Minule jsme zažili: Josef se vrací z hor a Ostrava prožívá peklo amerického kobercového bombardování koncem srpna 1944. Těhotná Růžena protrpěla minuty hrůzy v zatuchlém sklepě plném hysterických tet a kouřících cigaret, zatímco na město dopadaly stovky tun ničivých výbušnin, jež proměňují známé ulice v hromady sutin.
Kapitola sedmá / Chrouste, leť!
Druhý den ráno vysvitlo Růženě zarputilé slunko naděje. Musím si vyzvednout ty papíry, i kdybych měla jít do města pěšky, umínila si. Tetička o tom samozřejmě nechtěla ani slyšet, ale hned po obědě Růža v podstatě utekla.
Od domu vyrazila po svých, protože tramvaje z vybombardovaného Zábřehu nejezdily. Když s hrůzou procházela kolem zábřežské nemocnice, ještě se z ní kouřilo. Přímý zásah dostalo chirurgické a interní oddělení. Všude panoval zmatek a okolní ulice byly plné strážníků, hasičů, německých vojáků i odklízecích čet.
Snažila se nebýt moc vidět a co nejrychleji spěchala směrem k vodárně v Nové Vsi. Když odbočila vpravo a vešla do lesoparku na Hulváckém kopci, zažila šokující proměnu. V udržovaném parku ucítila intenzivní letní vůni čerstvě posekané trávy a růží. Protože jí natékaly nohy a boty ji tlačily, zula se a pokračovala v měkké trávě naboso. V korunách dubů, buků a javorů se v odpoledním slunci blýskaly tisíce mihotavých zrcátek listů a všude zpívali ptáci.
Ale kolik jich tu je, pomyslela si. Jako by se sem slétli z celé Ostravy na povel, do nějaké ptačí záchranné archy. A co my? Na nás jsi zapomněl? chtělo se jí křičet do nebe.
Do reality ji vrátil až pohled na sluncem zalité, přesto liduprázdné a smutně tiché koupaliště za plotem. Na lavičce ležel přehozený župan, na stolku zapomenutá osuška a na modré hladině bazénu se pohupoval osiřelý nafukovací míč.
Ten balón je jako já, blesklo jí hlavou.
V tu chvíli jí chodidlem projelo silné bodnutí a zároveň se u zavřeného kiosku s párky a pivem mihlo něco jako liška nebo pes.
Auvajs, bodlák. A Šunka? blesklo jí hlavou.
Šlápla na jakýsi prokletý bodlák a do chodidla se jí hluboko zapíchl osten. Zároveň se jí ale zdálo, že u kiosku zahlédla Dostalíkovu jezevčici Šunku. Co by tady dělala doktorova fenka? přemýšlela. Že by mu při tom včerejším bombardování utekla tak daleko?
Sedla si na lavičku v prázdném parku a se zaťatými zuby se jí podařilo osten z nohy vytrhnout. Na okamžik zavřela oči, koupala se ve vůni růží a v tichu koupaliště, které měla jen sama pro sebe. Vzpomněla si na Josefova mazlivá slova:
„Neříká se bodlák, ale boduák, Růženko. Řekni boduák!“
„Neřeknu…“ usmála se pro sebe.
Ta vzpomínka jí trochu zvedla náladu, dodala sílu i odvahu. Obula si znovu boty a šla, i když trochu kulhavě, dál.
Ani v Mariánských Horách tramvaje nejezdily. Stála tam bezradná uprostřed spouště vybombardované ulice jako mimozemšťanka shozená z Marsu. Doma si ve spěchu oblékla modré letní šaty s širokou sukní těsně pod kolena, s bílými puntíky a límečkem – omylem ty nejhezčí, které měla. S botami na podpatku, kabelkou přes rameno a rozevlátými zlatými vlasy svítila v té bouři zkázy a zmatku jako maják.
