V minulé kapitole jsme sledovali Josefovu dobrodružnou cestu pro křestní list, která vyvrcholila na beskydské faře. Hluboký noční rozhovor dal nahlédnout do srdcí svérázného pátera Řezníčka i neklidného Josefa, který se pak s cennou obálkou v kapse vrací havířským vlakem domů do Ostravy.
Kapitola šestá / Nálet
Na devětadvacátý srpen roku 1944 Růžena do smrti nezapomene. To úterý začalo jako drahokam – obloha bez jediného mráčku, horké pozdní léto. Jenže pro ni bylo všechno v troskách ještě dřív, než spadla první bomba.
Kvůli válečným zmatkům zkysla na obchodní škole o dva roky déle. Studijní typ zrovna nebyla, a teď nad ní visel strašák totálního nasazení v Říši. Pro celou její generaci to byl rozsudek bezmoci – mladí lidé podřadné české rasy, určené k likvidaci nebo zotročení, byli pro německé okupanty jen levnou pracovní silou. Mohli je kdykoliv odtrhnout od rodin, nahnat do dobytčáku a odvézt do neznáma. Věděla, že v těch lágrech otrocké práce už takhle živoří na sedm set tisíc jejích vrstevníků z Protektorátu. Představa, že skončí někde u vybombardovaného Hamburku v podzemní továrně na Messerschmitty, nebo že ji pošlou k hořícímu Berlínu kopat zákopy, pro ni byla definicí pekla. Zvlášť když kolem sebe viděla ty děsivé návraty: šest tisíc mladých lidí už v Říši pod bombami nebo vyčerpáním zahynulo a dalších sto tisíc se domů vrátilo jako lidské trosky s doživotně zničeným zdravím.
V bytovém družstvu, které založil její strýček a kde brigádničila v účtárně, dostala naštěstí půl dne volna. Domů dorazila kolem půl jedenácté s jasným plánem: rychle oškrábat brambory k obědu a pak doprovodit vídeňskou tetu Gertu k doktorovi. Gerta měla s češtinou věčný kříž. „Ja, kajne hudebni uch,“ krčila pokaždé rameny, jako by nedostatek sluchu omlouval její zkomolenou mluvu. Doktor Dostalík byl naopak zapálený muzikant a hrdý vlastenec, takže se ti dva upřímně nesnášeli a Růžena jim musela dělat štít i tlumočníka. Že je těhotná, Růža doma zatím neřekla, ale dnes se chtěla nechat znovu vyšetřit. Žaludek se jí začínal obracet naruby a nebylo to jen strachy. Odpoledne navíc musela stihnout úřad a vyzvednout povolení k sňatku.
Jenže sotva zakrojila nůž do první brambory, vzduch prořízlo táhlé, kvílivé vytí sirén.
Během několika vteřin seděla ve sklepě, s kastrolkem v klíně, obklopená třemi vyděšenými rakouskými tetami. Nad hlavami jim zněl temný, hluboký bas stovek letadel, ze něhož vibrovaly i základy domu. Země pod nimi se poprvé otřásla krátce před polednem. Pak nastalo krátké ticho, po kterém přišla druhá, ještě drtivější vlna. Rány duněly od Vítkovic, od centra a pak strašlivě blízko – od zábřežské nemocnice.
Růženu najednou sevřela hysterická panika. Vzteky a bezmocí se jí zatmívalo před očima.
Co je s Pepou ve fabrice? Žije vůbec? Do města se dneska nedostanu. Proč tam sakra nezašel sám? Celá ta komplikace s papíry je jen kvůli tý jeho pochybný famílii! Jenže panáček má na všecko dost času! Včera večer, když jsme běželi zatemnit okno a vypnout rádio, byl marný jak kus špeku. Jen tloustne, na svatbě bude vypadat jak tučňák v obleku. Sice ty papíry z Bečvy nakonec sehnal, ale stálo to majland a jako vždycky na poslední chvíli!
„Zemáky a zelé, živobytí celé,“ rýpal by teď do nás. Všechno zlehčuje. Ze všeho si dělá srandu. Strýček sedí ve vězení, teta Cilka z toho má nervy v hajzlu, a on ji u oběda otravuje citováním Švejka o zlatých ručičkách milostpaní! A já, kráva, mu na to komediantství skočila!
„Vždyť jsi s ním těhotná, ty kozo Rozo!“ zakřičel na ni její vlastní vnitřní hlas přes dunění další detonace.
