Kapitola první / Černá Rózy
Úvodní kapitola zavede čtenáře do horské dědiny Horní Bečva v máji 1805, kde uprostřed prosluněných jalovcových strání začíná příběh Roziny, dcery drsného horala, a Nataniela, tichého židovského studenta z Vídně. Kontrast dvou světů zanechá nesmazatelnou stopu v krevní linii budoucích generací…
V máji roku 1805, kdy na hřebeni Radhoště se ještě místy třpytil křišťál oslnivě bílého sněhu, ale v beskydských dolinách už blýskalo zlato blatouchů a petrklíčů, na Horní Bečvě v chalupě půlpasekáře Martina Dobiáše počal se odvíjet příběh, který vám budu rád vyprávět.
Uvnitř roubené chalupy s šindelovou střechou, v jizbě prosycené vůní ovčí vlny a kouře, ležela na slaměném lůžku jeho sedmnáctiletá dcera Rozina. Byla to statná, vysoká plavovláska, děvče „krev a mlíko“ – její tělo ukovala těžká práce a častá chůze po hřebenech hor. Rozina zastala i to, co by jinde obstaral spíše hospodářův syn, kdyby mu jej Pán Bůh nadělil. Pomáhala otci nejen na políčku s nekonečným vynášením kamení na kameniska, ale i v lese při těžbě dřeva. Dokázala opravit ohrady a postarat se o ovce, když se bahnily na odlehlé salaši na Kotlové. Tam často s ovečkami na seně přespávala a se psem Ogarem hlídala čerstvě narozená jehňata. Bez její pomoci by to měl samotný hospodář se čtyřmi robkami hodně těžké.
Celou zimu a jaro své těhotenství tajila. Díky vysoké postavě, volným režným košilím nošeným pod vlněným lajblíkem a široké zástěře – fěrtochu – si nikdo ničeho nevšiml. Rozina byla dívka jednoduchého, přímého uvažování a svět pro ni znamenal hlavně řetězec povinností. Když zrovna nebyla na pastvinách u dobytka, kde se cítila svobodná, musela se postarat o mladší sestřičky Aničku a Haničku a pomoci matce Anně u plotny. Jak k onomu „požehnanému stavu“ přišla, vlastně ani sama kloudně nevěděla. Všechno se to slilo do jednoho horkého srpnového snu.
Toho léta se na hřebenech potkávala s Natanielem. Byl to osmnáctiletý černovlasý mladík, hubený, s pletí barvy oliv a očima jako dva uhlíky, ale skoro o hlavu menší než ona. Nataniel nebyl zdejší. Patřil k rodině Reichů, židovských obchodníků, kteří tehdy ve Velkých Karlovicích teprve obhlíželi terén pro budoucí sklářské hutě. Mladík si zamiloval volnost jalovcových strání víc než žár sklářských pecí a čtení románů a romantických básní ho lákalo víc než studium Tóry.
Sedávali spolu pod starým bukem u rozcestí na Kotlové a on jí předčítal z knížek v kožené vazbě. Rozina mu moc nerozuměla, mluvil německy, zatímco ona odpovídala svou jadrnou valaštinou – tou podivnou směsicí češtiny, polštiny, slovenštiny a němčiny, kterou by Vídeňák ani Pražák nepobral, ale která k těmto horám patřila jako kameniska a jalovce.
Přesto byla fascinovaná jeho hlasem a gesty, když recitoval Goethova tajuplného Krále duchů, u kterého jí mrazilo v zádech:
„Kdo jede tak pozdě větrem a tmou?
To otec a synáček jsou;
v svém náručí otec tak pevně ho má,
tak teple, tak vroucně ho objímá.“
Nebo Schillerovy verše o svobodě a přátelství:
„Jen ten je svobody a života si hoden, kdo o ně denně musí bojovat.“
A také tklivé verše Novalise o touze po nedosažitelném „modrém květu“:
„Toužím vidět jen ten modrý květ. Ten mi stále leží na mysli a na nic jiného nemohu myslet a psát.“
Byl to kontrast dvou světů: on, vídeňský student a citlivý intelektuál, ona, prostá dcera hor. On mluvil o metafyzice, ona vnímala vůni jehličí, mateřídoušky a horkost jeho dlaní.
Na hřebenech Soláně a Čartáku občas potkávali portáše. Rozina tyhle hraničáře znala už od dětství – muže v modrých, červeně vyšívaných kazajkách a bílých soukenných nohavicích. Sedávali u malých ohňů, připraveni při sebemenším nebezpečí nebo záblesku na pašeráckých stezkách zapálit mohutné strážní ohně – čardy – a varovat kraj. Někdy si k nim přisedli. Kolem ohniště se nesl jen tichý, zádumčivý zvuk dřevěné portášovy píšťaly, kterému oba se zatajeným dechem naslouchali. Rozina očima přejížděla jejich drsnou výstroj – široké kované opasky, za nimiž se leskly tesáky, a těžké valašky s dlouhým topůrkem. Na zádech jim voněla telecí kůže tlumoků, v nichž nosili provazy na chycené zločince.