Nikdo si jí však nevšímal. Lidé kolem pobíhali sem a tam, křičeli, nadávali, plakali, hádali se a zoufale hledali příbuzné či raněné. Vraceli se ke svým domovům, které už nepoznávali. Z některých zbyly jen hromady cihel, jiné byly sesuté, jako by nakláněly hlavu na stranu, a z fajfek komínů bafal dým spáleniště. Kolem desetimetrového kráteru před ní kličkovaly sanitky, vojenské nákladní vozy i civilní auta na dřevoplyn. Mezi tím vším kličkovali lidé s trakaři, projížděly cisterny s vodou a houkali hasiči. Chaos proudil z centra i do centra rozkopaného mraveniště města.
A co teď? přemýšlela bezradně.
Dál se nedostanu, musím se vrátit. Hlavně nebrečet!
„Kam to bude, slečinko?“
Uf, lekla se a prudce otočila hlavu. Z kabiny cisterny za zády na ni mlsně koukaly chtivé oči upoceného chlapa.
„Potřebuju se dostat k Elektře,“ hlesla.
„Tak si nastupte.“
Závozník otevřel dveře, seskočil a s potěšením jí pomáhal do vysoké kabiny náklaďáku. Pro něj to bylo příjemné rozptýlení, pro ni trapas kvůli zvednutým šatům při nastupování.
Jeli přes Mariánské Hory po Hauptstraße. Místní ji stále nazývali Hlavní. V budoucnu se z ní stane ulice Osmadvacátého října, ale teď z ní německý název udělal přehlídku zkázy. Řidič i závozník mlčeli, ona seděla uprostřed mezi nimi a všichni okny pozorovali ty trosky. Řidič se opatrně vyhýbal kráterům, suti, spadlým sloupům a přetrhanému elektrickému i trakčnímu vedení.
Růžena dýchala otevřenou pusou. Tak to je válka.
V hlavě se jí neodbytně vybavovala vzpomínka na říkanku, kterou v předvečer německé okupace překládala za domácí úkol z němčiny.
Maikäfer, flieg!
Der Vater ist im Krieg.
Die Mutter ist in Pommerland,
Pommerland ist abgebrannt.
Maikäfer, flieg!
Chrouste, leť!
Táta je ve válce.
Máma je v Pomořansku,
Pomořansko shořelo.
Chrouste, leť!
Ta slova o shořelé zemi tehdy překládala s dětskou naivitou, netušila však, že skutečný požár vypukne hned příští den. Zatímco pro zbytek země začala okupace až patnáctého března, kdy se nad Pražským hradem zatáhlo a studený sníh doprovázel příjezd wehrmachtu, v Ostravě padla tma o několik hodin dříve. Už čtrnáctého března 1939 večer se městem rozléhalo dunění bot gestapa. Ostraváci byli první na ráně – strategickou tepnu průmyslu museli mít nacisté pod kontrolou dřív, než zbytek země vůbec pochopil, co se děje.
Růžena byla tenkrát teprve sedmnáctiletá studentka a jak už víme, žila v rodině strýčka Josefa Chalupníka. Jejich dům stával v tiché Zengrově ulici v Ostravě-Zábřehu. Nikdo tehdy netušil, že v těchto místech jednou vyroste hlučná magistrála Rudná.
Chalupník byl muž, který pro Ostravu doslova dýchal. Významný sociálnědemokratický politik, senátor a především bývalý starosta Moravské Ostravy. Nebyl to žádný radikál, ale pragmatik a demokrat, který dokázal v národnostně napjatém městě udržet správu v chodu. Přesto, nebo možná právě proto, byl pro nacisty nepřítelem číslo jedna.
Toho večera bušilo gestapo na dveře. Chalupník měl štěstí v neštěstí, byl služebně v Praze. Nacisté však celý dům brutálně prohledali. Když vtrhli do Růženina pokoje a stroze se jí německy ptali, co tam dělá, vyděšeně odpověděla svou tehdejší školní němčinou: „Šrajbuju avgábu.“
Chtěla říct, že píše úkol, ale pro německého důstojníka v černé uniformě to byla drzost, která tehdy téměř skončila fackou. Ta věta, směšná a mrazivá zároveň, se jí vryla do paměti. Růža už nikdy nezapomene na ty posměšné, chladné a povýšené oči pod umrlčí lebkou na esesácké čepici. Ten obraz se jí v nočních můrách vracel celé roky. Byl to pohled smrtihlava.
