Bangladéšská premiérka Vadžídová rezignovala na svoji funkci. Tolik oficiální sdělení vrchního velitele armády, generála Zamána.
Skutečnost je o něco barvitější; pouliční dav v hlavním městě Dháce přerostl veškeré meze, ve kterých jej ještě byla schopna brzdit policie, a vydal se na pochod k vládnímu paláci. Při potyčkách zahynulo dalších zhruba sto lidí a Vadžídová měla na vybranou: nařídit všeobecný masakr nebo utéci ze země. Zvolila to druhé a momentálně se nachází v Indii. Ironií osudu se tak de facto stala příslušnicí masivní bangladéšské diaspory (odhadované na 3-15 milionů lidí), které se Módího vláda snaží poslední dobou zase zbavit.
Armáda je asi poslední funkční mocenská instituce, která v zemi zbyla; soudě dle Twitteru (žádné spolehlivé informace v takové chaotické situaci nejsou), využili “vousáči” vzniklé bezvládí k tomu, aby útočili na hinduisty, kterých je v Bangladéši zhruba 8 procent. Revoluce se tedy poměrně rychle dostala do onoho kritického bodu jménem “co dál”?
Variant vývoje je více, přitom v podstatě jen jedna dobrá.
Varianta první, ta dobrá: generál Zamán dodrží své slovo a vytvoří civilní vládu národní jednoty, která zrekonstruuje stát do trochu míň zkorumpované podoby. Mezi rebely se mluví o tom, že novým premiérem by byl nobelista Muhammad Yunus, zakladatel oboru mikrofinancí.
Yunus je nepochybně velmi schopný člověk, i když s Vadžídovou byl na kordy a předešlá vláda jej neustále tahala po soudech kvůli údajné korupci, porušování pracovněprávních předpisů a daňovým deliktům. Je mu ovšem také 84 let. Na jednu stranu to znamená, že i kdyby mu zachutnala moc, nebude si jí užívat příliš dlouho. Na druhou stranu nemusí mít dost času k nezbytným reformám.
(Také jej samozřejmě nesmí ve funkci nikdo zabít atd…)
Varianta druhá, junta: generál Zamán nedodrží slovo a nastolí vojenskou diktaturu. Krátkodobě velmi účinné vůči “vousáčům”, dlouholetá zkušenost ale naznačuje, že dlouhodobě to zas tak dobře nefunguje. Mimo jiné mívají asijské vojenské diktatury problém s tím, udržet ekonomiku v chodu. Nevyhnutelné hospodářské krize pak vedou k dalším protestům a krveprolití.
Varianta třetí, nejhorší: Írán 2.0: “vousáči” se zorganizují natolik, že uchvátí moc nad celým státem a vytvoří novou islámskou republiku. Alláh a popravy, what’s not to like? To by byla mimořádně prekérní situace zejména pro Indii, která by proti ní musela nejspíš zasáhnout vojensky.
Hlavní naděje, že k tomuto nedojde, spočívá zejména ve skutečnosti, že bangladéšská islámská scéna patrně nedisponuje nebezpečně schopnými osobnostmi, jako byl svého času Ruholláh Chomejní.
Varianta čtvrtá: Pákistán 2.0: nikdo nepřevládne natrvalo, ale systém se nepodaří reformovat. Výsledek: všeobecný bordel, korupce a násilí na menšinách. No, zkrátka Pákistán 2.0, to se vysvětluje samo.
I zde je určitá naděje, že to tak nedopadne, a to zejména proto, že Bengálci roku 2024 jsou o dost kultivovanější a civilizovanější národ, než byla pákistánská populace druhé půlky 20. století, která vytvořila dnešní dysfunkční horor jménem Pákistán. Nicméně žádná jistota to není. Taková Jugoslávie roku 1991 taky nebyla zrovna rozvojová země, každé dítě umělo číst a psát, a jak se to tam vyvinulo.
Tak jako tak, osud 172 milionů lidí stojí na ostří nože. To není zrovna málo; zhruba stejný počet obyvatel má celá střední Evropa, od Hamburku k Ljubljaně a od Karlsruhe k Brestu.
Marian Kechlibar je autorem knihy Krvavé levandule, a série sedmi dílů Zapomenutých příběhů. Publikuje na svém blogu kechlibar.net.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
