Během tří krvavých dní v rámci bojů v bitvě u Gettysburgu padlo či bylo zraněno 51 000 mužů. Když bitva konečně utichla, zazněly poslední výstřely a obě obrovské armády se od sebe odtrhly, aby odkulhaly pryč, měli obyvatelé malého pensylvánského města nelehký úkol – museli pohřbít tisíce padlých mužů a koní, nemluvě o tom, že velká část města se stala doslova jednou velkou polní nemocnicí, ve které následně zemřely další stovky zraněných vojáků. Není proto divu, že toto bojiště je dodnes považováno za jedno z nejstrašidelnějších míst v Americe, kdy byla na tomto místě opakovaně zaznamenána paranormální aktivita. Jako by zde duchové padlých uvízli a ani po smrti tak nemohli nalézt klid a stále znovu prožívají agónii svých posledních okamžiků.
Foto: Gettysburgské bojiště je dodnes považováno za jedno z nejstrašidelnějších míst v Americe, kdy byla na tomto místě opakovaně zaznamenána paranormální aktivita. (ilustrační foto) | Shutterstock
V oblasti se např. pravidelně ukazuje duch vojáka signálního sboru zabitého rebely, který neustále napadá návštěvníky Gettysburg College. Je zde vidět také duch zdravotní sestry z občanské války, jak se prohrabuje zásuvkami a stále hledá materiál na obvazy v dnešním hotelu Best Western, který je postaven na původním místě, kde stála nemocnice. V kuchyni domu, kde zemřela 15letá dívka při hnětení chlebového těsta, je pak dodnes často vidět její podoba, která připravuje těsto jako v okamžik smrti. Tato jediná civilní oběť bitvy byla tehdy zabita zbloudilou střelou. Na místě další polní nemocnice, taverně Dobbinova domu, je stále vidět celá skupina strašidelných sester, jak se zoufalými tvářemi pečují o umírající. V pensylvánské koleji je pak tu a tam slyšet smrtelně raněný 17letý konfederační voják, který volá svou matku a prosí o vodu. V luteránském kostele, ve kterém ležely v průběhu bitvy stovky raněních, je dodnes nad ránem, tedy v době, kdy většina smrtelně raněných mužů umírala, slyšet pláč a kapající voda. Má se jednat o slzy umírajících mužů obou armád. Mnozí z padlých odpočívají v neoznačených hrobech přímo na samotném bojišti, kde prožívají svou nekonečnou agónii smrti a hrůzy boje. V noci lze na místě po západu slunce údajně stále vidět přízračné postavy, jsou slyšet různé hlasy a zvuky války.
Za všechny strašidelné příběhy si připomeňme následující. Generál William Barksdale byl známý ještě předtím, než v červenci 1863 vedl své jednotky do Gettysburgu. Před válkou byl majitel otroků, redaktor novin a bývalý americký kongresman. I když jeho vzhled nebyl příliš vojenský (Barksdale byl silně otylý a navzdory vojenské módě býval vždy hladce oholen), byl to povahou voják do morku kostí a velmi statečný muž. Jeho mississippská brigáda bojovala u Antietamu a Fredericksburgu, kde tvořila zadní voj pro konfederační armády generála Lee. V Gettysburgu plánoval Lee ukončit válku jedním odvážným a rozhodným úderem proti armádě Unie, která měla podle plánu v bitvě vykrvácet, aby Lincoln musel přistoupit na jednání o míru. Jenže místo toho bitva kvůli Leeho chybné strategii uvázla na řadě hrdinských, avšak fatálních útoků ze strany Konfederace, ve kterých nakonec vykrváceli rebelové.
Druhého dne bitvy, ve čtvrtek 2. července 1863, byl Barksdale pověřen dobytím federálních pozic na Seminárním hřebenu. Jeho staří veteráni se zdáli býti toho dne nezastavitelní. Vojáci z Mississippi křižovali otevřenou půdu mezi dělovou palbou a salvou z pušek a z plných plic řvoucí divoký jekot běželi za svým generálem, který cválal před nimi se zdviženým mečem, kloboukem a vlajícími bílými vlasy. Brigáda se tehdy tvrdě střetla s nepřítelem, rozbila celou unijní divizi a poté přešla do protiútoku, během kterého byl Barksdale mnoha střelami smrtelně raněn. Tento útok byl popisován jako jedna z nejúchvatnějších podívaných celé občanské války a jeden plukovník Unie později o této akci řekl: „Byl to ten největší útok, jaký kdy smrtelný člověk provedl.“
Smrtelně zraněný Barksdale tehdy zůstal v bezvědomí ležet na zemi, takže nevnímal, jak kolem něj krouží vojáci dvou armád a snaží se vzájemně vyhladit. Když pak ten samý den boj skončil, našli zraněného generála federální vojáci, kteří ho převezli do Hummelbaugh House jižně od města, kde ho měl na starosti zdravotník 15. massachusettského pluku, Robert Cassidy, který generálovi poskytl první pomoc. Ještě když byl generál při plném vědomí, řekl ošetřujícímu lékaři, ať vyřídí jeho manželce, že byl v boji zabit, avšak jeho muži se rvali jako čerti. Barksdale byl zasažen nejméně třikrát. Jeden z projektilů mu dokonce zlomil šavli v jeho ruce a dělová koule mu ustřelila část nohy. Měl také proraženou plíci, a právě tato rána se jevila Cassidymu jako smrtelná. Cassidy tak podal generálovi proti bolestem morfium, a když Barksdale požádal o vodu, dával mu po lžičkách napít. Více pro něj udělat již nemohl a Barksdale nad ránem zemřel.
Barksdale byl následně pohřben v Gettysburgu, avšak jeho žena Narcisse chtěla mít svého manžela pohřbeného v rodné Mississippi. Proto po válce podnikla dlouhou cestu vlakem do Gettysburgu, aby vyzvedla generálovy ostatky a převezla je do Mississippi. Na cestu sebou vzala i jejich loveckého psa Tulla, který mrtvého generála miloval. Když pak generálovu vdovu a psa vzali na místo Barksdaleova dočasného hrobu, pes si na místě lehl a začal děsivě kňučet a výt. I když bylo Barksdaleovo tělo vykopáno, pes již původní hrob neopustil, ani přes urputnou snahu utrápené vdovy, která nakonec nechala psa v hrobě napospas svému osudu a vydala se s ostatky svého zesnulého manžela na dlouhou cestu vlakem zpět domů do Mississippi.
Pes z prázdného hrobu, kde předtím ležel jeho páníček, odmítal vylézt, a kdykoli se k němu někdo přiblížil, aby se ho pokusil nakrmit nebo mu dát vodu, pes jen kňučel, vyl a stravu i vodu odmítal. O několik dní později byl v prázdném hrobě nalezen mrtvý. Dodnes se pak traduje, že ve tmě, kdy se ostatní neklidné duše mrtvých vojáků procházejí po bývalém bojišti, generálův pes stále vyje za svého padlého pána a volá ho. O pár set metrů dál pak údajně Barksdale stále žádá zdravotníka Roberta Cassidyho o vodu.
Zdroj: historie válek