Natan však měl oči jen pro Rozinu. Vůbec nevnímal hrozivé hraničáře, fascinovaly ho její rozevláté plavé vlasy a hluboká modř očí. Jeho cizokrajně snědá tvář, lemovaná havraními kadeřemi, se v kouři ohně rozpouštěla do pouhého stínu. S bušícím srdcem sledoval v záři plamínků její pevná lýtka a bosá chodidla. Protiklad mezi jejím zdravým, odolným selským tělem a jeho křehkou, zranitelnou náturou v něm rozněcoval až palčivou touhu.
Na hladině Karlovského jezera v údolí pod Kotlovou spolu pozorovali srpnové padající hvězdy a ona se ho snažila postrašit valašským strašidlem Světlonošem – Luciferem, „kerý je dlúhý jak strom, tlustý jak chlapská noha a řve lidským hlasom“.
Mazlili se jen párkrát, v srpnovém žáru, skryti před zraky světa. Pak Nataniel s prvním zářiovým mrazem zmizel a už se neukázal. Nevěděla, že se před Velikonocemi tajně vrátil, seděl schoulený pod lesem a pozoroval jejich chalupu. Viděl v dálce, jak se vlní a vlní to zlato jejích vlasů, které ho oslepovalo, a snil svůj pesachový sen o zlatém Jeruzalému. Ale strach z Dobiášovy pěsti byl silnější než touha. Možná kdyby věděl, co Rozina nosí pod srdcem… Kdo ví?
Teď, v májovém odpoledni roku 1805, stála u kolébky celá rodina – otec Martin, matka Anna i obě mladší sestřičky. Všichni byli plavovlasí, modroocí, jako vytesaní z jednoho kusu lipového dřeva. Jenže z lněného povijanu na ně hledělo uhelnými očky děvčátko s olivovou pletí a vlásky černými jako havraní křídla.
Otec Martin, muž tvrdé dřiny a nemnoha slov, si prohlédl tu tmavou tvářičku, pak se podíval na dceru, a nakonec oknem ven na louku, kde se pásly dvě kozy.
„Černá Rózy naší kozy,“ pronesl suše, otočil se a bez dalších otázek šel po své práci.
Rozina nechápavě těkala pohledem na malou Růženku, na černé kozy pasoucí se u chalupy a na svá nalitá prsa. Svět se jí změnil. Stal se složitým a cizím a ona ho ve své prostotě nedokázala uchopit.
O pár dní později museli na faru. Starý, opatrný farář Pilz nejdříve odmítal děcko pokřtít – údolím už se neslo, že otcem je „pejzatý Žid“ od Karlovic. Nakonec ale pod tlakem úřadů musel. Jak byl však nervózní a ruku měl nejistou, dopustil se osudného pochybení v zápisu. V matrice, v kolonce „Parentes“ – tedy u jména a vyznání otce – nechal jen prázdné, bílé místo. Stejně tak v rubrice „Legitimus“, kam měl vepsat stručné „ne“, neudělal ani čárku. Zapomněl.
A tak malá „Černá Rózy“, dcera pastýřky a básníka, vstoupila do světa jako bytost patřící snad jen těm jalovcům a Boží samotě na hřebenech Beskyd.
Večer po křtinách, když Rozina malou Růženku nakojila, ležely vedle sebe na lůžku v jedné jizbě spolu s matkou, otcem a sestřičkami. Rozina nemohla usnout. Hleděla do tmavého stropu a plakala – z očí jí tekly velké, tiché slzy srpnových vzpomínek.
„Znáš hen to, Natánku?“ zeptala se tehdy a ukázala Natanielovi v trávě modrofialový bodlák. Zručně z něj vyřízla bílý, dužnatý, nasládlý střed a dala mu jej ochutnat.
„A hen to?“ ukázala na asi metr vysokou rostlinu rostoucí mezi mateřídouškou a jalovcem, s kovově modrým, jakoby suchým ostnatým květem a šedozelenými ostnatými listy. V ostnech květu se zachytila pavučina a v zapadajícím slunci se třpytila jako první šedina, předzvěst sklonku léta.
„Die Distel, bodlák,“ odpověděl Nataniel.
„Nein bodlák. Říká se boduák, Natánku. Řekni boduák.“
Krásně přitom vyšpulila rty a Nataniel ji na ně něžně políbil. Byl to její první polibek, sladký a voňavý jako zralá lesní jahoda.
° ° °
Příští kapitola nás přenese téměř o 140 let vpřed – přímo do tepajícího ocelového srdce okupované Ostravy, kde se v roce 1944 setkáme s potomkem starých Valachů a židovských sklářů z Velkých Karlovic.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
