Z volebních kampaní se staly ty nejprohnanější reklamní kampaně. Žádný neprověřuje, jestli všechny přísady jsou skutečně součástí nabízeného produktu, žádná nepovolená „zdravotní“ tvrzení politiky nebrzdí v jejich volební rétorice. Možná by stálo za to si připomenout, že volební kampaň by se od reklamní kampaně měla skutečně lišit. Reklama přikrašluje, aby prodala, a proto je také zákonem regulována. Volební kampaň by měla především informovat, aby voliči politiky volili. Jenže dnes je to ve volebních kampaních už jen a jen o tom reklamním přikrašlování, ovšem bez nějakého regulování.
Je to na voličích. Ti ale zcela pod tlakem přijali hru na reklamu. Rozhodují gesta, úhly pohledu, obleky a barvy šatů, fikaně vymyšlená hesla. Odpovědný politik do toho jen těžko dostává klíčová a důležitá témata, jen těžko někdo prorazí s popisem řešení, protože lidé chtějí být klamáni.
Dříve v kampaních pomáhali ekonomové, prognostici, národohospodáři. Dnes si politici najímají marketéry, sociology a reklamní fotografy. Přirozenost, aby mezi politiky pohledal…
Ne jiné je to v médiích. Do nekonečna se probírají povrchní a marginální kauzy – kdy, kde, kdo, co řekl – místo toho, aby se politici tlačili k zodpovědnosti a k efektivnosti. Zájmy lidí jsou až na posledním místě. Novináři se mnohdy i nevědomky stali služebníky politiky. A tak nerušeně rostou sítě spřízněných, kteří si dobře žijí, přisáti na veřejné rozpočty. Začíná to už ve větších městech, kde anonymita zakrývá souručenství parťáků a příbuzných, kteří jsou rozeseti po veřejných funkcích a navzájem si přidělují zakázky a dotace. Je to nabobtnané podhoubí, které vysává zdroje a brání změnám.
Nikdo nechce nové lidi, nové přístupy, efektivitu správy věcí veřejných. To se podařilo postupem času úplně upozadit, vytlačit a zatajit. Stačí se zeptat lidí, o čem vlastně jsou kraje. Ví někdo, co konkrétně se na krajích rozhoduje, co spravuje, jaké peníze se tam přerozdělují? Kraje jsou tak nezajímavé, že žádní novináři v regionech se tím, kdo jaké peníze a kam přerozděluje, nijak nezabývají. Není to sexy, nezvyšuje to čtenost a hlavně – není to jednoduché. Dohledávání a zdrojování je pracné a nebezpečné. Žádný regionální novinář si netroufne sáhnout na „nedotknutelné“, vyloučení z okruhu těch „lepších lidí“ by přišlo záhy…
Tak si všichni v tom souručenství „známých a navzájem se kryjících“ v klidu žijí, vytváří falešné kauzy (aby lidi měli pocit, že někdo něco řeší), občas někdo naoko odstoupí z nějaké funkce, ale za chvilku ho najdeme přisátého k veřejným penězům někde jinde, méně viditelného. A volební kampaně? Ty slouží jen k tomu, aby se toto souručenství nenarušilo nějakým nebezpečným novým prvkem. Nového se všichni bojí. Mohly by se přetrhat penězovody a vzájemné krytí!
Z toho začarovaného kruhu, kdy jsou lidé klamáni a nevadí jim to, se jen těžko vystupuje. Teď se to trochu podařilo v bývalém východním Německu, kdy už lidé řekli dost. Zvolili ve velké míře AfD, na kterou ze strachu z rozbití souručenství všichni plivou. U nás to ještě funguje, ve východním Německu už ne. Jestli to ale bude stačit na nějaké skutečné změny se teprve uvidí.
Jedno je ale jisté – kdo chce vítězit ve volbách, musí se podřídit a velmi umně manévrovat. Dávno to už není o prezentaci skutečnosti a návrzích řešení. Stačí se podívat, co se děje okolo nových plakátů SPD. Ukazují jen nepřikrášlenou realitu. Můžeme nad tím diskutovat, popírat to, zpochybňovat to, ale tím se ta realita nijak nezmění. Vedle těchto plakátů působí volební kampaně jiných stran ještě více vyumělkovaně. Jestli tento tah SPD pomůže, je otázkou. Jak už dávno víme, říkat pravdu nestačí a SPD by k tomu musela přihodit ještě mnoho dalších ingrediencí – ale to je zase jiný příběh…
Nicméně už za pár týdnů uvidíme, jestli jsou voliči ochotni nechat se přestat klamat. Obávám se, že u nás ještě není tak zle, aby voliči odmítli svět reklamního pozlátka.
