Minule jsme prožili: Po Růženině dramatickém útěku před esesákem Czechonekem jsme nahlédli do vzpomínek její pěstounky na její dětství „divoké holky“. Válečná realita se na chvíli protnula se šťastným shledáním u branky domu, kde tažení dvou chromých duší s kolem bez duše završil i dojemný návrat jezevčíka, zaběhnutého během bombardování.
Kapitola desátá / Jitřenky syn
Druhý den v sedm ráno už musel být Josef v kanclu. Do fabriky šel pěšky, protože všichni měli pracovní pohotovost.
Ještě ani nedojedl chleba se sádlem, co mu Růža namazala k snídani, a nedopil meltu z bandasky, když se otevřely dveře a vešel jeho nadřízený, vedoucí projekce. Byl celý zelený a rozklepaný.
„Josef, ty znáš nějakého SS-Hauptsturmführera Czechoneka? Volal přednosta, že u něj bude v deset a chce s tebou mluvit.“
Josef ani neotevřel pusu a šéf ho zarazil:
„Nic mi, prosím tě, neříkej, nic nechci slyšet. Přesně v deset ať jsi tam. A pamatuj, Josef, mlčeti zlato platí obzvlášť pro tebe!“
A odešel.
Josef seděl za svým stolem jako zařezaný. Ostatní kolegové taky, všichni to slyšeli. Arnošt zapomněl, že „byl raněn“, chytil se obvázanými dlaněmi za hlavu a sykl bolestí.
A bylo to tu.
Růža mu s pláčem líčila všechno o tom esesákovi, takže něco čekal. Nevěděl sice co, ale i tak to přišlo nečekaně rychle.
A kde vůbec jsou, do prdele, mamka s taťkou? přemýšlel.
Zaklonil se na židli, přivřel oči a v mysli se mu vybavil ten zvláštní obraz Boží rodiny, který visel v kuchyni faráře Řezníčka. Josef a těhotná Marie s oslem.
Co na tom obraze bylo jiné? Co bylo divné? No jo, nebyl to obraz!
Byla to zarámovaná černobílá fotografie, vlastně fotomontáž odněkud z Palestiny. Josef s Marií na ní měli v podstatě současné oblečení. Nad nimi skrze mraky prosvítalo slunce a jeho paprsky spolu se stíny tvořily na obloze podivné obrazce.
Žid na fotografii měl tmavé vlasy s pejzy, na hlavě kipu a přes ramena pruhovaný talit s třásněmi. Mariin obličej si Josef nevybavil, ale mužova tvář byla jako jeho vlastní. Ten Žid mu byl neuvěřitelně podobný. Jako by to byl on sám. On s Růžou.
A ty stíny, nebo spíše paprsky z nebe, mu směřovaly přímo za hlavu. Jako by ho nějaké dva dlouhé prsty tahaly za ucho.
Co to znamená? Že by varování? Před čím?
Přemýšlel nepřítomně, jako by zapomněl, že je v kanceláři. Dal si ruce za hlavu a nebezpečně se naklonil dozadu. Udiveně zvedl ruce v němém dotazu. Co mi to chce říct, sakra?
Zavrávoral, divže se s židlí nepřevrátil, a v tom záklonu bezděčně tleskl dlaněmi o sebe.
A v tu chvíli se jeho kolegové zvedli od svých stolů. V přesvědčení, že jde o ten známý signál, k němu přistoupili na štamprli slivovice.
Josef tedy otevřel šuplík. Každý mlčky lupnul tu svou. Šuplík zase zavřel a všichni se bez jediného slova odebrali na svá místa mlčky pokračovat v práci.
Co ale bylo jiné?
Všichni ho přitom na kuráž poplácali po rameni.
Co mi chceš sakra říct? Co mi jenom chceš říct?
Nemohl nic dělat a na nic se soustředit, přestože se mu nahromadilo tolik práce.
Po bombardování byla poškozená energetika, stála část válcovny a hrozilo odstavení jedné z vysokých pecí. Měl by správně lítat mezi archivem a inženýry a dávat dohromady podklady pro nejnutnější opravy.
On však jen nehybně seděl a v hlavě měl jako vymeteno. Za pět minut deset zaklepal o patro výš na sekretariát Baubüroleitera, přednosty stavebního oddělení vítkovických železáren.
