Článek k dnešnímu výročí pokládám za tzv. povinný, tedy takový, který prostě v tento den vyjít musí. Už jste na Kose opakovaně četli, že táta mi vysvětloval, že větší svátek tenhle stát ve svém kalendáři nemá a nikdy mít nebude. Pokud si sdružení lidí v České kotlině a na utěšené Moravě bude říkat – NÁROD. Přesněji -ČESKÝ NÁROD.
Měl pravdu, naprostou, tak jako ostatně vždycky..
Nikdy neviděl můj blog, nemohl. Prostě se v čase spolu neprotnuli, Kdyby ano, jistě by v archivu existovala jeho autorská rubrika. A já bych speciálně tyhle texty přenechal jemu. Protože by je dal daleko lépe než já.
Ale to jen klasické co by kdyby. Významově k ničemu. Nebo je to snad jinak?
Já myslím, že ano! Je to jinak! Zatraceně jinak! Protože přece slavíme DNE VZNIKU NAŠEHO STÁTU!!!!
Jakže se tenkrát ten fungl nágl nový stát jmenoval? Česká republika? Jako se jmenuje ten útvar jehož jsme občany?
Samozřejmě, že ne!!! Naprosto ne. Žádná Republika československá už přes 30 let neexistuje. Byla rozmělněna na na opravdové drobné. Z jednoho celkem malého státečku s staly dva ještě menší! Tohle jsme od znovunabytí té „svobody“ po Listopadu 89 dokázali!
Ukazuje někdo na jinam a říká – to my ne , to politici? My jsme to nechtěli? Oni to zavinili a vyhandlovali? Vážně? Tak proč Mečiar na Slovensku a Klaus u nás vyhrávali i potom volby? A Klaus se nakonec stal prezidentem, když to oni a ne my? Proč?
Tohle je prostě naše práce! My můžeme za to, že vlastně slavíme to, že jsme přežili a přežíváme amputaci nejméně jedné třetiny těla. Na Slovensku ani to ne…. Viděli jste někdy nějakého invalidu slavit své zmrzačení a předstírat, že je vlastně všechno ok. a že si to užívá? Já ne. A nemyslím si, že by se našel jeden jediný dnes například na Ukrajině z těch desítek, ale nejspíš stovek tisíc těch, co tam už na své kůži tu amputaci prožili nebo prožívají…
Nicméně jsou na tom stejně jako my dnes. Opět tady i tam papaláši budou řečnit, mít plná mluvidla odkazu předků, svobody, suverenity, demokracie, nutných obětí, atd. atd. V tuzemsku to dne s vyšperkujeme o povinné kladení věnců a rozdávání metálů a papaláši budou důstojní a vážní a ti, co dostanou povolení otevřít pusu u nějakého toho mikrofonu bude volit vznešená slova a příměry a vůbec moudře hovořit…
Jako vždycky. A budou na veřejných budovách prapory. Jestlipak někoho napadne aspoň dnes stáhnout ty modrožluté klubové vlajky kopálistů Zlína a Teplic, co jich už skoro dva roky vlaje po republice? Když je to takovýhle zásadní svátek? Nechám se překvapit.
Mám doma po tátovi nějaké staré ročenky, Kulíkovy kalendáře a Mladé hlasatele. Ale nikoliv až ty s Rychlými šípy, ale vázané ročníky, co vycházely daleko dříve. Bavíme se dvacátých létech. A tam všude vždy pojali tenhle den ve velkém a slavnostním. Samozřejmě! Oni pamatovali c a k. monarchii. Se vším všudy. Také I. světovou. Ostatně až pojedete zase na venkov, tak v úplně každé vesnici, hodné toho jména, najdete památníky padlým v téhle válce! Spousta jmen. Lhostejno v jaké že uniformě si je našla zubatá a na které straně fronty. Ve smrti se stali všichni bratry. Asi naposled v naší historii.
Z těch starých oslavných stránek na mne přímo čiší jedna zásadní věc – máme zase SVÚJ stát! SVÚJ! Kde jsme suverény a máme jej proto, aby už nikdy nebylo třeba budování dalších pomníků se jmény padlých na návsích. Nikdy, protože ten stát je NÁŠ! A basta.
Jenže my s odstupem 105 roků víme, že šlo jen o iluzi. Protože dvakrát za tu dobu došlo k velkému zlomu, kdy se ukázalo, že ten stát není vlastně ani trochu náš. Že o jeho osudu rozhodují úplně jiní než MY sami! Ano, míním rok 1938 a rok 1968.
Tenhle stát totiž od nějakých galaktických sudiček nedostal do vínku švýcarskou nebo alespoň rakouskou hrdost a neústupnost v hájení a prosazování vlastních zájmů a suverenity! Marně si kladu otázku PROČ? Že by národnostní dispozice? Jak to, že u Helvétů takhle myslí všichni. Bez ohledu na to zda jsou německého, francouzského nebo italského původu. A Rakouši? Tam sna d každý čtvrtý má české/moravské jméno. Takže naše geny… Jak to, že oni ano a my ne?
Jak to, že od samého začátku nezvladatelná existuje potřeba se k někomu mocnému tulit a vlísávat?
Což znamená, že naše zájmy jdou stranou, naprosto. A my přejímáme a plně si osvojíme interes toho mocného. Což zákonitě skončí těžkým krachem, když se zájmy hegemona rozejdou s těmi našimi, i když ty leží už dávno uzamčeny a odloženy v nějaké zapomenuté skříni. Jenže to, že takhle s nimi dobové elity naloží, vůbec neznamená, že přestanou existovat a že na ně obyčejní lidé zapomenou. A už vůbec ne navždy.
Mohl bych teď napsat, že v tomhle prostoru prostě selhávají elity. Které opakovaně sami sebe vidí a definují jak weltmanské elity, které svým formátem přesahují duševně nedomrlé čecháčky, kterým přinášejí světlo poznání. Je to sice pravda, ale zdaleka nikoliv celá. Troufnu si konstatovat, že s výjimkou Protektorátu, nikdy se zde nenainstalovala tak vazalská vláda, jako je tomu dnes!
Nikdy. Ani za bolševika.
A ani tím protektorátem si nejsme vůbec jistý . Nevidím zde žádného Dr. Háchu a už vůbec ne generála Eliáše!!! Ani jednoho. Když už tak jen kandidáty na .. ale jméno si dosaďte sami, abych se nedopustil žalovatelného výroku.
Jsem rád, že táta se dneška nedožil. Nevím, jak by kousal dnešní papaláštvo a to, co z jeho velkého, ba největšího, svátku udělalo…
Když se ohlédnu zpět, pak nějaký smysl se pojil s 28. říjnem v roce 2005. Za Jiřího Paroubka. Pak už šlo vždycky jen více či méně trapnou přehlídku vlezlosti a servility. Ale i ta se lišila případ od případu. A dnes zcela určitě opět překonáme všechny doposud „zvládnuté“ meze!!!
Ani netušíte, jak mne psaní dnešního článku trápilo a bolelo….
