Jeho odchod byl náhlý, nečekaný a vlastně všem připomněl, že válečné osudy si nevybírají. Po smrti ho nadřízení poctili zen-buddhistickou přezdívkou: Bukai-in Kohan Giko Kodži. Za života si však vysloužil zcela jiný titul. Říkali mu Ďábel z Rabaulu, a ne bezdůvodně. Japonský námořní stíhací pilot Hirojoši Nišizawa byl ve svém Zeru pro Američany velmi nebezpečným soupeřem.
Foto: Hirojoši Nišizawa ve svém Mitsubishi A6M3 Model 22 z 251. Kokutai nad Šalamounovými ostrovy v květnu 1943 | Wikimedia Commons / Public domain
Pro své nepřátele měl tento mladý muž děsivou pověst. V Tichomoří, kde spojenci čelili v úvodu konfliktu smrtící síle japonského námořního letectva, byl výsledek většiny rozhodujících bojů určován úspěchem letectva, a ten byl podmíněn vzdušnou převahou, kterou museli vybojovat stíhači. Zkušení piloti na obou stranách sváděli děsivé vzdušné souboje, podnikali odvážné nálety na nepřítele a střetávali se s bojovníky ve vzduchu, na zemi i na moři. Přesto se ani mezi mnoha vynikajícími japonskými esy nenašel nikdo jako Nišizawa. Věhlasu dosáhl nad Šalamounovými ostrovy v sestavě jednotky Čitose Kókútai, zprvu na letounu Mitsubishi A5M, a následně na proslulém Mitsubishi A6M Zero.
Byl to muž, který jako by se nebál ani smrti. Muž, jehož odvaha a smělost neznaly mezí. Byl to muž, který bez svolení svých velitelů proletěl šest po sobě jdoucích akrobatických figur přímo nad nepřátelskými pozicemi. Tato nehorázná akrobacie, kterou předvedl na začátku léta 1942, ho mohla snadno stát život. Místo toho nepřátelští vojáci na zemi zastavili palbu, a když se Nišizawa vrátil na svou základnu, už mu přišel dopis, v němž mu gratulovali k jeho manévrům – a zvali ho zpět s tím, že tentokrát ho již ale přivítají jiným způsobem.
Ďábel z Rabaulu se samozřejmě rozhodl toto konkrétní pozvání odmítnout, ale pokud jeho nepřátelé před tímto dnem jeho pověsti tak docela nevěřili, teď už ano. Vlastně i mezi svými vlastními kamarády působil jako postava z dávných mýtů a legend. Nišizawa byl znám jako podivínský a samotářský člověk. A nejen to – zdálo se, že s rostoucím věhlasem mu jeho povaha a pocit outsidera vlastně vyhovuje. Vysoký, hubený a nápadně bledý Nišizawa měl daleko k družnosti, a i když se jeho jméno stalo synonymem pro činy odvahy a statečnosti, držel se rád stranou. Byl sice předmětem uctívání, ale jediné místo, kde se cítil opravdu dobře, byl kokpit Zera a samotné nebe.
I po smrti se na muže, který se zdál již za života být spíše mýtickou bytostí, stále lepí prvky tajemna. Nišizawa se účastnil klíčových bitev od léta roku 1942. V říjnu 1944 také doprovázel první z velkých útoků japonských kamikaze proti Spojencům. Sám letěl jako doprovod pěti útočných letounů, ale v průběhu útoku došlo k něčemu mimořádnému.
Mladý pilot sledoval, jak se jeho kamarádi řítí vstříc jisté smrti a jak jejich letadla narážejí do amerických válečných lodí pod nimi. Exploze způsobené čtyřmi z pěti letounů, které vedl poručík Jukio Seki, vyvolaly řetězovou reakci na dalších plavidlech. Na obloze se do boje zapojil také Nišizawa, který úspěšně sestřelil dva Grummany F6F Hellcat a zvýšil celkový počet svých potvrzených sestřelů na 88. Celá akce byla úspěšná a zdánlivě určitým příslibem pro budoucí nasazení zoufalého prostředku pro zoufalou situaci, jímž piloti kamikaze byli. Nišizawa však měl zarážející vizi.
Zatímco se mu před očima odehrával masakr, viděl, jak se odehrává jiná událost – jeho vlastní smrt. Ačkoli se výpovědi o přesné povaze osudu, který si představoval, různí, z mise se vrátil bez stínu pochybností. Ďáblovi z Rabaulu se zdálo, že jeho konec je blízko. Zůstal věrný své odvážné povaze. Zatímco jiný člověk by se možná pokusil před svým osudem utéct, Ďábel z Rabaulu neztrácel čas a postavil se svému osudu čelem. Hned druhý den, s předtuchou stále v hlavě, sám požádal o místo na další misi sebevražedné jednotky kamikaze. Pokud měl zemřít, Hirojoši Nišizawa to hodlal udělat ve velkém stylu. Jeho žádost byla samozřejmě zamítnuta – zkušení stíhací piloti byli pro Japonsko příliš cenní.
Bylo by šílenstvím tak lehce zahodit muže jeho kalibru a velkou ranou pro morálku ostatních. V této době, i když mu bylo teprve dvacet let, už o tomto mladíkovi jeho nepřátelé mluvili jako o esu es – ztratit ho při sebevražedné misi by bylo prostě nemyslitelné. Ve stylu všech velkých mýtů však šly tragédie a ironie ruku v ruce. Odmítnutím jeho přání Nišizawovi nadřízení v důsledku zpečetili osud svého nejlepšího pilota. Byl přidělen na jinou misi a následujícího rána se vydal jako cestující na palubě dopravního Nakadžima Ki-49 Helen, které odstartovalo z Mabalacatu. Počasí bylo pěkné, s jasnou oblohou a slabým větrem. Úkol, kterým byli pověřeni, by vlastně neměl pro nikoho z mužů na palubě představovat žádné potíže. Měli přepravit náhradní letouny z Clark Field, Nišizawovo vlastní Zero bylo zničeno při úspěšném sebevražedném útoku pilota Tomisaku Kacumata na doprovodnou letadlovou loď Suwanee předchozího dne.
Vysoko na jasné říjnové obloze nad ostrovem Mindoro se v dálce objevila dvě letadla. Byla daleko za Japonci, ale rychle se přibližovala. Americké stíhačky, dvojice Hellcatů, je nyní pronásledovaly, i když ani ony netušily, koho přesně mají na mušce. Patřily k jednotce VF-14 z letadlové lodi Wasp. Nedaleko města Calapan pak americký pilot poručík Harold P. Newell poslal těžkopádné dopravní letadlo k zemi v plamenech. Ve věku 24 let, jen několik dní poté, co předpověděl svůj vlastní konec, byl Ďábel z Rabaulu mrtev.
Za svou krátkou kariéru si japonské eso vysloužilo respekt nepřátel i spolubojovníků. Stal se celonárodně uznávaným symbolem statečnosti, vlastenectví a neohroženosti tváří v tvář smrti. Stejně jako všechny velké postavy legend, i odkaz muže pojmenovaného Bukai-in Kohan Giko Kodži žije i po smrti. Z objektivního pohledu na dějiny stál na špatné straně konfliktu, na straně agresora. Stál ale jako voják samozřejmě na straně své vlasti a bojoval čistě. Úctu protivníků si plně zasloužil.
Zdroj: warhistoryonline.com
