MICHAL ILLEŠ
Vláda nám v pravidelných intervalech připomíná, že definice veřejné služby je gumová a peněženka daňového poplatníka bezedná. Když v květnu loňského roku vstoupila v účinnost takzvaná velká mediální novela, proměnila koncesionářský poplatek v absurdní „daň z existence moderního člověka“. Stačí vlastnit chytrý telefon, počítač nebo mít doma internetové připojení, a musíte platit. Bez ohledu na to, zda jste vysílání České televize nebo Českého rozhlasu viděli naposledy v minulém desetiletí.
Jenže veřejnoprávní apetit je neukojitelný. Sotva si lidé zvykli na to, že stát zpoplatnil i jejich pracovní nástroje, přichází vládní garnitura s dalším „spasitelským“ plánem: poplatky od roku 2027 úplně zrušit a obě instituce napojit přímo na státní rozpočet.
Z pohledu zdravého rozumu a konzervativních principů jde o vyhánění čerta ďáblem. Namísto abychom vedli debatu o nezbytném zeštíhlení obou mediálních domů a jasném ohraničení toho, co veřejná služba vůbec je, posouváme se od nespravedlivé „daně z hlavy“ k plnému zestátnění.
Kde končí služba a začíná nekalá konkurence?
Základní argument zastánců neustálého přísunu miliard je stále stejný: bez obřích rozpočtů prý padne demokracie. To je však hluboké nepochopení role státu i médií v 21. století. Nikdo nezpochybňuje potřebu krizového zpravodajství, vysílání pro menšiny nebo udržování národního kulturního archivu. To je skutečná veřejná služba.
Jenže tvoří tato agenda většinu programu ČT a ČRo? Ani zdaleka. Z peněz poplatníků se financují drahé licence na komerční sportovní přenosy, mainstreamové kriminální seriály, nekonečné zábavné show a nákupy hollywoodských trháků. Tedy obsah, který komerční trh umí a chce nabídnout sám – efektivněji a bez dotací.
Tím, že stát nutí občany tyto projekty dotovat, hrubě deformuje mediální trh. Soukromá vydavatelství a televize musí bojovat o každého předplatitele a inzerenta. Veřejnoprávní gigant naproti tomu operuje s jistotou miliardového polštáře, a ještě k tomu parazituje na reklamním trhu prostřednictvím sponzoringu pořadů. Jde o učebnicovou ukázku nekalé konkurence s posvěcením zákona.
Zestátnění jako cesta do pekel
Aktuální vládní záměr zrušit poplatky a platit televizi i rozhlas přímo ze státního rozpočtu sice na první pohled zní jako úleva pro peněženky, ale pro konzervativce představuje strukturální varování.
Zastánci tohoto kroku často argumentují příkladem sedmnácti evropských zemí, včetně Skandinávie, kde tento model funguje, aniž by tamní média ztratila důvěru veřejnosti. Jenže západní model se opírá o vysokou politickou kulturu a dekády budovaný konsenzus, který v našem politickém prostředí chybí.
Jistě, ani současný stav není ideální a nezávislost médií je do jisté míry iluzorní. Už dnes může parlamentní většina jedním hlasováním výši poplatků změnit a hlavním nástrojem politického vlivu zůstává volba mediálních rad Poslaneckou sněmovnou. Přechod na rozpočtové financování však bourá poslední institucionální bariéru.
Pokud by mělo být financování ze státní kasy bezpečné, muselo by podléhat striktní ústavní pojistce. Ta by musela rozpočet médií pevně svázat s matematickým vzorcem (např. fixním procentem z HDP) a rozhodování o penězích přenést na nezávislý expertní a auditorský orgán mimo dosah poslanců, po vzoru německé komise KEF. Jakýkoliv zásah do takto nastaveného rozpočtu by pak vyžadoval ústavní většinu v obou komorách Parlamentu. Bez takto rigidní brzdy, a při pouhém zavedení běžného mandatorního výdaje, se zrušením přímé vazby mezi poplatníkem a médiem definitivně stírá rozdíl mezi veřejnoprávní institucí a státním úřadem. Média se tím nevyhnutelně stávají součástí každoročního vyjednávání o rozpočtových prioritách. V českém prostředí plném politických zvratů tak vzniká nebezpečný precedent. Finanční kohoutky sice nepůjde zavřít ze dne na den, ale vládní moc získá dlouhodobou koncepční páku na formování rozpočtových kapitol, což dříve či později povede k tlaku na loajalitu.
Konzervativní alternativa: Svoboda volby
Skutečné konzervativní řešení přitom existuje a v digitální éře je technologicky banální: zakódování obsahu a transformace na dobrovolné předplatné.
Pokud jsou ČT a ČRo tak nezbytným a kvalitním pilířem našich životů, jak tvrdí jejich management, jistě si své diváky najdou i na bázi dobrovolnosti. Kdo službu chce, ten si ji zaplatí – stejně jako si platí komerční streamovací platformy nebo předplatné novin. Kdo o ni nestojí, nemá být státní mocí nucen k povinné solidaritě s fanoušky televizní zábavy.
Pokud politická reprezentace nenajde odvahu k této zásadní transformaci, měla by alespoň provést radikální řez: definovat striktní minimum veřejné služby, zrušit nadbytečné kanály, omezit komerční agendu a přinutit obě instituce k drastickým vnitřním úsporám. Místo toho se pohybujeme v kruhu mezi absurdní „daní z existence“ a rizikovým napojením na státní kasu. Stát tím opět ukazuje, že raději ochrání zájmy bobtnajícího aparátu než peněženky a svobodu těch, z jejichž daní žije.
Konzervativní noviny