„Guten Tag, der Herr Vorstand lässt Sie rufen, nehmen Sie bitte Platz,“ oslovila ho německy výstavní dvacetiletá sekretářka, kterou znal od vidění. Jmenovala se Julie a s milým úsměvem ho vyzvala, aby se posadil, že ho pan přednosta hned zavolá.
„Danke,“ odpověděl Josef a posadil se do křesla pro návštěvy kousek od jejího stolu.
Přesně v deset hodin někdo rázně zaklepal na dveře a ihned je prudce otevřel.
„Heil Hitler!“ pozdravil a srazil paty SS-Hauptsturmführer Gunter Czechonek.
Vešel dál, zavřel za sebou dveře a ležérně odhodil aktovku do prázdného křesla vedle Josefa. Sekretariát přešel rázným krokem přímo k Julii. Ta se okamžitě postavila a odpověděla česky:
„Dobrý den, Gyntře.“
Galantně se uklonil a políbil jí ruku. Potom ji hřbetem prostředníčku lehce, svůdně pohladil po tváři a přitom jí odhrnul pramínek zrzavých vlasů za kočičí ouško.
Celá se zapýřila jako patnáctiletá školačka, poprvé zamilovaná do svého Romea.
„Zakouříme si, Julie,“ vyzval ji esesák česky, ale i tak to znělo jako rozkaz. Načež spolu zmizeli ve vedlejší zasedací místnosti. Josef tam seděl úplně sám. Trvalo to asi deset minut, ale jemu to připadalo jako celá věčnost.
Najednou se pootevřely dveře a nakoukl pan přednosta. Když uviděl Josefa, spíš potichu se německy zeptal, kde ti dva jsou.
Josef jen mlčky ukázal na zavřené dveře do zasedačky, okamžitě se postavil a slušně pozdravil:
„Guten Tag.“
„Dobrý den,“ odpověděl již česky přednosta. „Pojďte prosím ke mně, pane Dobiáši,“ vyzval ho a podal mu ruku. Zavřel za ním dveře své pracovny a potichu se Josefa zeptal:
„Vy se s ním znáte?“
„Neznám, pane přednosto,“ odpověděl zdvořile Josef. „Ale Julie zjevně ano,“ dodal, ale hned toho zalitoval.
Mlčeti zlato, zněla mu v hlavě šéfova ranní slova.
„Posaďte se, Josefe,“ pokynul mu přednosta. „Chodí mi sem stále častěji a není to jen za Julkou. Začíná se nám srá… plést i do technických věcí, a přitom má mít na starosti jen bezpečnost.“
Vtom esesák zaklepal a ihned vešel dovnitř.
„Heil Hitler, Herr Baubüroleiter!“
Přednosta i Josef okamžitě vyskočili do pozoru. Esesák nečekal na odpověď a hned spustil čistou, spisovnou češtinou bez jakéhokoli přízvuku:
„Nechci vás dlouho zdržovat, pánové, ale mám na srdci důležitou věc.“
Odmlčel se. Všechno, co se mělo na jeho černé uniformě lesknout, blýskalo se zlověstně a dokonale – včetně lebky totenkopfa na čepici, kterou si předpisově držel pod paží. A prudce se otočil k Josefovi.
„Jste Josef Dobiáš, že?“
„Ano, pane.“
„Pane přednosto, musím vám tady na pana Dobiáše něco prozradit,“ pronesl významně Czechonek.
Josefovi v tu chvíli projelo chvění horním rtem. Podlomila se mu kolena a pevně sevřel zuby, aby nebylo slyšet jejich drkotání.
„Pan Dobiáš je vzorný a příkladný pracovník,“ pokračoval esesák. „Včera odvedl skvělý výkon při obhlídce a zajištění provozu přívozského nádraží, a navíc statečně ošetřil svého kolegu, zraněného při výkonu služby. Zaslouží si nejen pochvalu, ale i exemplární finanční odměnu, pane přednosto.“
A vojácky poplácat Josefa po rameni.
„Jen tak dál, mladý muži.“
Z dobrosrdečného výrazu esesákovy chlapecké tváře a usměvavých očí nebylo pochyb o jeho upřímném nadšení a poctivém ocenění Josefových kvalit.
