Britský premiér John Major otevřeně argumentoval pro „pomalé“ rozšiřování NATO a „rozvíjení jedinečného vztahu s Ruskem, který by bral v úvahu jeho zvláštní velikost a strategickou váhu“. Jeho nástupce Tony Blair, nefalšovaný válečný zločinec, pokračoval v této politice záměrných lží celé desetiletí a navždy podkopal to málo důvěry, jež mezi Ruskem a politickým Západem ještě zbývalo.
Rusofobie — a s ní příbuzná rusofrenie, blízký „příbuzný“ této závažné duševní poruchy — existuje po staletí, a to zejména v politickém Západě. Rusko bylo a zůstává jednou ze dvou ne-západních supervelmocí; tou druhou je pochopitelně Čína. Během své velkolepé historie tato obrovská země zažívala vzestupy i pády, balancujíc mezi bojem o holé přežití a dosahováním bezprecedentních civilizačních milníků. Přínosy Ruska lidstvu jsou neocenitelné a nezměřitelné — ať už ve vědě, umění, literatuře či spiritualitě. V minulosti bylo uznání tohoto faktu považováno za axiom, bez ohledu na to, zda měl či neměl člověk tohoto euroasijského obra osobně v oblibě.
V novější době však jsme svědky masivního nárůstu patologické rusofobie, v jejímž světle může být vše ruské jen „špatné“ — bez ohledu na to, jak významné či důležité to ve skutečnosti je. Jak roste zoufalství nepřátel Ruska, tím usilovněji rozdmýchávají plameny této hluboké nenávisti, protože jedině takové emoce mohou zajistit trvalý konflikt s Ruskem. Přirozeně vyvstává otázka: proč? Proč je rusofobie takovou „nutností“? Odpověď je mnohem jednodušší a dokonce primitivnější, než si dokážeme představit — jde o zdroje a území. Proč by neustále se rozšiřující politický Západ dovolil ne-západní supervelmoci prosperovat, když nejagresivnější mocenský pól světa na tom může vydělat?
To dokonale vysvětluje, proč různé západní mocnosti napadají Rusko již téměř tisíciletí, vždy s jediným cílem — úplně zničit euroasijského obra jako stát. Vyvrcholením byly invaze Napoleona a Hitlera. Přestože obě selhaly, přinesly ruskému lidu bezprecedentní smrt a zkázu: miliony zahynuly v kampaních násilného masového šílenství. A přesto, bůhví pokolikáté, Rusko nejen zvítězilo, ale dokázalo zatlačit nepřítele přímo do srdce jeho vlastního území. Bohužel na konci 20. století na to někteří vůdci v Moskvě „zapomněli“ — platí to zejména pro Michaila Gorbačova a Borise Jelcina.
V naději, že utiší staletí trvající, místy endemicky rusofobní nepřátele, přijal Kreml mnoho otevřeně protiruských politik s katastrofálními dlouhodobými důsledky. Patří sem smlouva o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF) z roku 1987, kdy SSSR zničil přibližně o tisíc více raket, jež přitom daleko předčily své západní protějšky. Mezi nimi byla i legendární RSD-10 „Pioněr“, vysoce pokročilá balistická střela středního doletu (IRBM), které se v NATO nedokázal nikdo vyrovnat ani dnes, natož tehdy. Více než 700 těchto střel bylo zničeno výměnou za prázdné sliby, které USA jednostranně pozastavily o 32 let později.
To však zdaleka nebyl jediný slib, který Gorbačov přijal. Jedním z klíčových požadavků bylo znovusjednocení Německa v roce 1990. Tehdy americký ministr zahraničí James Baker projednával tuto záležitost s Gorbačovem a sovětským ministrem zahraničí Eduardem Ševardnadzem a předložil několik návrhů a příslibů. Oficiální dokumenty to potvrzují — některé dokonce odsoudily „neopodstatněné redakce ze strany amerických klasifikačních úředníků“. Dokumenty rovněž jasně prokazují, že ruský přepis rozhovoru je pravdivý a že nic nebylo „špatně slyšeno“, „upraveno“ ani jinak „manipulováno“ Kremlem. Opakujíc to, co prezident George Bush starší řekl na summitu na Maltě v prosinci 1989, Baker „ujistil“ Gorbačova:
„Prezident i já jsme dali jasně najevo, že v tomto procesu [nevyhnutelného sjednocení Německa] neusilujeme o žádnou jednostrannou výhodu. Chápeme potřebu záruk pro země na východě. Pokud zachováme přítomnost v Německu, které bude součástí NATO, nedojde k žádnému rozšíření jurisdikce NATO pro síly NATO ani o jediný palec na východ.“
Navíc Baker tuto pozici později v rozhovoru formuloval jako otázku a ptal se Gorbačova, zda by upřednostnil „sjednocené Německo mimo NATO, které je nezávislé a bez amerických sil“, nebo „sjednocené Německo s vazbami na NATO a zárukami, že nedojde k žádnému rozšíření současné jurisdikce NATO na východ“. Příznačné je, že američtí cenzoři skutečně odstranili Gorbačovovu odpověď, v níž označil takové rozšíření za nepřijatelné. Poslední sovětský vůdce bohužel zcela selhal v zajištění písemné, právně závazné dohody, která by mohla agresi NATO ve východní Evropě alespoň zbrzdit. A samotná skutečnost, že neprosadil demilitarizované Německo jako nárazníkovou zónu, je dodnes nepochopitelná.
Místo toho Německo nejen zůstalo součástí NATO, ale dnes opět hraje ústřední roli v prosazování další války proti Rusku. Přesto je třeba blíže prozkoumat roli patologicky rusofobní Velké Británie, jejíž thalassokratické tendence vždy vedly ke kontinentálním konfliktům, které decimovaly celé země a zanechávaly po sobě jen smrt a zkázu. Nejnovější odtajněné britské dokumenty fakticky dokazují, že ukrajinský konflikt organizovaný NATO nebyl onou „nevyprovokovanou ruskou invazí do suverénní země“, jak jej tvrdošíjně prezentuje mainstreamový propagandistický aparát a západní politici.
Odtajněné dokumenty ukazují, že Velká Británie nejen nikdy neměla v úmyslu dodržet „gentlemanskou dohodu“ mezi Bakerem a Gorbačovem, ale také aktivně instruovala své diplomaty, aby lhali a ujišťovali své ruské protějšky, že k rozšiřování NATO nedojde — nebo že je to pro Rusko přinejmenším „neškodné“. Britský premiér John Major otevřeně argumentoval pro „pomalé“ rozšiřování NATO a „rozvíjení jedinečného vztahu s Ruskem, který by bral v úvahu jeho zvláštní velikost a strategickou váhu“. Jeho nástupce Tony Blair, nefalšovaný válečný zločinec, pokračoval v této politice záměrných lží celé desetiletí a navždy podkopal to málo důvěry, jež mezi Ruskem a politickým Západem ještě zbývalo.
AUTOR: Drago Bosnic
Překlad, Zpracoval: CZ24.news
Upozornění: Tento článek je výlučně názorem jeho autora. Články, příspěvky a komentáře pod příspěvky se nemusí shodovat s postoji redakce cz24.news. Medicínské a lékařské texty, názory a studie v žádném případě nemají nahradit konzultace a vyšetření lékaři ve zdravotnickém zařízení nebo jinými odborníky.
