LIBOR ČÍHAL
Pravděpodobně žijeme v epoše velké geopolitické transformace a naštěstí nám okolnosti výjimečně přejí, totiž obvykle jsou takové přelomy epoch provázeny materiálním propadem pasivních slabších prvků, kam s EU evidentně patříme. V Praze se žádné transformace doby neregistrují, naopak většina lidí se domnívá, že s EU jsme na špici světového progresu a kdo o tom pochybuje, hrozí mu, že mu studenti nebo političtí narkomani dají přes hubu. Po volbách jsme doufali, že věci se vylepší a přidáme se k většinové karavaně planety suverénních svobodných zemí, resp. že se upadající Česko bude sbližovat s perspektivními hráči světové transformace a evropskounijní chiméry pošleme tam, kam patří. Klíčovým zadáním pro národní politiku je identifikace perspektivnějších geopolitických směrů, přitom politický talent vůdců by měl tyto směry otevřít. Pořád je záhadou, co za nové geopolitické směry otevírá Babiš. V Ázerbájdžánu, Kazachstánu a Kyrgyzstánu pokračoval téměř doslovně v pokusech Leyenové vést trochu jinou formou válku s Ruskem. Tuto dnes už špatně maskovanou protiruskou podlost a vydírání v Rusku taky tak chápou. Babiš se někde v bruselské kantině skamarádil s Alijevem, v kterém Brusel vidí významného spojence ve válce s Ruskem. Co si od dodávek plynu z Ázerbájdžánu Babiš slibuje? Ázerbájdžán dodává do EU 7 % její potřeby plynu, co tady může Babiš ještě docílit, kapacity těchto zdrojů jsou limitovány a transportní cesty velmi fragilní. Nevíme, jak se postavil Babiš k unijnímu vydírání Kyrgyzstánu, které jeho prezident v jednání s Babišem musel otevřít. V podivném protiruském tahu jede Macinka, informace o jeho zcela zbytečné a netaktické podpoře ustavení speciálního tribunálu s ruskými vůdci prošla ruským tiskem a určitě to nebude zapomenuto. Macinka se zde moc neliší od Pavla, který to dlouho propaguje. Pokud Macinka, který je sympatickou tváří strany Motoristů, rychle neotočí protiruské kormidlo, zbortí si politickou stranu. Voliče strany zajímá antikonformnost vůdců, pak je sympatický a zajímavý i Turek, ale pokusy o začlenění strany do mainstreamu a protiruské tóniny promění stranu v nezajímavý a vyčpělý politický subjekt.
Na druhé straně vidíme, jak politická zásadovost a nekompromisnost rámované diskrétností a slušností mohou být efektivní, téměř se dá hovořit o zrození velkého politika. Včera exceloval předseda sněmovny Okamura na státní návštěvě v Bělehradě způsobem, který nemá obdobu v české politice. Ve velkém stylu ho přijal prezident země Vučič a posléze pronesl v parlamentu projev medializovaný v plném rozsahu. Okamura ujišťoval srbské politiky o podpoře jejich evropských snah, vyjádřil názor, že Srbsko v EU by znamenalo posílení tábora zemí akcentujících státní suverenitu. Ovšem i při veškeré vstřícnosti srbské politice, vysvětlil politikům i srbskému lidu, že s EU je žádné velké štěstí nepotká: „Vstupem Srbska do EU se nic nezmění, jen se změní vaše zákony tak, aby vyhovovaly jejich lobby. Západ nám zelenou politikou a bruselskými směrnicemi a direktivami narušil ekonomiku a de facto ji převzal. Stali jsme se ekonomickou kolonií. Pravda bylo to i zásluhou chyb našich vlastních politiků.“ Téměř nábožně vyslechl srbský parlament Okamurovo varování, v rozpolcené a zpolitizované srbské společnosti mají jeho slova nedocenitelný význam.
Velmi známý polský politický filozof Brzezinski počátkem devadesátých let napsal, že kolem roku 2010 by se ze spolupráce mezi Francií, Německem, Polskem a Ukrajinou mohlo vyvinout partnerství, které by se stalo strategickou osou Evropy. O kus dál napsal, že toto americké předmostí na eurasijském kontinentu by mohlo být odrazovým můstkem projekce demokratického kooperativního řádu do Eurasie. Je jasné, jak se nahlíží v teoriích demokratického proniknutí do Eurasie na ruský národní stát – je to problém, který je třeba odstranit. Vlastně až poslední čtyři roky ukrajinské války definitivně rozbily Brzezinského teorie. Rusko nebylo poraženo, jeho ekonomická a sociální katastrofa se nenaplnila a přes velké problémy je schopno transformovat nástroje agrese v nástroje přetváření ekonomického modelu a posílení vědeckého a průmyslového komplexu. Starý americký protektorát se též výrazně změnil, pokus o postup na východ přivodil strategické ose Evropy nebývalý úpadek.
Po letech vládnutí Leyenové působí EU dojmem struktury zašlé epochy, ale i kdyby měla vykrvácet, pokouší se realizovat Brzezinského vize. EU by z historických důvodů a kvůli geografické blízkosti konfliktů měla usilovat o ukončení ukrajinské války a o řešení středovýchodní krize. Místo toho vidíme permanentní protiruskou hysterii Kallasové a Leyenové. Podle Kallasové se ministři zahraničí zemí EU shodují na tom, že vztahy s Ruskem se neznormalizují ani po válce. Klíčovými prvky reakce Unie na ukrajinský konflikt jsou podle její interpretace další sankce a mezinárodní izolace Ruska. Velmi adekvátně ji odpověděla mluvčí ministerstva zahraničí RF Zacharovová: „Kallasová by se svými svinskými výroky mohla vyhrát šampionát v kvílení prasat, které se koná v Estonsku.“ Není co dodat.
Unijní absence v diplomatickém úsilí řešení konfliktů je velkým zaváháním, ale ještě tragičtějším aspektem je nedostatek vůle něco vůbec řešit. Signály EU se podobají vysílání rádia, kterému dochází baterie. EU působí dojmem, že vrcholně nebezpečné konflikty vůbec nevnímá. Unie chce všechno unifikovat, ale neoplývá minimální kapacitou identifikovat racionální směry, které by byly prokazatelně přínosné všem členským zemím, pak by bylo možné v jistých cílech sjednotit jejich politiku. Osa čtyř zemí, o níž Brzezinský mluví, se sice zmocnila rozhodovacích struktur v Unii, ale nemá žádný společný perspektivní horizont, který by měl sílu země osy reálně sjednotit. Domluvit se mohou jejich zájmové a zkorumpované elitní skupiny pouze na bázi egoistických principů. Průnik upadajícího konglomerátu do Eurasie, ať už je to EU, nebo Brzezinského osa, dnes nemá ani minimální šanci uspět.