„To je vše, vážený pane přednosto,“ otočil se zpět k šéfovi stavebního úřadu. „Můžete mi ho, prosím, ještě na chvíli půjčit?“
Nečekal na odpověď a hned se obrátil na Josefa:
„Doprovodíte mě, prosím, kousek, Josefe?“
„Heil Hitler.“
Rozloučili se i se sekretářkou a na záblesk okamžiku zahlédl Josef ve sklopených očích brunátné Julie strach a stud. Prošli bez zastavení kolem vrátného, protože esesáka si nikdo nedovolil šacovat, a zastavili se až venku před vchodem.
„Josefe… můžu vám říkat Josefe?“
„Ano, pane,“ odpověděl Josef.
„Upřímně si vážím lidí, jako jste vy, Josefe. Mám detailní informace o vašem včerejším profesionálním postupu. V této náročné době je důležité zajistit ve Vítkovicích nepřetržitou zbrojní výrobu a já pro to udělám vše, to mi můžete věřit. Ale potřebuji spolupracovníky, jako jste vy – čestné, spolehlivé a pracovité. Můžu s vámi počítat?“
„Ano, pane, samozřejmě.“
„Děkuji vám. I vy, Josefe, můžete „pak“ počítat s mou maximální podporou, i co se týká vašeho finančního ohodnocení.“
Na slově „pak“ přitom Czechonek přidal znatelný důraz. Do Josefových očí v tu chvíli hleděla tvář poctivého, čestného muže, který to s ním upřímně myslí dobře.
„Na shledanou,“ řekl esesák a podal Josefovi ruku. Stiskl ji pevně a hleděl mu přitom zpříma do očí.
Josefovi jako by v ten moment spadl ze srdce kámen. Nejen kámen, ale rovnou celý ingot žhnoucích obav a strachu.
„Promiňte, pane Hauptsturmführere, mohu se vás na něco zeptat?“
„Ja, natürlich,“ svolil esesák.
„Předvčerem večer jsem se stavil za rodiči v Hrušově, ale nebyli doma. Nevíte, prosím… nemohli být při bombardování třeba evakuováni? Mám o ně obavy.“
„Nevím, ale poptám se a dám vám pak vědět.“
A zase to slovo „pak“ tvrdě zdůraznil.
„Mimochodem, náhodou jsem se seznámil s vaší snoubenkou Růženou. Asi vám o tom řekla. Víte, přiznám se vám k jedné své radosti. Jsem vášnivý fotograf – žádný profesionál, jen amatér. Je úžasné zachytit ten pomíjivý okamžik krásy božího stvoření. Fotím krásnou přírodu, ale třeba i krásné lokomotivy. A fotím i krásné ženy. Samozřejmě ve vší počestnosti. Rád bych fotil i vaši Růženu.“
Josef ztuhl. Esesák mluvil dál, jako by se jednalo o běžný pracovní plán:
„Zítra tady v železárnách budu mít důležité jednání a práci po celý den. Asi víte o té nevybuchlé munici u plynojemu. Vleče se to a musí se to urychleně vyřešit, sám mám i nějaké neotřelé návrhy. No, nechci vás déle zdržovat. Vyřiďte, prosím, Růženě, že ji budu očekávat zítra v šest hodin večer na vítkovickém zámečku. Mám tam teď provizorní kancelář, než mi opraví tu v Elektře. Jsem vděčný, že s vámi mohu počítat. A znovu vás ubezpečuji, že „pak“ i vy můžete počítat s mou maximální podporou i jakoukoli pomocí.“
Tentokrát vyřčené slovo „pak“ zaznělo nejdůrazněji ze všech předchozích.
„Na shledanou,“ přátelsky se na Josefa usmál esesák.
Josef zkameněl v solný sloup. Jen konsternovaně pozoroval, jak ten elegantní, vysoký a krásný muž důstojně odchází ke svému vozu s řidičem.
„Heller Morgenstern, wie bist du vom Himmel gefallen! Der schönste aller Engel wurde zum scheußlichsten Teufel durch den Stolz.“
(„Jasná jitřenko, jak jsi spadl z nebe! Ten nejkrásnější ze všech andělů se skrze pýchu stal nejošklivějším ďáblem.“)
(Martin Luther, z komentáře k Biblickému proroku Izajášovi „In Esaiam Prophetam Enarrationes“, napsáno v letech 1527–1530)
V příští kapitole se v Josefově duši začne rodit plán vzdoru a seznámíme se s legendární postavou vítkovických bran – pověstným vrátným, který promlouvá s přísností indiánského náčelníka.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
