Jakmile se člověk narodí, ocitá se v určitém vztahu k druhému člověku. Je to vztah závislosti, a jakkoli se to dnes v naší individualistické době nezdá, tato závislost na druhém člověku nezaniká ani v pozdějším věku.
Pojmenovává to již Platón: „Obec vzniká proto, že nikdo z nás není soběstačný“ (Ústava, 369b). Aristotelés dokonce říká, že muž a žena „nemohou žít jeden bez druhého“, a proto „nevyhnutelně tvoří pár“ (Politika, 1252a30). Jinými slovy, člověk je ve své podstatě společenský tvor. Potřebuje druhého člověka a širší společenství. A to nejen proto, aby si navzájem zajistili základní životní potřeby, ale proto, aby žili naplněný život.
Otázkou však je, jak nejlépe uspořádat naše vzájemné soužití. Je totiž zjevné, že koordinace lidí vyžaduje nějaký systém uspořádání vzájemných vztahů. Méně zjevné je ale to, na co klást důraz, resp. co by měl být tím nosným principem. Dějiny západní civilizace jsou plné teoretických i praktických odpovědí na tuto otázku. Dnes se však zdá, že jsme konečně dospěli k tomu dokonalému uspořádání: je jím demokracie.
Tento svět je však ve své podstatě křehký, a proto dokonalost není vlastností na tomto světě dosažitelnou. Již sv. Tomáš říká, že dokonalého štěstí člověk na tomto světě dosáhnout nemůže (Summa theologická, I-II, q.3, a.2).
Zesnulý papež Benedikt XVI. ve svých textech opakovaně připomíná, že stejný realismus je třeba mít na paměti i v politické sféře. Přesvědčení hlasatelé utopických návrhů lepších zítřků ignorují komplexnost a různorodost lidské společnosti a zejména omezení lidské přirozenosti. Dokonalé politické zřízení na tomto světě není možné. Ba co více – dějiny ukazují, že to jsou právě utopické ideály, které nezřídka vedou k totalitě a útlaku. Výjimkou tedy nemůže být ani demokracie, jakkoli se dnes jeví jako nejlepší uspořádání, k němuž lidstvo dospělo.
Kořeny demokracie sahají do antického Řecka. Oba velikáni řeckého myšlení, Platón i Aristotelés, zaujímají k „vládě lidu“, jak demokracii nazýváme, kritické stanovisko. Částečně je to proto, že jejich pojetí demokracie není zcela totožné s tím dnešním. Jednu z nejpronikavějších a dodnes velmi relevantních analýz demokracie však nabízí v první polovině 19. století francouzský politický filozof Alexis de Tocqueville. Tocqueville cestoval roku 1831 do Ameriky, aby pozoroval a studoval silné i slabé stránky demokratického zřízení v Americe, a nabídl tak poučení pro země, které také rozvíjely demokratické zřízení, včetně jeho rodné Francie.
To, co tohoto mladého badatele v „Novém světě“ nejvíce udeřilo do očí, byla rovnost podmínek. Tak píše v úvodu své slavné knihy Demokracie v Americe. Rovnost podmínek v demokracii měla podle Tocquevilla „zázračný vliv“ na chod společnosti. Jeho pozorování však odhalila i nemálo úskalí tohoto vlivu. Konkrétně říká, že důraz na rovnost v demokracii vede ke dvěma neblahým tendencím: k anarchii a k otroctví.
Sklon demokracie k anarchii je zřejmý, a proto se mu lze lépe bránit. Důraz na rovnost vede k nezávislosti a různorodosti, kterou musí zkrotit státní moc. Selže-li stát, vznikne v nezávislé a různorodé společnosti velký zmatek – větší než ve společnosti, která je vzájemně provázaná a homogenní. Podle Tocquevilla je však druhá tendence (k otroctví) horší právě proto, že je skrytější a lidé v demokracii se jí nechávají strhnout, aniž by si to uvědomovali. Jak ji tedy Tocqueville vysvětluje?
Nezávislost lidí vede k vzájemné lhostejnosti vůči druhému člověku – mimo rodinu a nejbližší přátele. To vede k stále rostoucí závislosti izolovaného občana na státní moci. Občan v demokracii sice má svobodu volit si svého „pána“, ten ale disponuje – více než feudální pán, král či jiný absolutní panovník v minulosti – bezprecedentními možnostmi zasahovat do každodenních detailů života občanů. Takový nenápadný „měkký“ despotismus sice nevede k tak výrazným zneužitím moci, jaká známe z absolutistických zřízení, může však vyčerpat a udusit duchovní sílu a tvořivost občana, nezbytnou pro pokrok společnosti. Občan v demokracii se tak ocitá v jakémsi paradoxu: má sice obrovskou pravomoc vyměnit „vládní garnituru“, což je zásadní vliv na chod celého státu, zároveň se však stále více vzdává možnosti řídit svůj život podle vlastního uvážení.
Pokud se zdá, že není jasné, zda tento „měkký“ despotismus hrozí i naší společnosti, zkusme se jen zamyslet, zda máme například svobodu ovlivnit tak zásadní věc, jakou je obsah a forma vzdělávání našich dětí, které musí od šesti let trávit ve školách většinu svého aktivního času.
Autor je ředitel Univerzitního kolegia Antona Neuwirtha v Ivance u Dunaje. Chcete vědět více o Univerzitním kolégiu, které nabízí formační program i pro vysokoškoláky z Čech? Podrobnosti zde: Kolégium Antona Neuwirtha
° ° °
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
