zda delegaci bude šéfovat předseda vlády, který má jednoznačně sociální cítění, nebo militant, který celý život prožil jako voják a tyto věci si neuvědomuje.
Před týdnem v sobotu vysílala ČT zápas mezi Finskem a Českem v hokejbalu v rámci mistroství světa, které se konalo v Ostravě. Zápas zahajoval zpěv české hymny, a to v podání zpěváka Jarka Nohavici. Ti, kdo sledovali zápas na obrazovkách České televize, byli o Nohavicův zpěv ochuzeni, protože ČT přerušila vysílání s tím, že se později omluvila, že došlo k technickým problémům při televizním přenosu. Může to být pravda, nemusí, ale pan Nohavica určitě není oblíbencem České televize, což je obecně známo, protože ačkoliv Jarek Nohavica vyprodává stadiony, na ČT si ani neškrtne. Mám osobní zkušenost. Národní rada osob se zdravotním postižením udílí každoročně ceny MOSTY, jejíž patronkou je Livia Klausová. Loni jsme udělili cenu redakci ČT Černé ovce, protože významně pomáhá lidem se zdravotním postižením. Ceny byly předávány v Kopřivnici, za účasti 400 osob, politiků, podnikatelů a dalších osobností. Oslovili jsme redakci Černé ovce, kdo si cenu přijede převzít. Jednali jsme i s vedením televize. Dopadlo to tak, že Kopřivnice je daleko, přijel nějaký podnáměstek s Ostravy, nevzal sebou ani kameramana a po převzetí ceny zmizel. Vím, že nejsme oblíbenci České televize, ale alespoň jsme pochopili, co je to ta veřejnoprávnost a nezávislost.
FB
Článek Co týden dal č. 26 (2026) se nejdříve objevil na .
