Osudy ostravských snoubenců, spjatých s valašským tajemstvím z roku 1805, po pádu esesáka Czechoneka vrcholí podzimní svatbou. Zničený film vydává nečekané svědectví i zázračné varování do života. Blíží se jaro pětačtyřicátého a s ním nezadržitelně konec války…
Kapitola devatenáctá / Broučínek
„A bylo jaro. Všechno kvetlo, a včely bzučely, a tráva byla taková veliká, a rosa jako granáty, a na nebi ani mráčku, a pod jalovcem kvetly ty nejkrásnější sedmikrásky.
(Broučci, Jan Karafiát 1876)
„A bylo jaro. A tam v Zábřehu, ve smradlavém sklepě, tam už byli tři! Brouček, Beruška a malý Broučínek. To bylo radosti! A maminka, ta nevěděla, co dřív. Vařila a prala a šila a zas vařila a zas prala a zas šila a běhala do krytu a z krytu a zase do krytu a zase z krytu; ale ona to tuze ráda dělala.“
Četl nahlas z knížky od Karafiáta Josef, aby zahnal dlouhou chvíli při houpání malého Pepíčka v kolébce, uklidnil Růžu a pobavil sebe a tetičky.
Všech šest sedělo ve sklepě u zbytku brambor a kyselého zelí a čekalo na osvobození. Bylo 30. dubna 1945.
Jeho sarkastického humoru měli ale všichni plné zuby, zvlášť Růža. Prožili smutné a chudé Vánoce.
Strýček Chalupník zemřel dvacátého prosince 1944 v šedesáti letech, krátce po propuštění, na následky věznění. Nemohli mu vystrojit ani pořádný pohřeb, to jim gestapo výslovně zakázalo. Stejně by ale na něj neměli.
Co měli našetřeno, to Josef ztratil tenkrát, když si chladil hlavu po slivovici v Bečvě. Růži to ten hrdina nikdy nepřiznal, a ona tak po zbytek života při každé zmínce o vystavení „upraveného“ opisu z křestního listu prababičky Rózy naznačovala známým gestem – třením palce o ukazováček –, že to tehdy zkrátka něco stálo.
Malý Pepíček se jí narodil prvního března 1945 prakticky ve sklepě. Růža byla s nervy úplně na dně; často sotva mimino vykoupala, už musela s dítětem, ještě mokrým a nezabaleným, běžet dolů do sklepa, protože venku začaly hystericky houkat sirény ohlašující další nálet.
To se opakovalo tak často, že chlapec dostal ošklivou mokvající vyrážku a ani doktor Dostalík si s ní zpočátku nevěděl rady. Nakonec si ale vzpomněl na mast, se kterou se setkal ještě jako legionář v Rusku. Smrděla po asfaltu a síře a lékař nechtěl za žádnou cenu prozradit, z čeho ji míchá. Jak s oblibou říkal Josef: „Ten čaroděj to uklohnil z koňských hoven, kopyt a síry.“
Růžena poslouchala a jen obracela oči v sloup, jak Josef s tou svou úžasnou citlivostí četl ve sklepě, pod zemí, o těch broucích, a přitom houpal malého v kolébce, která ze všeho nejvíc připomínala rakvičku. Zase jí začínalo být špatně. Musela okamžitě na vzduch, narovnat se a zhluboka dýchat, jinak by omdlela.
Chvíli nervózně podupávala nohou, pak prohlásila, že se jde nahoru jen napít, na nic nečekala, a vyběhla po schodech ze sklepa do patra. Pokračovala dál do podkroví, po žebříku vylezla až ke střešnímu vikýři, otevřela ho a vystrčila hlavu ven, aby se z plných plic nadechla a konečně uviděla nebe.
O tom, co zažila v následujících minutách, pak po zbytek života často vyprávěla:
„Hele, kdyby tenkrát jedna věc dopadla jinak, bylo by všechno jinak, nebo by vůbec nebylo.“
„Představte si tu scénu: Po celým tom válečným kraválu, kdy se země třásla a lidi se krčili ve sklepích, nastalo naprostý ticho. Ale takový to divný, nečekaný, od nedaleký řeky Odry. A do toho ticha se po Zengrový, dnešní Rudný ulici v Ostravě-Zábřehu ozval klapot. Klap-klap, klap-klap, klap-klap.“
Hele, žádný tank, žádný řev motorů. Jen malý grošák a na něm vojáček, vzpřímený jako generál. Jel sám, odvážně prostředkem ulice, hřbet rovný, hlava vztyčená, čapka s rudou hvězdičkou vesele na stranu. Jako by mu už patřil celý svět, a přitom nohama skoro drhl zemi. Tak prťavý a hubený ten jeho koník byl!