Hned nato se v ní všechno láme a Růženě se zastaví čas.
Bože, ať je v pořádku. Bez něj to nezvládnu. Miluju ho! Pláče, pot z čela se jí míchá se slzami. Ve sklepě nejde dýchat. Smrdí to tu zatuchlinou, hnijícími bramborami a kyselým zelím. „Sviňa rok!“ cedí mezi zuby.
Teta Cilka je bledá jak stěna. Třesou se jí ruce a zapaluje jednu cigaretu od druhé. Gerta v rohu mechanicky jako kulomet plete svetr. Jehlice zběsile cvakají ta-ta-ta-ta. Teta Štefi křečovitě svírá růženec a polohlasně střídá „Vaterunser“ a „Ave Maria“.
Ozývá se další rána a vyráží jim dech. Sklepní okénko se sype, dovnitř vniká oblak prachu a omítky. Růženě se prudce zvedá žaludek. Strach o dítě a zápach síry dokonávají své.
„Vy kurvy německý!“ řve z posledních sil.
V tu vteřinu se vše scvrkává do groteskního chaosu:
Gerta vyvalí „oky“ a vypadává jí pletení z ruky, klubko vlny se kutálí do čerstvých těhotenských zvratků. Ve zmatku zachytí Cilka hlavu své omdlévající schovanky a tím nasměřuje další blití do brambor a svých bot. A Štefi s růžencem před ústy šeptá jen „Mein Gott“.
Když se prach nad Moravskou Ostravou usadil, jasné letní dopoledne se přeměnilo v temné odpoledne zkázy. Bomby vykobercovaly obytné čtvrti, moderní obchodní dům Rix ležel srovnaný se zemí a palác Elektra, kde sídlily i kanceláře Oberlandratu vydávajícího svatební povolení, byl těžce poškozen.
Jako zázrakem však samotné úřední místnosti zasaženy nebyly. Těžká americká puma pouze prorazila budovu a bez výbuchu skončila ve sklepě. Kanceláře sice zůstaly netknuté, ale celá oblast byla okamžitě evakuována. Osvědčení o způsobilosti k sňatku pro Josefa a Růženu tak zůstalo uzavřené v nebezpečné zóně smrti, kam nikdo nesměl vkročit.
Tvář města byla nenávratně znetvořena krátery a troskami, pod kterými zůstaly stovky mrtvých.
Růža prospala celé odpoledne a večer v horečnatém spánku. Trochu se uklidnila, až když k ní tety donesly krátký vzkaz od Pepy: byl v pořádku, jen ho nuceně poslali pomáhat odstraňovat škody na nádraží v Přívoze.
Přesto ji hlodala hořkost. Měla pocit, že se málo snaží, že měl jít klidně pěšky přes celou vybombardovanou Ostravu, jen aby ji viděl, že žije. Ona by pro něj šla… Ležela v šeru podkrovního pokoje, zírala do stropu a slzy jí stékaly do vlasů. Cítila se naprosto opuštěná.
Vtom se dveře rozletěly a do pokoje vpadla teta Cecílie s doutnající cigaretou v ruce. Rychle ji típla v umyvadle, což u ní znamenalo nejvyšší stupeň rozrušení. Růžena leknutím ztuhla – první, co ji napadlo, bylo, že Pepu našli mrtvého.
„Ty jsi těhotná?!“ vykřikla teta.
Růženě spadl obrovský balvan ze srdce a místo pláče se hystericky rozesmála. „Ano,“ vydechla.
Tetička Cecílie, která sama děti mít nemohla a malou Růžu kdysi adoptovala jako sirotka z Vysokého Mýta, se roztřásla. Její obvyklá přísnost a chlad maskující starou bolest se vteřinu po vteřině rozpouštěly. Objala Růženu se slzami upřímné radosti. Nedosažitelný sen o tom být matkou se teď sice se zpožděním, ale přece, proměnil v realitu – bude babičkou.
Proseděly spolu na posteli dlouho do noci a mluvily tak, jak spolu ještě nikdy nemluvily. V tu jedinou noc, uprostřed zničeného města, k sobě pěstounka a schovanka konečně našly cestu jako skutečná matka a dcera.
V příští kapitole se vydáme spolu s Růženou do zničených ulic Ostravy, kde hrůza války naráží na nečekané, sluncem zalité útočiště klidu.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