„Tak slečinko, vystupovat! Odbočujeme, dál už musíte pěšky,“ vytrhl ji náhle ze vzpomínek chraplavý závozník.
V tomhle místě, ze kterého jednou bude Náměstí Republiky, se ozvalo prudké syknutí brzd – Sss-p! – a realita srpnového dne roku 1944 byla zpět.
„Ale opatrně,“ dodal závozník. Seskočil z kabiny a rádoby galantně k ní vztáhl nahoru vlhkou ruku.
Se zvednutou sukní, která se ve větru nafoukla jako kopule, doskočila na zem.
„Jako výsadkářka!“ smál se ten slizoun. „Můžeme vás vzít i zpátky, budeme tu pendlovat mezi vodárnou a fabrikou až do večera. Stačí zamávat. Nashle, kopretinko!“
„Děkuji vám, moc děkuji. Na shledanou,“ oddechla si Růža.
Cisterna s hřmotem odbočí doprava k Vítkovicím a hluk motoru pomalu mizí v oblaku prachu. Růžena se otočí a zůstane stát bez hnutí.
Činžovní domy přímo před ní jsou doslova rozpůlené. Jako by je rozštípla obří sekera z nebe a otevřená patra zejí do ulice jako bizarní výkladní skříně. Vypadá to přesně jako ten rozkládací domeček pro panenky, který měla v dětství. Barevné stěny pokojíčků, nábytek, obrazy, ložnice s rozestlanou peřinkou. Koupelna s umyvadlem, ale s vanou oběšenou z okna. Schodiště vedoucí odnikud nikam.
Růžena zakloní hlavu a v jednom z těch otevřených bytů vidí postavy. Nějací lidé se tam chvatně přehrabují ve zbytcích nábytku.
Jako myši v teráriu, bleskne jí hlavou.
U paty zdí leží vysoké hromady cihelné suti a ve vzduchu visí šedivě oranžový závoj zkázy.
Pryč odsud. Růža rychle přechází přes kolejiště v místech, kde jednou vyrostou Frýdlantské mosty. Prach jí řeže v očích a v nose cítí štiplavý kouř a nakyslý smrad síry z koksovny Karolina. Hluk a dým nad koksovnou a Vítkovicemi teď doslova hrají všemi barvami Ostravy. Skoro běží kolem prázdné, vykolejené tramvaje s vytlučenými okny a zbytky zkrvavených skel. Na dlažbě se válí otevřená aktovka s bílými vyvrženými střevy lejster. Vedle ní černá pánská polobotka. O kousek dál je převrácený dětský kočárek a uvnitř střešní taška.
Někdo na ni volá, něco gestikuluje. Nevnímá vojáky, hasiče a odklízecí čety kolem. Chce mít tu hrůzu co nejdříve za sebou. Přeskakuje vyrvané dlažební kostky, obrubníky, spadlé větve a dráty elektrického vedení. Kolem výkladní skříně probodené kmenem stromu s omotanou rudou mašlí zahne vlevo na Bahnhofstraße.
Sotva lapá po dechu, pot se z ní leje. Zastaví se a nevěřícně zírá před sebe. Hrdlo se jí sevře suchým vzduchem, prachem a hrůzou. Palác Elektra, kde sídlí Oberlandrat a kde si chtěla vyzvednout povolení k svatbě, je částečně v troskách. Z hromady cihel, zkrouceného betonu a roztříštěného skla stále ještě stoupá dým.
V příští kapitole: Růžena stane tváří v tvář zosobněnému peklu v podobě pohledného důstojníka SS s dokonalou pamětí.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