Až stovky metrů za nim se teprve unaveně valily ty sovětský tanky s rudou hvězdou a Svobodovy s lvíčkem na pancíři. A právě tehdy jsem vystrčila hlavu z kokpitu střešního vikýře našeho domu a mý modrý voči navrch mý blonďatý hlavy sledovaly to divadlo. Dva lidé, dvě vztyčený hlavy, jako dva terče.
Hele, ale díky Bohu, že vodnikud kulka nepřiletěla. Protože kdyby se tehdy někdo špatně vyspal a zmáčkl spoušť, jedna z těch pitomých hlav, a třeba zrovna ta moje nad vikýřem, by tu už nebyla.“
Závěr
Je neděle, krásný letní den roku 1946, rok po válce.
Na Horní Bečvě páter Alois Řezníček, co nosil kudlu pod klerikou, už nesloužil. Vrátil se totiž z koncentráků původní statečný farář Bedřich Hoffmann, který byl vězněn v táborech Buchenwald a Dachau. V Dachau se dobrovolně přihlásil k ošetřování vězňů na tyfovém bloku, kde se sám nakazil, a tajně tam shromažďoval záznamy o vězněných a zemřelých kněžích.
Josefův projekt na opravu krovu nakonec nepoužili. Pod vedením energického pátera Hoffmanna to na Horní Bečvě vzali s opravou kostela doslova z gruntu.
Před kostelem, v jemu již známém stínu lípy, potkal Josef rovněž dobře známého mladého ministranta Ondrucha. Tlačil na kolečkovém invalidním křesle nejstaršího z Ondruchů, svého pradědečka. Z dálky už na Josefa mával, radostně jej vítal a křičel tak, jak to uměli jen všichni Ondruši:
„Už nebude, len jedna věž a dva zvony,
ale dvě věže a štyry zvony,
ať je slyší na Kotlovej, na Kněhyni, aji na Radhošťu,
ať je slyší celý svět,
vzhůru srdce, máme je u Pána,
už nemusí sa strachem chvět!“
„A ty si čí?“ ptá se staříček Ondruch, když dojeli k Josefovi. „Si od Matyšťáků, lebo od Dobiášů?“
„Od Dobiášů, pane Ondruch,“ odpoví Josef. „A jak se vám daří?“
„Stojí to za prd!“ zahřímá staříček nahlas. „Vzali mě nohu, páli ňa jak had a nemožu ju, mrchu, poškrábať.“
„Ale zašprajcolali zme sa tým barabčiskám jak boduák v hubě hlůpej a nenažranej kozy, ba?“ huláká dál a chraplavě se směje nejstarší z Ondruchů.
Pak se prorocky zahledí až k modravému hřebeni Radhoště, přivře levé oko a soustředěně a vážně promluví:
„Šak na ty Němčiská eště přídů iné boduáky, s ostnami jak zahnuté meče a budů na nich békať a hůkať z ůzkých vysokých věží. Ale Pán Bůh má na odplatu svůj čas.“
* * * * *
Z beskydského hřebene z kopce dolů, od Čartáku, ze Soláně, bez motoru, na volnoběh sviští stará Aerovka po strýčkovi Chalupníkovi. V poslední serpentině dole nad Jezerným gumy pískají jak havíři na Baníku.
Růža sedí vzadu a tiskne k sobě v náručí malého Pepíčka – zlaté kudrlinky, šedomodrá očka. Josef za volantem, pravá, levá, užívá si rychlou jízdu a šetří benzínem. Před Velkými Karlovicemi rána jak z děla a plamen z výfuku, to Josef zase nastartoval a pustil spojku.
„Slepice kdáčú, husy gágajú, ovce békajú, robky ječijá a chlapi mu hrozijá.“
Zastaví u malého hřbitova u silnice, je třeba Pepka přebalit a nakojit. V nedělním tichu, ve stínu stromů se tam sklání pár pobořených náhrobků židovských karlovických sklářů. Na náhrobcích neleží květiny, které vadnou a rozpadnou se na prach, ale kamínky vzpomínek, které přetrvají na věky.
Josef po jednom sáhne.
„Koukni se, Pepku, na ten černý kamínek,“ ukáže ho synovi. Šup – a má jej Pepa v puse.
„Helé, co blbnéš, dyť je to uhlí! Koukej, jak je teď špinavej! Pepíčku, vyndej to z pusinky!“
Růža ten kámen vyloví, položí ho na náhrobek s Davidovou hvězdou a nasliněným kapesníkem utírá Pepíčkovi obličej a ručičky.
„Pepku, řekni ma-ma, řekni ta-ta.“
Pobízí ho táta.
„Pepíčku, řekni dě-da, ba-ba.
Pra-dě-da, pra-ba-ba,
řekni pra, pra, pra…“
„Řekni boduák!“
* * * * *
Pozn.: Originální ilustrace byly generovány autorem pomocí AI, na základě co nejpřesnějších místopisných a technických reálií.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
